To máte ocel. Plechy, trubky, tyče. Další kovy. Měď, zinek, hliník. Čipy. Taky plasty. Granuláty, termoplasty, práškové na barvení…
Výčet surovin, které zdražily o desítky i stovky procent nebo nejsou na trhu k dostání vůbec, zní sice jako monolog vystřižený z filmu Na samotě u lesa, ale komického na něm není zhola nic.
Týká se totiž nejbohatších Čechů stejně jako majitelů a majitelek menších rodinných firem a v důsledku dopadne na všechny – včetně řadového českého spotřebitele.
České průmyslníky trápí bezprecedentní nedostatek surovin, který se táhne napříč materiálovou škálou i obory. Od výrobců záchodových prkének přes stavebnictví až po dodavatele do automobilového průmyslu: všichni v posledních týdnech zažívají hon na dodavatele i stres, že nebudou mít z čeho vyrábět.
Některé suroviny zdražují o desítky až stovky procent, třeba různé druhy ocelí, u jiných cena vyskočila i trojnásobně, například u hliníkových plechů. Zinek stál ze dne na den u dodavatelů jednou tolik co v minulé objednávce. Problém ale není jenom u kovů, zdražují také plasty nebo dřevo.
„Jestli něco takového pamatuji? Ne. Za třicet let, co jsem v podnikání, jsem tohle nezažil. Materiály nejsou, a pokud ano, tak jejich ceny vylétly extrémně nahoru. Situace je velmi vážná,“ popisuje Rudolf Kasper, hlava rodiny ovládající několik firem ve strojírenském a stavebním holdingu Kasper Group.
„Museli jsme kvůli tomu už přistoupit k omezování výroby, chybí nám dodávky surovin, třeba hliníkové plechy prostě nejsou. Přitom objednávek od zákazníků máme tolik, že bychom mohli vyrábět nonstop,“ říká průmyslník, který však podle svých slov „nechce brečet“.
„Válčíme s tím všichni,“ dodává a připomíná, že není jediný, kdo musel lidi z fabriky poslat domů, protože nebylo z čeho vyrábět. Situace s nedostatkem materiálu trápí výrobní firmy napříč celým českým průmyslem.
Od českých miliardářů vlastnících výrobní fabriky až po nadnárodní korporát – všichni, které Forbes oslovil, svorně opakují, že situace je zcela výjimečná a podobnou surovinovou krizi nepamatují.
Většině firem se daří suroviny nakonec, často pod pultem, sehnat, ale zpravidla na poslední chvíli a s ohromným vypětím sil. Problém s nedostupností materiálu totiž zdaleka nezasáhl jen český trh, naopak má globální důvody i dopady a trápí jak okolní státy, tak podniky v zámoří.
Co bylo na začátku? Nejenom pandemie covidu, která skrze výpadky výroby zcela rozkolísala trh, ale celá řada až apokalyptických ran osudu. Extrémní mrazy v americkém Texasu ochromily těžbu ropy a navázanou výrobu plastů, březnový požár v japonské továrně na polovodiče prohloubil krizi okolo nedostatku čipů.
K tomu si připočtěte už měsíce trvající problémy v lodní dopravě, které korunovala zaseknutá loď v Suezu. Výsledek?
V dodavatelsko-odběratelských řetězcích se zaseklo skoro všechno. „Je potřeba obnovit produkční kapacity napříč celým průmyslem, a to bude trvat. Náprava není otázkou několika týdnů,“ říká Helena Horská, hlavní ekonomka Raiffeisenbank.
„V něčem boj s covidem připomíná poválečnou rekonstrukci ekonomiky. Po válce taky bývá nabídková kapacita fatálně omezená a my na trhu zažíváme podobnou situaci,“ vysvětluje Horská.
„Nepamatuji horší období,“ popisuje krizi Petr Novák, jednatel olomoucké fabriky Koyo Bearings a zároveň ředitel plánování v evropské centrále JTEKT Corporation, japonské matky Koyo. JTEKT má šestnáct továren v Evropě a na Blízkém východě, zaměstnává v nich osm tisíc lidí a Novák má na starost mimo jiné řízení rizik a strategie výroby.
„Nedostupnost materiálů je problém číslo jedna ve všech reportech rizik, které pravidelně řešíme na poradách. Seznam rizikových dodavatelů surovin, kteří nedokážou plnit naši poptávku, měl dřív sotva pár řádek. Dnes je to soupiska na několik stran,“ popisuje Novák.
V olomouckém závodě sice ještě nemusel přistoupit k odstávkám linky, ale říká, že se zásobami už je na hraně a pokud by dodavatelé dodávky dál odsouvali, bude odstávka reálně hrozit. „Už se nám stalo, že závod v Anglii musel neplánovaně odstavit výrobu, protože neměl vstupní materiál,“ konstatuje.
A to je hodně drahý špás. Zastavit výrobu dílů pro automobilky totiž často v důsledku znamená zastavit i linky automobilek, za což jsou vysoké sankce.
„Klidně milion korun za hodinu odstávky,“ popisuje Petr Škrobánek, ředitel nákupu Brano Group, největšího tuzemského dodavatele do automobilového průmyslu s českým majitelem, jímž je 37. nejbohatší Čech Pavel Juříček. I jeho továrny trápí složitá situace na trhu.
„Ocel začala dramaticky růst od loňského září a teď poptávka překračuje nabídku na absolutních maximech. Od ledna do května nám zdražila ocel o 600 euro na tunu a meziročně jsme na 120 procentech loňské ceny oceli,“ vypočítává Škrobánek.
„Ale není to jenom ocel. Gumárenství ovlivňují problémy ropného průmyslu v Texasu, ještě větší problém je u plastových granulátů, tam zase cítíme dopady pandemií ochromené letecké dopravy, protože granulát se vyrábí jako boční produkt výroby leteckého benzinu,“ vysvětluje ředitel nákupu Brano Group.
„Akrylonitrilbutadienstyren neboli ABS plast, ten prostě chybí, nejde sehnat. Stejně tak polyamid 6.6, strašně důležitý materiál pro průmyslové výrobky,“ doplňuje Kvido Štěpánek, majitel fabriky Isolit-Bravo.
„Oba materiály využíváme v naší výrobě, děláme z toho obložky na dveře aut, palubní desky, mechanické součástky do klimatizací. Naštěstí máme ještě nějaké zásoby na skladě, nemůžeme si dovolit výpadek,“ říká miliardář Štěpánek.
A Škrobánek z Brana dodává, že zajištění zdrojů pro výrobu je zejména kvůli astronomickým sankcím pro dodavatele automobilek priorita, děj se co děj. „Když se vám dnes podaří zajistit materiál, tak se na cenu ani neptáte. Stejně ji dovedete ovlivnit jen minimálně, nezávisle na dobrých vztazích s dodavateli a konexích,“ popisuje.
Realita trhu je taková, že dodavatelé surovin často kvůli vysokým pokutám upřednostňují zákazníky z automotive sektoru, a nedostatek pak o to výrazněji pocítí majitelé firem v jiných oborech.
„Tohle pro nás nikdy dřív nebylo téma. A najednou mosaz, hliník, další kovy… v podstatě všechno, co potřebujeme, buď není, anebo se to ze dne na den nedá sehnat za normální cenu,“ říká František Fabičovic, majitel společnosti Alca plast, kterému spolu s manželkou Radkou Prokopovou patří 47. pozice v žebříčku nejbohatších Čechů.
Další ze členů žebříčku, majitel Koh-i-nooru Vlastislav Bříza, dává jednoduchý příklad: „Krasten, což je speciální polystyren používaný na výrobu pravítek, stál ještě loni v prosinci 990 euro za tunu. Dnes stojí 2100 euro. U pravítek můžu začít a skončím u automotive, extrémní zdražování se týká celého spektra naší výroby,“ popisuje miliardář.
„Srovnatelně skokové zdražení pamatuju snad jen v roce 1990 a 1991, ale to bylo po pádu komunismu,“ dodává Fabičovic z Alca plastu. Aby ve své továrně v Břeclavi nemusel zastavovat výrobu, zcela běžně teď shání suroviny na výrobu sanitární techniky až na druhém konci světa.
„Jekly na svařování teď vezu až z Vietnamu, protože jinde nejsou. Hledáme v Koreji, v Indii, kdekoli. A některé věci prostě neseženete, třeba zinkové plechy. Taky u pár výrobků s mosazí jsme museli zastavit výrobu, protože materiál jednoduše nebyl,“ říká Fabičovic.
Pochvaluje si alespoň, že v minulých letech nenaskočil na trend štíhlé výroby a minimálních skladových zásob, takže má ve většině portfolia ještě pořád dost surovin k výrobě.
„Ale i když máme u většiny materiálu zásoby na tři měsíce dopředu, nezbavuje nás to obav do budoucna. Potřebujete třicet tun materiálu a seženete osm, poslepovaných dodávkami z celého světa. A ceny mezi jednotlivými objednávkami skáčou běžně i přes sto procent,“ konstatuje miliardář.
„Ale když řeknete, že to je moc drahé a chtěli byste vyjednávat, že za tuhle cenu nekoupíte, může se stát, že materiál mezitím prodají někomu jinému a nebude vůbec,“ dodává.
I firmy, kterým se materiál zatím sehnat daří, pociťují problém se surovinami. „Zvedají se ceny všech našich komponentů, od polystyrenu do termokrytů po čerpadla a motory,“ říká Kateřina Kadlecová z českého výrobce vířivek USSPA.
„Běžně se teď stává, že vám dodavatelé nestihnou objednávku dodat a zruší ji s tím, že musíte objednat znovu, ale za citelně vyšší ceny. Je to teď extrémní bojovka,“ shrnuje současný stav.
Akutní nedostatek celé řady základních materiálů dopadá i na stavebnictví, kde také dochází ke zvyšování cen a prodlužování dodacích termínů. Podle Radka Víta, ředitele české jedničky Stavebniny DEK, se třeba u izolací dá ke konci prvního pololetí očekávat nárůst cen okolo dvaceti procent, u materiálů na bázi dřeva a plechu pak dokonce mezi třiceti až šedesáti procenty.
Průmyslník Rudolf Kasper, který má ve svém byznysovém repertoáru i firmu na dřevěné nosné konktrukce, mluví o ještě větším růstu nákladů.
„My používáme jen kvalitní sušené smrkové dříví a tam jsme už na dvojnásobku cen. Vývoj je nevyzpytatelný,“ říká Kasper.
„Vrchol ještě nenastal, předpokládáme, že situace potrvá minimálně do podzimu letošního roku,“ dodává Vít z DEK, podle kterého by realizační firmy měly dobře zvážit, jaké ceny jsou schopny garantovat investorům.
V tuto chvíli ceny odvisí od aktuální fakturace dodavatelů a mění se skokově ze dne na den. „Nastala nová situace a všichni ve stavebnictví se jí musíme přizpůsobit,“ konstatuje Radek Vít. Nová situace se přitom netýká jen výrobců a průmyslníků, ale brzo i zákazníků na konci řetězce. Právě na ně se lavina nevyhnutelně řítí.
„Zdražování vstupů bude velmi rychle vidět a pocítí ho i koncový zákazník,“ vysvětluje Jaroslav Sladkovský, ředitel Raiffeisen investiční společnosti. Následující měsíce podle něj rozhodnou o tom, kam se z pohledu inflace vydáme a kde až skončíme.
Na zdražování tlačí nejenom nárůst základních surovin v průmyslu, ale také snaha výrobců i služeb zahojit se po bezprecedentním pandemickém období.
„Centrální banky prozatím chladí vyhlídky rostoucí inflace. Nicméně jim v současné situaci ani nic jiného nezbývá. Až následující měsíce ukážou, jestli to s inflací nebude tak žhavé, nebo jestli se rozjede natolik, aby bylo potřeba zasáhnout,“ dodává Sladkovský.
Ekonomka Helena Horská doplňuje, že ekonomika se teď bude dělit na ty, kdo mohou zvyšovat ceny, a ty, pro které přenesení nákladů na své odběratele není reálné.
„Pro mnoho firem to bude na dřeň, marže budou minimální nebo záporné. I firmy, které mohou přenést náklady na koncového zákazníka, zažijí snížení marží – jen pro ně ten sendvičový efekt nebude tak dramatický.“
Horská varuje, že náklady v následujících měsících porostou dvouciferným tempem. A i když se dopad na ceny pro zákazníky neprojeví takovým tempem, tak nás čeká rok zvyšujících se konečných cen.
