Je to příběh kombinující krutost stávajícího ruského režimu, ekonomické sankce i debatu o tom, kam až mohou zajít. A bohužel také smrt. Jelikož se historie neustále proplétá se současností, jde rovněž o memento. Svým způsobem z něj vyrůstají hrůzy nynější války na Ukrajině.
Právě dnes, 8. dubna 2022, by se Sergej Magnitskij dožil padesáti let. Jenže ruský právník a auditor se rozhodl neustoupit z boje proti bezpráví. Proti svévolnému zabavování majetku, proti tomu, že domněle nezávislý soudní systém je jen prodlouženou rukou vládnoucí vrstvy.
„Nemoc začíná být tak závažná, že ani nemůžu ležet v posteli. Postěžoval jsem si lékařce, že během mého pobytu ve vazební věznici mě nikdo ani jednou nezkontroloval. Byla velmi nespokojená. A zeptala se mě: Myslíte si, že vás budeme ošetřovat každý měsíc?“
Z Magnitského deníkových zápisků mrazí i po letech. Zemřel krátce poté, co vylíčil děsivou scénu. Příliš brzy, jako teprve sedmatřicetiletý 16. listopadu 2009, s velkou pravděpodobností na následky mučení v obávaném kriminále Butyrka – a s jistotou kvůli naprostému zanedbání zdravotní péče.
Pozdější vyšetřování ukázalo, že mu byla nabízena jen za podmínky, že stáhne svá obvinění, což Magnitskij odmítl. Jeho památku se proto sluší připomínat rok co rok. Zároveň je bolestivé si uvědomovat, jak moc měl tou dobou Západ zavřené oči. A jak neprozíravé euroatlantické společenství ve vztahu k Putinovi bylo.
Vše začalo v 90. letech minulého století v úplně jiném Rusku, v jelcinovském období divokého kapitalismu, který ze všeho nejvíc ekonomicky poškodil běžné obyvatele. Rubl devalvoval a v některých částech vládla taková bída, že peníze ztratily smysl a jediným řešením byla směna. Na druhé straně spektra pak fantasticky bohatla vrstva dnešních oligarchů, přičemž málokdo z nich tak činil v souladu se zákony.
V roce 1996 v tomto prostředí začal podnikat americký investor Bill Browder se společností Hermitage Capital. Cíl? Revitalizovat ruské podniky. I on vydělával skvěle, jenže Browderův osobní příběh je dokonalou ukázkou toho, že tanec s ďáblem nikdy nedopadne dobře. Když ne přímo pro vás, zasáhne přinejmenším vaše blízké.
Původní Putinův podporovatel skončil v roce 2005 na ruské černé listině. Podle týdeníku The Economist se tak stalo proto, že „management jeho firmy narušoval tok korupčních peněz mezi úředníky a jejich komplici z byznysu“.
A to je citlivá věc. Browder ostatně o mnoho let později pro americký Forbes popsal, jak bohatý podle něj ve skutečnosti Putin je: „Po zatčení Chodorkovského uzavřel dohodu s nejmocnějšími oligarchy. Dáš mi padesát procent svého majetku a můžeš si nechat zbylých padesát procent. A pokud ne, vezmu si celých sto procent a tebe zavřu do vězení.“
Hermitage Capital podobné rozložení sil nejspíš nerespektoval v adekvátní výši, a tak si režim firmu prostě vzal. Ukradl ji. Browder postupně přešel na druhou stranu barikády, zároveň se z Ruska prozřetelně stáhl.
Magnitskij to však odmítl. Zůstal a bojoval – obvinil věrchušku z miliardových machinací, které se podle něj netýkaly pouze Hermitage Capital, ale i rozpočtu státu.
Místo vzbuzeného pobouření a vyšetřování byl Magnitskij odstraněn. Řeznickým, stalinským způsobem. Zemřel po 358 dnech v cele, což nezabránilo tomu, aby ho Rusko později soudilo za daňové úniky. Jako by nesměl mít klid ani po smrti.
„Magnitského případ je nehoráznou a přitom velmi dobře zdokumentovanou ukázkou temné stránky putinismu,“ napsal v roce 2013 The Economist. Jak vše souvisí s dneškem?
Někdejší „spolupachatel“ Browder se pustil do honu za odplatou. Lobboval, dával rozhovory a popisoval situaci – i díky tomu se zrodil Magnitského zákon. V roce 2012 ho schválil americký prezident Barack Obama a jeho následkem byl zákaz udělování víz a zmrazení finančních prostředků a majetku těm představitelům Ruska, kteří měli na právníkově smrti podíl.
Což přináší ty nejmrazivější paralely. Putin zuřil a obratem přijal zákon o protiamerických sankcích, mimo jiné zakazující adopci ruských dětí občany USA. Brutální, nesmyslný ruský čin, sankce, protisankce, diplomatické tenze… Je vám takový koloběh povědomý? Neměly být následky už tehdy mnohem silnější? Neměly sankce cíleně zamířit na absolutní špičky země včetně prezidenta?
Podobné otázky se nabízejí hlavně proto, že se v celkovém pohledu příliš nezměnilo. Magnitského zákon přijala i Evropská unie a poté se stal dokonce globální právní normou, na jejímž základě mají být sankcionováni porušovatelé lidských práv. Nijak ale nezabránil další ruské rozpínavosti, ani zločinům na Donbase, v Sýrii, Buči, v Borovjance…
„Přesto Magnitského zákon považuji za pozoruhodný úspěch v oblasti lidských práv. Neslevím z toho. Budu bojovat za spravedlnost pro další oběti Putinova režimu,“ prohlásil Browder loni pro magazín The New Statesman, který ho uvedl jako „bojovníka proti gangsterskému státu“.
Státu, jehož představitelé schvalují vraždy lidí ve vězení i v ulicích ukrajinských měst. Což si je v den smutného nedožitého výročí jednoho statečného muže záhodno připomínat víc než kdy předtím.
