Technologie mohou být úžasné. Stačí se podívat na průlomové objevy v medicíně, které zachraňují životy, nebo vývoj v automatizaci průmyslu, díky kterému nemusíme riskovat životy při vykonávání nebezpečných prací nebo je promarnit při rutinních a nudných činnostech.
Mohou ovšem také nahánět strach. Ať už jde o obavy z vlivu internetu a sociálních sítí na naše soukromí, nebo o spíše existenční obavy, jako je strach z ovládnutí světa roboty nebo z vytváření emisí a znečištění přírody.
Někdy jsou však tyto obavy a nejistota způsobeny jen nedostatkem porozumění. Není to ovšem často naše chyba, protože nové technologie nám většinou představují nejdříve marketéři či prodejci, jejichž zájmem je spíše prodat je jako řešení našich problémů, než aby vysvětlili, co přesně ta daná technologie je a co dokáže.
Proto se teď podíváme na pět převratných technologických novinek, které se sice v poslední dekádě staly mainstreamovou záležitostí, podle mých zkušeností ale většina z nich stále není správně pochopena a může způsobit mnoho nedorozumění.
Pokusím se tedy co nejjednodušeji vysvětlit, co každá z nich ve skutečnosti je, a zároveň objasnit některá častá nedorozumění, se kterými jsem se setkal.
Umělá inteligence (AI)
Toto je pravděpodobně ta nejčastěji chybně pochopená technologie a také ta, se kterou se pojí nejvíce obav. Rozhodně netvrdím, že k nim není důvod a že by každý, kdo chce umělou inteligenci použít, neměl být obezřetný. Ale není to kvůli strachu z robotů, kteří se jednoho dne zmocní naší práce nebo planety.
Termín „umělá inteligence“ tak, jak se dnes používá v technologii a byznysu, obvykle odkazuje ke strojovému učení (machine learning). To znamená k počítačovým programům (nebo algoritmům), které jsou schopny zlepšovat se v plnění konkrétních úkolů. A to s tím, jak je stále dokola opakují a jak jsou vystaveny většímu množství dat, místo toho, aby jim lidská obsluha musela výslovně říkat, co mají dělat.
Nakonec mohou tyto úkoly plnit lépe než lidé. Skvělým příkladem je AlphaGo, strojová inteligence, která se stala prvním počítačem, který porazil lidského šampiona ve hře Go. Go je přitom hra, ve které existuje více možných tahů, než je atomů ve vesmíru. To znamená, že by bylo nemožné naprogramovat počítač tak, aby bezchybně zareagoval na každý možný tah, který by mohl udělat lidský hráč, a dokázal určit, jak díky tomu hra dopadne.
Běžné programy se o to snaží alespoň na nějaký počet tahů dopředu. Když například hrajete šachy proti počítači, přesně takhle se k tomu snaží přistupovat, promítne si možné tahy na několik tahů dopředu a vybere tu nejlepší možnou cestu, nebo horší, podle toho, na jakou obtížnost hrajete. Ani ty nejmodernější programy však nedokážou dohlédnout až na konec partie, na to jim nestačí výpočetní síla, ani zdaleka.
Ale tím, že počítač naučíme přímo hru hrát a zkoušet různé strategie, dokud nevyhraje, přičemž tahům a strategiím, o kterých zjistí, že mají větší šanci na úspěch, přisoudí větší váhu, se efektivně „naučí“ hrát hru podstatně lépe než i ten nejnadanější člověk.
Ještě zhruba před deseti lety vycházelo lidské chápání umělé inteligence ze science fiction, konkrétně z toho, jak byli vyobrazeni roboti v seriálech a filmech jako například Matrix nebo Star Trek. Chytré stroje a fiktivní roboti byli v těchto seriálech obvykle zobrazováni jako schopni toho, čemu říkáme „obecná umělá inteligence“, což znamená, že mohli mít téměř všechny aspekty přirozené (lidské či zvířecí) inteligence – schopnost uvažování, učení, rozhodování a kreativity – a plnili všechny úkoly, které jim byly zadány.
Dnešní reálná umělá inteligence (nebo strojové učení) je naproti tomu téměř vždy takzvaně „specializovanou“ umělou inteligencí – schopnou plnit pouze konkrétní úkoly, pro které byla vytvořena. Mezi běžné příklady patří spojování zákazníků se zbožím, které by si mohli chtít koupit (doporučovací mechanismy), porozumění lidské řeči (zpracování přirozeného jazyka) nebo rozpoznávání objektů a předmětů, když jsou spatřeny kamerami (počítačové vidění). Nebo třeba hraní šachů nebo hry Go.
Kvantové programování
Tohle by se dalo většině lidí odpustit. Získat byť jen nízkou úroveň porozumění kvantovému programování obecně vyžaduje znalost kvantové fyziky, což je nad síly kohokoli, kdo ji nestudoval na univerzitě.
Nicméně i na vyšší úrovni existuje mnoho obecných mylných představ. Kvantové počítače nejsou jen počítače, které jsou mnohem rychlejší než „klasické“ počítače. Jinými slovy, kvantové počítače nenahradí klasické počítače. Už jen proto, že jsou lepší pouze v úzkém okruhu velmi specializovaných úloh.
Obvykle se jedná o řešení vysoce specializovaných matematických problémů, které se obvykle neobjevují mezi každodenními požadavky na obchodní výpočetní techniku. Mezi tyto problémy patří simulace kvantových (subatomárních) systémů a optimalizační problémy (například hledání nejlepší cesty z bodu A do bodu B při existenci mnoha proměnných, které se mohou měnit).
Jednou z oblastí běžné výpočetní techniky, kde by kvantové programování mohlo nahradit to klasické, je šifrování – například zabezpečení komunikace proti hacknutí. Výzkumníci již pracují na vývoji kvantově zabezpečené kryptografie, protože existují obavy, že některé z nejpokročilejších kryptografických ochran, dnes využívaných například pro zabezpečení na vládní úrovni, by mohly být v budoucnu snadno překonány kvantovými počítači.
Nebudete ale díky nim mít rychlejší Windows ani lepší grafiku ve Fortnite.
Metaverzum
Prvním místem, kde se mnozí lidé mohli setkat s termínem „metaverzum“, byl dystopický sci-fi román Snow Crash z roku 1992 (česky vyšlo jako Sníh). A když se tento pojem v roce 2021, poté, co Facebook změnil název na Meta, dostal do hlavního proudu, řada článků jej spojovala s myšlenkami, které se objevily v románu (a později filmu) zaměřeném na virtuální realitu Ready Player One.
Ve skutečnosti ovšem tento pojem tak, jak odkazuje k dnešním technologiím, není nutně výhradně o virtuální realitě. A snad ani nemusí být dystopický.
Faktem je, že zatím nikdo neví, jak přesně bude metaverzum vypadat, protože ve své finální podobě zatím neexistuje. Možná nejlepší způsob, jak o něm přemýšlet, je, že zahrnuje soubor poněkud nejednoznačných představ o tom, v co se internet vyvine dál.
Ať už to bude cokoli, pravděpodobně to bude něco více pohlcujícího, takže virtuální realita a s ní související technologie jako rozšířená realita by v tom mohly hrát určitou roli. Mnoho proto-metaverz a aplikací souvisejících s metaverzem, jako je digitální herní platforma Roblox nebo virtuální světy Sandbox a Decentraland, zatím ovšem virtuální realitu nezahrnují.
Je také pravděpodobné, že metaverzum bude postaveno na konceptu perzistence v mnoha ohledech. Uživatelé budou pravděpodobně při svém pohybu mezi různými virtuálními světy a aktivitami používat perzistentní reprezentaci sebe sama, jako jsou avatary. Budou také očekávat, že budou moci virtuální svět opustit a po svém návratu najít vše ve stejném stavu.
Je možné, že jakmile se metaverzum stane součástí našich životů, už mu tak možná vůbec říkat nebudeme, stejně jako už nikdo nepoužívá termín „worldwide web“. Hezky to ilustruje vyjádření generálního ředitele společnosti Apple Tima Cooka, který si myslí, že se tato myšlenka neuchytí, protože „běžný člověk“ vlastně nechápe, co to je.
Věří ovšem, že jednotlivé technologie, které jsou součástí metaverza – jako je rozšířená či virtuální realita – budou součástí vývoje internetu.
Web3
Web3, jak se dnes nejčastěji používá, odkazuje k jiné myšlence „další úrovně“ evoluce internetu – takové, která se váže ke konceptům, jako je decentralizace, technologie blockchain a kryptoměny. To je matoucí, protože existuje i další skupina myšlenek, označovaná jako „web 3.0“, s níž přišel Tim Berners-Lee – muž, který je často označován za otce sítě World Wide Web.
Stejně jako v případě termínu „metaverzum“, jak web3, tak web 3.0 odkazují k tomu, v co se internet může vyvinout. A ačkoli spolu tyto myšlenky do jisté míry souvisejí a nemusí se nutně vylučovat, každá z nich popisuje něco jiného. Jste zmatení? Nebojte se, ostatní také!
Konkrétně web3 očekává internet, kde moc a vlastnictví nejsou soustředěny ve velkých korporacích vlastnících servery, na nichž jsou uložena data a na kterých jsou spuštěny softwarové programy. To pramení i z toho, že se mnozí domnívají, že velké společnosti provozující sociální sítě, jako je Facebook nebo Twitter, mají příliš velký vliv na veřejnou diskusi, protože mohou kontrolovat, kdo má, nebo nemá právo vyjádřit svůj názor.
Decentralizovaná sociální síť Web3 by teoreticky mohla být ovládána svými uživateli a fungovala by jako skutečná demokracie, bez osoby Marka Zuckerberga či Elona Muska, kteří mají schopnost odříznout kohokoli, o kom si myslí, že by neměl dostat prostor.
Internet orientovaný na metaverzum může fungovat na principech web3 – decentralizovaně – ale také nemusí. Podobně může web3 být organizován jako metaverzum (s imerzí a avatary jako klíčovými prvky), ale, opět, nemusí. Proto jsou tyto myšlenky kompatibilními vizemi toho, čím by se internet mohl stát, ale nemusí spolu nutně souviset.
5G
Příchod nové generace mobilních internetových technologií s sebou přinesl i řadu nedorozumění. Patří mezi ně i obavy z jejich možného dopadu na zdraví. Mnozí se obávali, že vysoce výkonné rádiové vlny vyzařované telefony nebo vysílači mohou vést ke zdravotním problémům, včetně rakoviny.
Stovky studií provedených po celém světě vládami a nezávislými výzkumnými organizacemi ovšem nepřinesly žádné důkazy o tom, že by to byla pravda.
Častým omylem je také představa, že 5G je jednotlivá technologie či standard, který byl implementován, a teď pouze čekáme, až uvidíme výsledky – především rychlejší internet na našich telefonech. Ve skutečnosti je 5G vyvíjející se standard.
Většina dnešní infrastruktury se opírá o pomalejší formu 5G, která se efektivně „přiživuje“ na stávající infrastruktuře 4G LTE. Postupně se zavádí skutečné, „samostatné“ 5G, které v příštích letech umožní naplno rozvinout jeho potenciál.
To mimo jiné umožní připojení mnohem většího počtu uživatelů v rámci omezeného prostoru, jako je nákupní centrum nebo sportovní stadion, což teoreticky odstraní problémy s připojením, které se často vyskytují v hustě osídlených lokalitách.
Skutečný potenciál internetu 5G nespočívá pouze v rychlejším přenosu dat, ale v mobilním internetu, který nám umožní přenášet nové a zajímavé formy dat různými způsoby a vytvářet tak aplikace, které umožňují zcela nové věci.
