V útulném ateliéru šperkaře Hanuše Lamra všechno bují. Na stolech, v miskách, v zásuvkách i v náčrtcích se tu větví listy, květy, semínka, úponky, stonky, křehké struktury přírody, které šperkař převádí do kovu tak, aby působily jako otisk něčeho dávno pozorovaného i naopak úplně abstraktního. To ale jen předchází procházce po malostranských zákoutích, která jsou jeho kreativním rajónem a domovem.
Lamr, který se proslavil především brožemi pro Madeleine Albright i Evu Pavlovou, mi nejdřív ukazuje šperky. Mluví o nich s radostí člověka, který ví, že věci se nejlépe obhajují samy. Některé z jeho kolekcí se vracejí roky, jiné pořád rostou, další jsou zatím jen nápadem, větou, obrazem, kusem hřebíku, po kterém se jednou možná rozběhne vegetace.
„Můj život je poslední dobou bohémský,“ říká, když se bavíme o tom, jak vypadá jeho pracovní den. „Můžu si dovolit neřešit tolik PR a tvořit. Trochu riskuju. Vždycky jsem riskoval a vždycky se mi risk vyplatil,“ říká muž, který šperky vlastně dělat nechtěl.
Foto Andrea Lhotáková
I proto je v poslední době v jeho tvorbě znát změna. Stále dělá kvítka a květiny i těch nejposlednějších plevelových rostlin, zaměřuje se ale i na puklá semínka, která morfuje v broučky i abstrakci. Jednoho z brouků na základě inspirace Kafkovým románem pojmenoval Řehoř Samsa.
Lamr není typ autora, který by si život rozdělil na práci, volno a hobby. U něj se ty hranice rozpíjejí. Zde v ateliéru volně tvoří, zařizuje objednávky, potkává lidi, vrací se k věcem večer, kreslí, pozoruje a co to jde, nosí si s sebou skicák a skečuje. A z toho všeho se pak může stát šperk.
Z ateliéru se přesouváme na nádvoří. Sedíme na lavičce pod fíkovníkem. Nad hlavou nám už dozrávají plody a polední slunce prochází listy tak měkce, že chvílemi člověk zapomene, že je pořád v centru města. Právě tady dává smysl, že Lamr nevidí přírodu jako romantickou kulisu. Nachází v ní krásu, trpělivost, neúprosnost i cykličnost. A šperk, pokud má obstát, musí s časem nějak jednat.
„Netvořím jenom v ateliéru,“ říká. „Nedělám jenom šperky, kreslím přírodu i lidi. A z toho všeho se něco vyvíjí, z toho se mohou vyvinout i šperky. Teď mi do toho portfolia přibyla právě lidská figura,“ dodává muž, jehož vždy bavila kresba a na šperkařskou školu ho přihlásili rodiče. „Původně jsem chtěl být Michelangelo,“ říká s šibalským a zároveň stydlivým úsměvem.
Rád pracuje s materiály, které ho někde zaujmou. Však se i později během procházky mezi jeho oblíbenými podniky u Karlova mostu sehne k čerstvému výkopu, vytáhne z něj střep talíře a schová do kapsy modrého saka. „Tvořím pořád, umění se stalo mým životem, jsem tím prosáklý. Nemám vlastně žádného koníčka,“ říká o dlouhých hodinách, které tráví tvorbou v ateliéru i mimo něj.
Na chvíli se tomu zasměje. Pak přece jen dodá, že má ještě rád zahradničení. Ale i v tomto případě je jasné, že u Lamra zahrada není únikem od práce. Je to jeho druhá dílna, vždyť z přírody pochází jeho hlavní inspirace.
Foto Naděžda Ťavodová
Foto Andrea Lhotáková
Mluví o zakázkách, o Pavle, své pravé ruce, která s ním pracuje na kolekcích, objednávkách i nových věcech. „Máme různé kolekce v malých sériích,“ vysvětluje. „Některé z nich, třeba fialky, děláme přes patnáct let, ty jsou úplná hitovka. Máme e-shop, dodáváme do design shopů, máme objednávky. Dneska jsem potkal dvě ženy, které měly mé šperky, je to krásný pocit,“ říká.
V těchto místech se poezie potkává s provozem. I autor, který tvoří třeba z fascinace plevelem a otisků větviček v betonu, musí mít systém. Musí vědět, co se prodává, co se opakuje, co se dá vyrábět, co je nová kolekce a co je dlouhodobě se vyvíjející organismus.
Jeho tempo tak víc připomíná růst než produkční plán. Něco vyraší, něco se rozvětví, něco čeká pod povrchem a název kolekce často přichází až později.
„Fascinuje mě průnik civilizace a přírody, chci to udělat ve šperku,“ naznačuje další kolekci vedle stále běžících kolekcí Bloom a Lichen. Šperk vnímá jako něco intimního, co se dotýká kůže, ale zároveň má ambici obstát déle než okamžik, pro který vzniklo.
Z nádvoří odcházíme k hospodě Roesel u Karlova mostu. Cestou je kolem nás Praha v letní kondici: krásná, hlučná, zahlcená, chvílemi nesnesitelně turistická. Lamr ji ale umí číst jinak, proplétáme se sítí skrytých průchodů, tichých míst a zkratek. Jako by i město mělo vlastní oddenky.
Foto Andrea Lhotáková
V hospodě se zdraví s místními. Znají ho a doptávají se, jak sám říká, je tu štamgastem. Rozhovor znovu vrací k provozu ateliéru, ale taky k rostlinám, které nikoho nezajímají. A právě tady se Lamr nejvíc rozmluví o invazivním pajasanu, kokošce pastuší tobolce, tújích, bolševníku, bolehlavu, rozchodníku. O rostlinách, které by v běžné estetické hierarchii stály někde na okraji.
Pracuje zrovna s pajasanem žláznatým, invazivním stromem, který „nikdo nechce“. Jenže Lamr v něm vidí krásu. „Bude tam strašně moc semínek a ono se to pak hýbe,“ říká.
To je pro Lamra typické. Ukazuje, že kategorie krásy je líná, pokud se příliš spoléhá na všeobecný vkus, a šperk může být způsob, jak rehabilitovat přehlížené.
„Kokošku pastuší tobolku jsem ještě neudělal a celý život ji udělat chci,“ říká. „Většina lidí ji bere jako plevel, a přitom jsou její lístky krásná srdíčka. Tíhnu k tomu,“ říká a protáčí snítku rostliny mezi prsty s oprýskaným lakem na nehtech.
Foto Jan Paravan, styling Olo Křížová
V tom je možná jeden z klíčů k jeho práci. Lamr se nedívá na rostlinu ve chvíli, kdy je společensky přijatelná. „Já jsem dělal třeba i s bolševníkem, s bolehlavem,“ říká. „A tu kolekci jsem srabácky nazval Angelika, jako Angelika lékařská, protože jsem se bál, že to nebude komerčně úspěšné,“ říká.
Později jdeme na kávu a linecká kolečka v maličké schované kavárně poblíž. Je to přesně ten typ místa, které by člověk sám nejspíš minul. Praha se tu zmenší, turistický proud je o pár ulic dál, sem nedolehne.
Lamr je jako průvodce člověkem, který zná ve městě botaniku i místa, kde se dá na chvíli zakořenit. Platí drobnými, které vyloví v kožené peněžence. Mluvíme o penězích a o tom, jaké to je, říkat si o ně za něco, co je zároveň vášní, posedlostí a způsobem života. „S tím problém nemám,“ říká. „To jsem se nějak naučil od táty, malíře Aleše Lamra, že to je přirozená věc,“ prostě konstatuje ve smyslu, že tvorba je práce a práce se platí.
Z kavárny vyrážíme zpět jeho schovanými uličkami a zkratkami. Volí cestu tak, abychom se co nejvíc vyhnuli turistům. V tu chvíli znovu připomíná Franze Kafku a jeho umné kličkování po Starém Městě, aby docílil téhož.
Foto Ana Jakš
Samozřejmě míříme i do zmiňovaných Vojanových sadů. Tady Lamr čerpá inspiraci a člověk okamžitě chápe proč. Vojanovy sady mají zvláštní schopnost být uprostřed Prahy a zároveň mimo ni. Jsou tiché a trochu tajné. Na bílých lavičkách pár maminek s kočárky a jinak liduprázdno. Fotíme páva, pozorujeme včely a obdivujeme růži, která už rozkvetla.
Ukazuje snad na každou druhou rostlinu a vykládá, kde a jak ve špercích použil její list, kůru, květ či semínko. V jeho přítomnosti se i obyčejné zastavení u květu mění v pozorování struktury. Jak je poskládaný list, jak se chová stonek, jaký rytmus má semínko a co se z toho dá přenést do kovu a co musí zůstat živé. Možná proto se u něj tak často mluví o kresbě. Ukazuje mi zde svůj skicák, kde jsou malby a črty stromů, zvířat i lidí.
Když se vracíme zpět k ateliéru tajným průchodem, mimo davy, dochází mi, že celá procházka byla vlastně přesným obrazem jeho práce. Začala v ateliéru, kde se příroda mění ve šperk. Pokračovala pod fíkovníkem, kde jsme seděli mezi dozrávajícími plody a poledním sluncem. Vedla přes hospodu a kavárnu, přes lidské hovory, provoz, vtipy a odbočky. A nakonec přes „jeho park“, odkud pochází jeho hlavní inspirace pro tvorbu. Jeho šperky kondenzují pozornost, jsou výsledkem dlouhého dívání.
