Začalo to před sedmi lety jako studentský projekt na FAMU. A letos přišla cena na Berlinale, uvedení na festivalu v Karlových Varech a teď zvolení coby českého zástupce do oscarového boje v kategorii nejlepší mezinárodní film. „Moc se těšíme, ale zároveň je v tom trochu stresu,“ říká Klára Mamojková, jedna z producentek filmu Kdyby se holubi proměnili ve zlato.
„Trochu tady špatně slyším,“ omlouvá se na začátku rozhovoru; telefonát Forbesu ji zastihl na sarajevském filmovém festivalu. Mamojková tam vyrazila v rámci české delegace, brzy ale bude reprezentovat Česko na ještě větší scéně.
Za společnost Claw Films je totiž spolu s Wandou Kaprálovou producentkou filmu Kdyby se holubi proměnili ve zlato, mimořádné a intimní dokumentární zpovědi režisérky Pepy Lubojacki o tom, jak její rodinu zasáhl boj se závislostí na alkoholu. (za Slovensko ještě koprodukoval Matej Sotník, pozn. red.)
Silné téma a originální zpracování ocenila už porota na únorovém Berlinale, kde snímek získal Caligari Film Prize, udělovanou nejlepšímu filmu v sekci Forum, a především cenu pro nejlepší dokument festivalu. Letos pak byl s úspěchem uvedený také na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary a na Československé filmové databázi drží vynikající hodnocení 86 procent.
Další ocenění pak přišlo teď: Česká filmová a televizní akademie vybrala Kdyby se holubi proměnili ve zlato coby tuzemského zástupce v oscarovém klání. Kromě sošky za nejlepší mezinárodní film se díky vítězství v dokumentární soutěži Berlinale může ucházet také o cenu za nejlepší celovečerní dokument.
Producenti už horečně vymýšlejí plány na oscarovou kampaň, zato režisérka Lubojacki? Ta teď prožívá jiný stres.
Co se děje?
V září má státnice, mám pocit, že je teď ve větším stresu z nich než z Oscarů. Je toho na ni samozřejmě hodně, ale zvládá to všechno skvěle.
Jaké máte bezprostředně po oznámení pocity?
Teď hlavně řešíme veškerou agendu, která je s nominací spojená, takže ta skutečná radost asi přijde až večer (rozhovor vznikal ve středu po oznámení novinky, pozn. red.).
Co podle vás rozhodlo o tom, že akademici vybrali právě film Kdyby se holubi proměnili ve zlato?
V první řadě určitě vítězství na Berlinale, kde film získal cenu za nejlepší dokumentární film. Myslím ale, že důležité je i samotné téma a způsob, jakým je zpracované. Pepa zvolila velmi netradiční a inovativní jazyk, který dost nabourává klasické formy dokumentárního vyprávění.
Film přitom původně vznikal jako studentský projekt na FAMU. Čekali jste, že se dostane takhle daleko?
Vůbec ne. Vzala jsem si ho jako svůj absolventský film. Postupně se ale celý projekt začal prodlužovat a zvětšovat. I na jeho základě jsme založili vlastní producentskou společnost.
Nakonec se nám podařilo ze studentského filmu vytvořit poměrně velký koprodukční projekt. Přitom ta samotná tvůrčí část vznikala velmi intimně a soukromě u Pepy. Natáčela na iPhone a potom materiál zhruba dva roky skládala.
Když jsme film začali přihlašovat na festivaly, vůbec jsme nečekali, že ho vezmou na Berlinale, natož že tam získá cenu. To potom definovalo spoustu dalších věcí. Už samotný fakt, že se studentský projekt FAMU podařilo dotáhnout až do této podoby, je pro nás velká věc. Byla za tím velmi intenzivní a dlouhodobá práce.
Co bylo během vzniku filmu nejtěžší?
Asi vědomí, že jde o velmi osobní látku a že prakticky všechno stojí na Pepě. Nemáte kolem sebe velký štáb ani další členy týmu, o které byste se mohli opřít. Museli jsme jí dát obrovskou dávku důvěry.
Většinu času pracovala sama a my jsme vlastně ani nevěděli, co přesně se děje. Dva roky film stříhala a my jsme ten materiál neviděli. Přitom na projekt máte navázané miliony korun z veřejných institucí. Musíte ale vědět, že ten člověk potřebuje prostor a že mu ho musíte dát.
Byla to hodně intenzivní práce mezi námi třemi. Znali jsme se už ze školy, byli jsme v podobných ročnících, takže tam ta důvěra byla od začátku.
Podle čeho jste věděli, že právě takový způsob práce může fungovat?
Viděli jsme Pepin předchozí krátký film O-chlup a už tam bylo patrné, že s médiem a dokumentární formou pracuje velmi inovativně a netradičně. Pepa navíc pochází ze scenáristiky a je na ní vidět, že umí věci formulovat na papíře a že ví, co dělá.
To je mimochodem u filmu velmi důležité. Všechny peníze získáváte nejdřív na základě textů, tedy ještě předtím, než vůbec máte prostředky na samotné natáčení.
Film pracuje s velmi osobním tématem a Pepiným vztahem k jejímu bratrovi (starší bratr David Lubojacki ve filmu žije na ulici a potýká se se silnou závislostí na alkoholu, pozn. red.). Jak náročné to pro ni bylo?
Vznikal tam velmi silný retraumatizační moment. Pepa je nesmírně odvážná v tom, do jak hlubokých traumat se pustila – včetně svých vlastních, právě skrze vztah k bratrovi, kterého má velmi ráda.
Nestačilo to jen natočit. Potom se na ten materiál musela znovu dívat, stříhat ho a rok nebo dva s ním každodenně žít. To jsou věci, které se reálně dotýkají vašeho mentálního zdraví. Byli jsme spolu samozřejmě v kontaktu a řešili jsme i to, jak se během celé práce cítí.
Pepa je nesmírně odvážná v tom, do jak hlubokých traumat se pustila.
Nejtěžší byly asi zimy, kdy věděla, že její bratr je na ulici, a ona přitom seděla ve střižně a znovu se probírala materiálem, který se ho týká.
Minulý rok se ukázalo, že české dokumenty mohou v oscarovém klání dojít poměrně daleko. Jak svoje šance vnímáte vy?
Uvidíme. Pro nás je teď velmi důležitá také česká distribuce. Ten film jsme dělali pro lidi. Jsme samozřejmě šťastní za festivaly a za všechna ocenění, ale strašně důležitý moment nastane ve chvíli, kdy film vstoupí do českých kin a diváci se s ním budou moci spojit.
A potom samozřejmě přijdou Oscary a další festivaly. Doufáme, že se filmu bude dařit i tam.
Jak teď vlastně vypadá plán oscarové kampaně?
Je to velmi strategická práce. Oscary nejsou náhoda, v pozadí je obrovské množství kontaktů a konkrétních kroků. Pomáhají nám lidé z českého filmového prostředí, kteří už s podobnou kampaní mají zkušenosti, a jsme moc rádi, že je české prostředí v tomto ohledu tak empatické a ochotné si pomáhat.
Radíme se například s Lukášem Kokešem a Klárou Tasovskou nebo s Radovanem Síbrtem a Alžbětou Karáskovou. Pro nás je to přitom první celovečerní projekt.
Teď nás čeká hlavně oslovování PR lidí ve Spojených státech, kteří nám budou schopni s kampaní pomoct, a potom organizování projekcí pro členy Akademie. Musíme dobře nastavit celý proces – s kým spolupracovat, kdo v USA pořádá projekce a kam efektivně směřovat peníze.
Protože oscarová kampaň je samozřejmě strašně drahá záležitost. Potřebujeme na ni výrazně víc prostředků, takže je zásadní dobře vyhodnotit, které kroky mají opravdu smysl.
Kde chcete peníze na kampaň získat?
Začínáme to celé skládat prakticky od zítřka (čtvrtka, pozn. red.). Hodně nám pomohl karlovarský festival, budeme podávat žádost na fond, ale zároveň bychom rádi našli i soukromé investory, kteří by nám s financováním oscarové kampaně pomohli.
