I bez francouzského koňaku se z toho příběhu točí hlava. S koňakem ale tento příběh souvisí. A s Masarykem a Redfordem a vlašským salátem a celým bláznivým stoletím. Spojovací linkou příběhu je Linka. Rudy Linka, český jazzman žijící v New Yorku. Vzkazem příběhu je, že nejlepší investice je do přátel, i když se to tak třeba zprvu vůbec nezdá.
Objeví se na hlavní třídě ve Stockholmu a tím vstoupí do rozjetého děje. Dvě zprvu drobné postavy nespěchají, jdou ležérním krokem, zjevně si vychutnávají volný čas. Přesto se blíží a tím rostou, už rozeznáváme ostré rysy jejich tváří, už vidíme, že muže od sebe dělí jedna generace, už slyšíme, co si povídají.
„Vladimíre,“ říká mladší z nich, vlastně ještě úplný mladík, něco málo přes dvacet, „i za rohem jsou kavárny, tady je to zbytečně drahé.“
„Já ale nechci jít za roh, Rudolfe, chci si dát kávu tady.“
Za rohem číhá minulost, už to nebude trvat dlouho a na překvapeného Rudolfa vybafne, ale teď je na ni ještě čas, ještě se za roh nejde, Vladimír trvá na hlavní třídě.
Vzápětí se ukáže, že pro to má své důvody: za rohem číhá minulost, ovšem po stockholmském korzu kráčí klap, klap, klap žhavá přítomnost – a jak se ta přítomnost nese, jak jí to sluší na vysokých podpatcích!
Po usednutí nad voňavým šálkem se Vladimírův zrak – čáry máry fuk, abrakadabra! – promění v rentgen: propálí každou blůzku a halenku kolem plujících dam a Vladimíra velmi zajímá příď slečen i paní, jimž vítr fouká do převážně blonďatých vlasů jako do plachet.
Nese si kávu k ústům, ale nedonese, protože: „Podívej, Rudolfe, tahle má podprsenku z Tuzexu, tahle taky a ta krásně vyvinutá jakbysmet!“
„Vladimíre,“ usmívá se Rudolf, „tady mají všechny ženské podprsenku z Tuzexu.“
Oproti normalizačnímu Československu 1982 je Tuzexem celé Švédsko, strýc Vladimír Linka tam přijel na návštěvu synovce Rudolfa, který si v emigraci dopřává „Tuzex“ svobodného světa trvale, z opojnosti už se nechce vrátit do šedi, v žádném případě, vyloučeno.
Zato na Vladimíra čeká Praha, rodiště obou mužů, ale stejně jako je dobré nemyslet ve stockholmské kavárně na minulost, je dobré nemyslet ani na budoucnost a myslet na ni vlastně ani nejde, když Vladimírovy rentgenové paprsky diagnostikují nádechy a výdechy v nóbl podprsenkách.
Kromě rentgenových paprsků vyšlehnou i paprsky poznání: osvítí Rudolfa a způsobí mu lehký úžas.
„V té kavárně na mě udělal Vladimír obrovský dojem,“ líčí dnes už nikoli Rudolf, nýbrž Rudy, nikoli mladík přes dvacet, nýbrž zralý muž přes šedesát, a líčení dojmu ho dojímá, neboť jde o poslední setkání s Vladimírem, o poslední vzpomínku.
„Při pohledu na strýce, jak popíjí předraženou kávu a kouká po ženských, jsem si uvědomil, že není pravda, že Vladimír byl kdysi bohatý a teď je chudý. Uvědomil jsem si, že to, zda je člověk bohatý, vůbec nesouvisí s tím, kolik má na kontě peněz.“
Možná právě v tenhle okamžik se začíná rozpíjet obraz příběhu, který byl v rodině Linků dosud vykreslován výhradně tragickými barvami a Vladimír v něm byl neblahou figurou.
Teprve až za pár měsíců vyskočí na Rudolfa zpoza rohu minulost, dostanou tragické barvy definitivně světlejší odstín, avšak už tehdy se s nimi cosi podstatného stalo.
Chcete číst dále? S předplatným Premium od 139 Kč měsíčně můžete číst neomezeně.
Předplatit Premium
Máte účet?
