I bez francouzského koňaku se z toho příběhu točí hlava. S koňakem ale tento příběh souvisí. A s Masarykem a Redfordem a vlašským salátem a celým bláznivým stoletím. Spojovací linkou příběhu je Linka. Rudy Linka, český jazzman žijící v New Yorku. Vzkazem příběhu je, že nejlepší investice je do přátel, i když se to tak třeba zprvu vůbec nezdá.
Objeví se na hlavní třídě ve Stockholmu a tím vstoupí do rozjetého děje. Dvě zprvu drobné postavy nespěchají, jdou ležérním krokem, zjevně si vychutnávají volný čas. Přesto se blíží a tím rostou, už rozeznáváme ostré rysy jejich tváří, už vidíme, že muže od sebe dělí jedna generace, už slyšíme, co si povídají.
„Vladimíre,“ říká mladší z nich, vlastně ještě úplný mladík, něco málo přes dvacet, „i za rohem jsou kavárny, tady je to zbytečně drahé.“
„Já ale nechci jít za roh, Rudolfe, chci si dát kávu tady.“
Za rohem číhá minulost, už to nebude trvat dlouho a na překvapeného Rudolfa vybafne, ale teď je na ni ještě čas, ještě se za roh nejde, Vladimír trvá na hlavní třídě.
Vzápětí se ukáže, že pro to má své důvody: za rohem číhá minulost, ovšem po stockholmském korzu kráčí klap, klap, klap žhavá přítomnost – a jak se ta přítomnost nese, jak jí to sluší na vysokých podpatcích!
Po usednutí nad voňavým šálkem se Vladimírův zrak – čáry máry fuk, abrakadabra! – promění v rentgen: propálí každou blůzku a halenku kolem plujících dam a Vladimíra velmi zajímá příď slečen i paní, jimž vítr fouká do převážně blonďatých vlasů jako do plachet.
Nese si kávu k ústům, ale nedonese, protože: „Podívej, Rudolfe, tahle má podprsenku z Tuzexu, tahle taky a ta krásně vyvinutá jakbysmet!“
„Vladimíre,“ usmívá se Rudolf, „tady mají všechny ženské podprsenku z Tuzexu.“
Oproti normalizačnímu Československu 1982 je Tuzexem celé Švédsko, strýc Vladimír Linka tam přijel na návštěvu synovce Rudolfa, který si v emigraci dopřává „Tuzex“ svobodného světa trvale, z opojnosti už se nechce vrátit do šedi, v žádném případě, vyloučeno.
Zato na Vladimíra čeká Praha, rodiště obou mužů, ale stejně jako je dobré nemyslet ve stockholmské kavárně na minulost, je dobré nemyslet ani na budoucnost a myslet na ni vlastně ani nejde, když Vladimírovy rentgenové paprsky diagnostikují nádechy a výdechy v nóbl podprsenkách.
Kromě rentgenových paprsků vyšlehnou i paprsky poznání: osvítí Rudolfa a způsobí mu lehký úžas.
„V té kavárně na mě udělal Vladimír obrovský dojem,“ líčí dnes už nikoli Rudolf, nýbrž Rudy, nikoli mladík přes dvacet, nýbrž zralý muž přes šedesát, a líčení dojmu ho dojímá, neboť jde o poslední setkání s Vladimírem, o poslední vzpomínku.
„Při pohledu na strýce, jak popíjí předraženou kávu a kouká po ženských, jsem si uvědomil, že není pravda, že Vladimír byl kdysi bohatý a teď je chudý. Uvědomil jsem si, že to, zda je člověk bohatý, vůbec nesouvisí s tím, kolik má na kontě peněz.“
Možná právě v tenhle okamžik se začíná rozpíjet obraz příběhu, který byl v rodině Linků dosud vykreslován výhradně tragickými barvami a Vladimír v něm byl neblahou figurou.
Teprve až za pár měsíců vyskočí na Rudolfa zpoza rohu minulost, dostanou tragické barvy definitivně světlejší odstín, avšak už tehdy se s nimi cosi podstatného stalo.
„Pij kávu, Vladimíre, ať ti nevystydne.“
„Ještě chvíli, mrkni na támhletu! Viděl si? V pořádku, můžeme jít.“
Postavy opouštějí hlavní třídu, čím jsou menší a menší, tím hůře slyšíme jejich řeč, následně vystupují z děje. Avšak jen pro tuto chvíli: jiné chvíle se již staly a jiné se stanou, takže žádné sbohem, na shledanou.
Pusťme si nyní celý děj pozpátku. Rudolf a Vladimír vycházejí ve Stockholmu jako raci z kavárenských dveří, stylem raků mizí z hlavní třídy a my zrychleme zpětný chod, pořádně zmáčkneme tlačítko << a už to jede, 1982, 1981, 1975 a tak dál, ubíhá rok za rokem.
Z Národního muzea odlétají v osmašedesátém střely spřátelených armád, až je fasáda zase čistá, bomby druhé světové války letí nahoru a pohltí je útroby letadel, střepy a ruiny se skládají nazpět do neponičených a vzorně stojících budov.
Adolf Hitler připažuje pravici a couvá k paletě, kde paži zase se štětcem zvedá, aby z něj byl špatný vídeňský malíř, obrácený běh rafiček hodin dělá ze shrbených starců statné muže, ze šlechtičen na vozících hvězdy plesů, kvůli nimž jdou důstojníci na souboj, kulky jim ale letí zpět do tasených hlavní a…
Stop! Zpětný chod je právě zastaven, řeka času opět teče od pramene k ústí. Kulky z hlavní vylétnou, aby ukázaly, jak líbá smrt, neletí pouze ony, šrapnely a plamenomety první světové války hrají k dosud nejhromadnějšímu danse macabre, tanci smrti, v dějinách.
Pod náporem výbuchů se hroutí monarchie, ve Vídni odhazuje Hitler vztekle štětec a začíná chystat pro zubatou ještě monumentálnější bál. Bude vynikající pořadatel, ale než otevře brány do „plesového sálu“, zaduní děla v Praze, nikterak však zlověstně, jsou tu oslavné salvy a fanfáry na počest vzniku Československa.
Zní říjnem 1918 a před Vánoci znovu: prezident Masaryk, otec právě narozené republiky, vystupuje po letech exilu na Wilsonově nádraží, triumfálně poté jede Prahou ve voze Praga Grand, vivat, vivat!
Pardon, kdo že prezidentovi vůz půjčil? Alois Linka přece, majitel vyhlášeného lahůdkářství, jež Pražanům bere dech od roku 1911, jako první podnik svého druhu ve městě nastartoval zlatou éru delikates, až pak přišli pánové Paukert a Lippert a Zoufalý.
Zoufalý je i návštěvník Linkových lahůdek, když zvažuje, zda vzít raději krevety nebo langusty nebo italské těstoviny nebo francouzské sýry nebo francouzský koňak nebo všemožná vína nebo kaviár nebo lanýže nebo vlaštovčí hnízda nebo želví maso nebo kohoutí hřebínky, už jen vybrat si kávu z patnácti druhů není nic pro váhavé povahy.
I při pohledu na archivní snímky Linkova podniku člověka popadne strach, že ho sortiment zasype, že se vyvalí ven z fotografie, tak napěchovaný Linkův mondénní obchod je. A to ještě, prosím pěkně, nebyly zmíněny vyhlášené saláty – bramborový a humří a rybí a především vlašský.
I v tomto případě se hodí fanfáry, neboť před zrozením republiky se v Hybernské ulici, kde lahůdky sídlily, zrodil vlašský salát.
Ten od té doby prošel „evolucí“, ne každý vývoj vede k lepšímu, v Linkově vlašáku byly sledě a prvotřídní šunka do kosti a jablka, jestli vám chutná ten dnešní, proti gustu žádný dišputát, ale marná sláva, pravý vlašák to není.
Alois Linka na zákaznících nešetří a ti nešetří na něm, podnik jen kvete, „rukulíbám, milostivá, přijďte zas“. Od roku 1935 se už nechodí do Hybernské, nýbrž do nedaleké Havlíčkovy 13.
Tam se krevety a langusty přestěhovaly spolu s Aloisem Linkou a jeho vlašákem, dnes je tam bistro z italské sítě La Bottega, bistro s bystrým a příznačným názvem La Bottega Linka.
Prrr, kroťme čas, zpět do 1935: Masarykovi zbývají poslední roky života, zato bídný malíř Hitler je v plné síle a hodlá překreslit plátno celého světa. A když ho překreslovat opravdu začne, je tím naskicován i obraz osudu rodiny Linků. Obraz, jehož barvy se v průběhu dlouhých desetiletí podivuhodně promění.
Zazpívejme si, že otec Abrahám sedm synů měl, podle Bible to znamená plný počet dědiců, z nichž se vyvinulo celé lidské pokolení, ne že by šlo o bezvýhradně impozantní defilé.
Otec Alois má čtyři dědice, každému ze synů svěří podle spravedlnosti něco, jenže zpívat jde o Starém zákonu, nové zákony typu „Židům vstup zakázán“ začínají rozkazovat v Praze a do zpěvu z nich příliš není.
Lahůdky dostane syn Vladimír a malíř s úzkým knírkem toho času v křesle německého kancléře s „uměleckou přezdívkou“ Führer zavelí: Válka! Čili válka, dámy a pánové, zase světová, tentokrát s pořadovým číslem dvě.
