DeAnna Burt strávila několik let v jedné z vedoucích pozic na velitelství amerických vesmírných sil. V rozhovoru pro Forbes popisuje, jak ve vesmíru (ne)fungují stejné zákony geopolitiky jako na Zemi.
Na červeném kabátu se jí leskne velká stříbrná brož, která nápadně připomíná odznaky na hrudích postav ze seriálu Star Trek. Stylizovaná verze písmene Delta s hvězdou letící kolem.
Že vám to ale připomíná Star Trek, raději před DeAnnou Burt neříkejte – velmi rychle vám vysvětlí, že ve skutečnosti to byl slavný seriál, který okopíroval znak od amerického letectva. A teď ho mají ve znaku i americké vesmírné síly, ve kterých DeAnna Burt přes tři roky působila jako zástupkyně náčelníka vesmírných operací pro kybernetiku a jaderné zbraně.
Stala se také první ženou v hodnosti generálmajora a později generála. Už od výcviku u amerického letectva jí byl přiřazen volací kód Spice, o kterém dnes žertuje, že může souviset stejně tak dobře s hudební skupinou Spice Girls jako s izraelským naváděcím systémem stejného jména, který dělá z hloupých bomb chytré.
Dnes už generálka ve výslužbě, která se věnuje poradenské činnosti, uvažuje o světě vysoko nad našimi hlavami způsobem, který naše chápání přesahuje úplně stejně. Studený a nekonečný vesmír vidí jako strategicky exponované místo, kterému je v zájmu naší bezpečnosti nutno věnovat důslednou pozornost.
„Naši první skutečnou vesmírnou válkou byla válka v Perském zálivu. Už tehdy jsme viděli, jakou výhodu vám vesmír může dát. A proto se teď díváme po způsobech, jak tuto výhodu zároveň nedovolit našim potenciálním nepřátelům. A oni dělají totéž vůči nám,“ vysvětluje DeAnna Burt, která zavítala do Prahy při příležitostní výroční konference Aspen Institutu po boku bývalého britského premiéra Davida Camerona či Mari Kiviniemi, bývalé premiérky Finska.
V rozhovoru pro Forbes popisuje, jak důležité jsou pro americké vesmírné síly komerční společnosti, proč nikdy nechce vidět na oběžné dráze jaderné zbraně či proč se naopak nevyhneme ve vesmíru nasazení laserů.
Vesmír je asi jediná doména, kde jsou pro americkou armádu soukromé firmy nedílnou součástí budoucích plánů. Jak to ovlivňovalo vaši práci na velitelství vesmírných sil?
Doma ve Spojených státech si uvědomujeme, jak moc je americký styl života závislý na vesmíru, stejně jako náš způsob vedení války a našich spojenců v NATO. Víme, že vesmír je důležitý pro propojenost našich systémů od satelitní komunikace, navigace až po varování před raketovými útoky. Naši i spojenecké síly využívají tyto systémy každý den.
První skutečnou vesmírnou válkou byla válka v Perském zálivu. Už tehdy jsme viděli, jakou výhodu vám vesmír může dát. A proto se teď díváme po způsobech, jak tuto výhodu zároveň nedovolit našim potenciálním nepřátelům, oni dělají totéž vůči nám.
Ať už formou rušení, kyberútoků, nebo přímých útoků na satelity, což je mimochodem koncept, který si už Rusko i Čína úspěšně ozkoušely na vlastních satelitech. Naším úkolem je výhody vesmíru dál poskytovat našim silám, ale zároveň je ochránit před útoky nepřátel a znemožnit jim vesmír využívat.
Foto: U.S. Space Force, David Grim
Kdo je dnes nepřítel?
To jde trochu nahoru a dolů. Kdybyste to brali optikou naší národní bezpečnostní strategie a národní obranné strategie, které byly nedávno vydány, tak uvidíte fokus na kontinentální Spojené státy a severní polokouli. Šlo by o drogy a narkoteroristy, kteří pašují zboží z jihu na sever. A také oni používají satelitní komunikační systémy a navigaci. Otázka na nás tedy je, jak jim je znepřístupnit.
To je zajímavé, nejde tedy čistě jen o střet národních armád. Jak to řešit, pokud využívají běžnou komerční satelitní infrastrukturu?
Když mluvíme o komerčních satelitech, chci připomenout, že satelity byly velmi dlouho doménou armád. Komerční systémy vystřelily v posledních patnácti letech, což umožnilo velké vylepšení a nárůst schopností komerčního sektoru. Pro mě na velitelství vesmírných sil je to důležité, protože potřebuji průmyslové výrobní kapacity, aby mi pomohly výrazně snížit naše každodenní provozní náklady.
Zkrátka, je dobře, že jsou tu další, kteří vypouštějí satelity. Je dobře, že cena za start je nižší, ceny satelitů šly dolů. Pořád jsou drahé, to ano, ale jsou o hodně levnější, než bývaly. To vše díky tomu, že se více zapojila komerční sféra.
Foto SpaceX / Unsplash
Co to v praxi pro komerční hráče znamená?
Na vesmíru je zajímavá jedna věc: každý je v zóně střetu. Kdybychom se teď podívali na obrázek ukrajinského vzdušného prostoru, neviděli bychom komerční letadla v klidu přelétající nad bojištěm. To samé platí pro pohyb na zemi. Je snadné civilisty, nebojovníky odstínit od konfliktu.
Vesmír vám tohle ale neumožňuje. Tak to zkrátka je. Trosky vytvořené testy antisatelitních zbraní Číny a Ruska ohrožují každého. Jakmile vám po orbitě létá nefunkční satelit nebo tam používáte zbraně, je v ohrožení každý, kdo tam má satelit.
Každý se bude muset vyrovnat s dopady případných bojů na oběžné dráze. Musíme spolupracovat s komerčním sektorem, ale také si tím pádem odpovědět na otázku: stávají se tím komerční firmy formálně bojovníky a součástí konfliktu? I když své služby prodávají i dalším vládám. V tom je vesmír hodně odlišný.
Platí vůbec ve vesmíru pravidla geopolitiky? Lze si vůbec orbitu rozdělit na něco připomínající sféry vlivu?
Ne, to vážně nejde. Na nízké a střední zemské orbitě, které se neustále pohybují, to nikdy nepůjde. Nestojíte na místě. Nicméně existují geostacionární body, ve kterých lze „zaparkovat“ na místech, kde satelity prakticky obíhají způsobem, který je drží nad stejným místem nad povrchem Země. To jsou body, které jsou hodně geopoliticky exponované. Chci totiž, aby čínský špionážní satelit obíhal nad Spojenými státy?
Tato místa jsou politicky kontrolovaná Federální komunikační komisí, nakupují se a rozdělují, zvláště pokud se bavíme o mezinárodních komunikačních sítích.
Co Měsíc?
Pokud budeme chtít například trvalé základy na Měsíci, což je výhledově v plánu, jsou důležité takzvané Lagrangeovy body. To jsou přesně spočítaná místa mezi Měsícem a Zemí, kde můžete mít satelit nebo stanici, které budou stát zdánlivě na místě. Budou důležité i při budování takzvaného žebříku na Měsíc. Nechci se totiž muset pokaždé vrátit z Měsíce až na zemský povrch. Pokud budu mít na Měsíci stálou posádku, chci mít možnost letět zhruba na půl cesty a tak doplňovat zásoby.
Otázkou pak tedy zůstává, jak to bude vypadat, až budou na povrchu Měsíce astronauté z různých zemí. Myslím, že o tom zatím mnoho lidí nepřemýšlí. Přitom je to lukrativní záležitost, vezměte si, že gram molekulárního vodíku z Měsíce stojí padesát tisíc dolarů.
Takže za pokrokem může nakonec stát ekonomický zájem?
Myslím, že hodně posune věci vpřed, bude to podobné jako se zlatou horečkou na Divokém západě. Kdo si bude na Měsíci co nárokovat? A jak dokáže své nároky bránit? Já doufám, že k nutnosti na Měsíci něco bránit nedojde, ale musíme uvažovat i nad těmito scénáři.
Abych se tedy vrátila ke geopolitice – i ve vesmíru jsou určitá místa, kde hraje geopolitika roli. Prostor ve vesmíru ale nepatří nikomu, každý je v potenciální zóně střetu. Když tedy někdo zaútočí na satelit s českou vlajkou, je to útok na svrchovanost České republiky?
To jsou zcela nová pravidla a normy, o kterých se snažíme na mezinárodní úrovni bavit a nastavit nějaký režim pro určité řízení vesmírné dopravy. Tato pravidla máme už dlouho na zemi, ve vzduchu i na moři. Ve vesmíru zatím ne. A každá země, která má ve vesmíru satelit, by se té debaty měla účastnit.
Na příkladu Mezinárodní vesmírné stanice můžeme vidět, že i přes napětí mezi Spojenými státy a Ruskem kooperace funguje dál. Není vaší optikou nakonec průzkum vesmíru – pro svou vrozenou nákladnost a složitost – nakonec něčím, co nás na Zemi může spojit?
Myslím, že ta šance existuje. Podívejte se na program Artemis, který chce vrátit lidi na Měsíc. Spojené státy ho realizují skrze NASA společně s dalšími 61 zeměmi, které podepsaly Artemidiny dohody. Podle mého názoru je skvělé, že se do toho pouštíme jako koalice. Pořád máme Mezinárodní vesmírnou stanici, ale tu čeká v roce 2030 pád do Tichého oceánu.
Foto NASA
A co čínská vesmírná stanice?
Měla jsem možnost se bavit s některými bývalými řediteli NASA o tom, proč jsme neudělali s Číňany vzájemnou výměnu astronautů na ISS a jejich vesmírné stanici. Podle některých je to dobrý nápad, ale jsou i tací, podle kterých nám to nepřinese nic dobrého.
Měla by o to Čína zájem?
To nevím. Podle mě jsme jim to nikdy nenabídli, jelikož momentálně s nimi žádné informace nesdílíme. Oni nás také neoslovili.
Jak se liší NASA a vojenské vesmírné velitelství?
NASA je zaměřená na průzkum vesmíru, to je něco jiného než vesmírné síly a Velitelství vesmírných sil. My musíme řešit něco trochu jiného. Pokud například skutečně skončíme na Měsíci a vyskytne se konflikt, věřím, že musíme být připraveni prezidentovi nabídnout možnosti, které může využít. Je to taková Hlava 22. Nikdy bych to nechtěla zažít, ale musím být na to připravená.
Když se ještě vrátím k zapojení komerčního sektoru, zvládá mu americká armáda konkurovat v rychlosti výzkumu a vývoje?
Pracujeme na tom, abychom změnili svou akviziční strategii. To je jeden z cílů, se kterými do úřadu přišel ministr války Peter Hegseth. Chce snížit byrokratickou zátěž a úřednický šiml, abychom měli rychlejší přístup ke schopnostem, které soukromý sektor vyvíjí. To rozhodně potřebujeme.
Ve vesmíru je všechno trochu jinak. Vzpomeňte si na Henryho Forda, když začal stavět auta. Americká armáda to viděla a začala se zbavovat koní a montovat na auta zbraně a pancíř. Orville a Wilbur Wrightovi se vznesli do vzduchu s prvním letadlem ke konci první světové války. Armáda si uvědomila, že to je klíčová změna při vedení zákopové války, protože můžeme nad zákopy prostě přeletět a vidět přesně, co se děje, nebo do nich ze vzduchu něco shazovat. A brzy jsme po sobě ve vzduchu začali také střílet.
Ve vesmíru šel ale vývoj opačně…
Přesně tak. V historii to byla armáda, kdo profitoval z vynálezů soukromého sektoru. Jenže do vesmíru se jako první vydaly armády a vlády v závodech o Měsíc během šedesátých let se Sovětským svazem.
V armádě děláme z principu věci velmi konzervativně, risk historicky nemáme rádi. Let do vesmíru je velmi drahý, a proto se do něj pouští jen velmi málo zemí. I proto dlouho neexistovala v tomto segmentu žádná komerční sféra. A pak přišel Elon Musk s jeho komerčními lety do vesmíru.
SpaceX operuje úplně jiným způsobem, protože jejich konečným cílem je dostat se na Mars. Je ochotný používat rakety znovu a podstupovat větší riziko než armáda. Jen on sám nám pravděpodobně cenu cesty do vesmíru snížil asi desetkrát.
Dává americké armádě kooperace se silným soukromým sektorem velkou konkurenční výhodu, třeba nad Ruskem nebo Čínou?
Myslím, že po technologické stránce ano, což ale neznamená, že tyto země nepracují velmi intenzivně na tom, aby své silné komerční hráče také vytvořily. Demokratické státy budou mít v inovacích vždy výhodu oproti nedemokratickým státům.
Existuje mnoho dobrých partnerství a myslím si, že budou pokračovat i nadále, protože se od sebe můžeme navzájem učit. Můžeme sdílet schopnosti v oblasti vypouštění satelitů. Můžeme společně stavět satelity. To jsme již udělali s Japonskem a dalšími zeměmi.
V širším slova smyslu, co přesně americké vesmírné síly dělají? Protože tu bývaly plány na velké bitevní satelity na oběžné dráze, ale zatím to vypadá, že se touto cestou neubíráte…
Jsou tu dvě základní věci, které děláme. Tou první je infrastruktura, kterou poskytujeme dalším složkám ozbrojených sil. Jak už jsem zmiňovala, je to satelitní navigace a komunikace, varování před raketovými útoky nebo třeba GPS. Dále sběr informací, průzkum.
To všechno si ale nepřátelé uvědomí a snaží se najít způsob, jak nám v tom zabránit. Chtějí na oběžnou dráhu umístit zařízení, která jsou schopna rušit přímo ve vesmíru, nebo budují na zemi laserové rušičky. A do toho musíme neustále mapovat pohyb trosek ruských a čínských satelitů, které si obě země odpálily při testech v posledních dvaceti letech.
Oběma zemím se podařilo vesmír dobře zaintegrovat do útočných plánů pro případ, že by chtěly napadnout USA. Zbrojení ve vesmíru bylo vždy něco, co bylo politicky nepřípustné, ale tyto doby jsou už pryč. Teď už je jen otázka, jak vybudovat potřebné obranné kapacity.
Jako například?
Například systém Golden Dome, který by mohl umět sestřelit rakety ještě ve vzduchu. To by šlo využít i pro schopnost vesmírné převahy. Pokud umístíte na oběžnou dráhu laser, dokážete sestřelovat rakety během letu. To samé pak můžete používat ve vesmíru.
Foto Boeing
USA mají k dispozici laser, který umí z oběžné dráhy sestřelit letící raketu?
Probíhá výzkum a vývoj.
Vesmírné síly se mohly pochlubit projektem Victus Nox, během kterého byly schopné od vydání rozkazu vypustit na oběžnou dráhu satelit za 27 hodin. Vím, že je to ve skutečnosti přelomově rychlé, ale není to pořád velmi pomalé?
27 hodin je opravdu skvělé, ale my budeme muset být ještě mnohem rychlejší. Řekla bych, že na vypouštění satelitů je nejtěžší vyčistit vzdušný prostor, zajistit jejich vypuštění na správnou orbitu a netrefit u toho jiný satelit.
Když provádíme dennodenní testy, stále se řídíme všemi pravidly a předpisy, protože nejsme ve válečném stavu. Proto jsme v některých výpočtech velmi konzervativní. Kdybychom do války vstoupili, myslím, že některá z těchto omezení a pravidel by byla zrušena nebo zmírněna. A samozřejmě se chceme dostat do bodu, kdy nebudeme vypouštět rychle jen jeden satelit, ale více najednou z různých míst.
Které technologie, jež znějí futuristicky, podle vás do roku 2050 uvidíme ve vesmíru?
Lasery jsou určitě na cestě do vesmíru, a to v nemalé míře. A nejen jako zbraň proti jiným satelitům, ale také pro přenos dat. Všechno to budou technologie, které – pokud usilujeme o návrat na Měsíc a cestu na Mars – udělají z následujících deseti let hodně zajímavé období.
Ve vaší pozici na velitelství vesmírných sil jste měla na starost také jaderné technologie. Nebojí se tohoto většina zemí?
Myslím, že nikdo nechce ve vesmíru vidět jaderné zbraně, protože ty mohou vymazat celou orbitu najednou, za což budeme pykat všichni. Ale pokud jde o jaderné reaktory, ty budou, myslím, jednoznačně potřeba při průzkumu hlubokého vesmíru. A o to se naopak zajímají všichni.
