Zvlášť v sychravém podzimním odpoledni skoro dostáváte pocit, jako by se otevřela brána jiné dimenze. Šedivý den, obyčejné parkoviště – a tolik barev, vůní a chutí. Je stylové, že na tenhle foodtruck dohlížejí Hulk a Superman. Ale ještě lepší je, že tohle jídlo v centru Zlína není fantasy, nýbrž realita.
Hamburgery, které nejdřív zhltnete pohledem a pak si vychutnáváte máslovou briošku, skvělé maso, domácí slaninovou marmeládu a další ingredience. Kachna dog s karamelizovaným zelím. Jiná podzimní variace na kachnu nazvaná Banh Mi kačka se zauzenou miso majonézou. Monstrózní tacos s trhanou svíčkovou. Kubánský masový sendvič. Vyladěné thajské kari. A taky buchtičky se šodó – v karamelové i pistáciové variantě.
„Přišli jsme na to, že když vaříme, můžeme lidem dopřát nejenom kvalitní stravu, ale že jim můžeme zlepšit den. Nejdou si sem pouze zaplnit břicho, když mají hlad, přijdou si pro zážitek,“ vypráví Anna Mlýnková. „Jasně, je to naše obživa. Ale dělat takhle ostatním radost, to je nejvíc. To je náš pohon.“
Spolu s manželem Michaelem tímto způsobem prozařují zlínskou gastroscéna, která bohužel má listopadový háv jaksi celoročně, až na pár výjimek je totiž spíš šedivá. A to není velkopanský odsudek hosta z Prahy, nýbrž rozpačité konstatování rodilého Zlíňáka, který se do Baťova města pořád tak rád vrací.
Jejich vůz sice stojí pevně zaparkován v Kvítkové ulici, přesto je Comic Cone Foodtruck neustále na cestě: za skvělým jídlem. Hodlá k němu dojít barevností, radostností, vášní i kvalitou. Maso berou z řeznictví Klouda, halloumi na vegeburgery z valašské farmy Zdeňka. Ale liší se také cenou. Vytuněný street food v jejich podání stojí přes dvě stě korun. Na Prahu žádná výjimka. Na Zlín hodně.
„Určitě ano,“ souhlasí Anna. „Zároveň nechci nikoho hanit, ale troufám si říct, že je za tím víc, než nabídne hodně restaurací, kde je servis, posezení, toaleta a tak dále. My tady komfort nemáme největší, snažíme se to vynahradit kvalitou surovin, jejich zpracováním, nápaditostí, přístupem k zákazníkovi. Pod cenovkou se toho skrývá strašně moc.“
Příjemným pohlazením je už to, že když zrovna s manželem servírovali podvečerní nabídku, dělala před foodtruckem první nesmělé krůčky jejich jedenáctiměsíční dcerka a dohlíželi na ni zákazníci, které Anna s Michaelem oslovují jménem.
„Komunita nám přirostla k srdci,“ přiznává Anna, která je v našem rozhovoru mluvčí rodiny, neboť Michael chystá jídlo před odpolední otevíračkou. „Jako Zlíňáci jsme si sice dlouho říkali, že ve Zlíně určitě nikdy neskončíme, ale teď jsme tu velice rádi. Všude dobře, doma nejlíp – asi se to říká z nějakého důvodu.“
S foodtruckem totiž zaparkovala i jejich osobní cesta. Znají se od čtrnácti let, Michael vystudoval mechatroniku, Anna ekonomii, ale pořád si byli nablízku, i v práci. V Praze působili jako manažeři domácího a zahraničního obchodu. „Jenže jsme měli šéfy psychopaty, to si nedovedete představit. Nebo možná dovedete,“ zasměje se znovu Anna. „Byli jsme tak nešťastní, naštvaní a vyčerpaní, že jsme si jednoho dne řekli, že musíme udělat něco svého.“
Láska prochází žaludkem i foodtruckem. Nejlepším důkazem je, že dnes jsou z nich manželé, přičemž gastrovůz nechyběl ani na svatebním portrétu, ale nepředbíhejme: nejprve dali v zaměstnání výpověď a rozjeli prodej pizzy v kornoutu, pochoutky, která je zaujala ve Vídni. Bezva nápad, velký zájem, jen… „Finančně to nevycházelo.“
Dalším tahem byl foodtruck, byť zpětně přiznávají, že cenu vzhledem ke stavu tohoto Mercedesu výrazně přeplatili. Jenže zároveň mu nešlo odolat. Tolik plánů, tolik nápadů.
„První sezonu jsme v roce 2019 jezdili po Česku, na festivaly, gastroakce, to jsme ještě vyjížděli z Prahy. Potom jsme se posunuli na Jižní Moravu, naplánovali jsme si veškeré vinařské akce na rok dopředu – a přišel covid,“ vzpomíná Anna. „Pak jsme ještě dojížděli z Uherského Hradiště sem, ale nakonec jsem se do Zlína přesunuli úplně a bydlíme naproti,“ ukáže na byt přes cestu.
Do práce to mají pár kroků. Zároveň každým dnem kráčejí gastronomicky „nedobytým územím“. Nižší konkurence je totiž vysoce vykoupena tím, jak musí přistupovat k vaření v krajském městě, které na svůj pořádný gastroboom teprve čeká.
„Udržet tempo a nabízet každý týden něco nového je náročné, jenže aby lidi měli důvod se vracet, musíte být pořád krok napřed a držet je ve střehu,“ soudí Anna. „Věřím, že to je část úspěchu tady ve Zlíně. Nové podniky mívají první měsíc úspěch a nával, ale jakmile lidi zjistí, že tam není nic nového, řeknou si: Já už to nepotřebuju.“
Získat naopak pocit, že si potřebujete dát jídlo v jejich foodtrucku, je poměrně snadné. A vábivé. Maso pečou přes noc, Michael zpravidla do foodtrucku chodí v pět ráno a jeho manželka se připojuje před dopoledním otevřením, když dceru přebírají prarodiče. Recepty vznikají tak, jak to k jejich sektoru pasuje: živelně, klidně na poslední chvíli. Otevřeno mají čtyři dny v týdnu, ve zbytku nakupují a plánují, respektive neplánují.
„Kdybyste se mě v úterý zeptal, co bude ve středu na jídlo, často nevím,“ přiznává Anna. „Zjistila jsem, že když tlačíme na pilu, není to ono. Je lepší počkat, až nápad přijde a zapadne to do sebe. Čerpáme hodně z toho, co jsme kde ochutnali, procestovali, co nás zaujme, co se nám pak v hlavě chuťově spojí.“
Před útěkem z klasického byznysu měla Anna svůj foodblog, v prezentaci lze cítit vliv Kamily Rundusové alias Kamu: „Hrozně mě inspirovala tím, jak dokázala všechno barevně ztvárnit a udělat tak živé a od pohledu chutné, že se najíte i očima.“ A pak je tu jimi zmíněná věc, patřící k největším radostem života: chuť cestovat a radovat se z toho, co uvaří někdo jiný.
„Naposledy to byla v Krakově tchajwanská wonton polévka s wonton knedlíčky a smaženým kuřetem. Vynikající, výborné!“ líčí Anna nadšeně. Asii mají rádi natolik, že ji propisují i do české klasiky. „Kimči bůček se smaženou rýží byl super. Smažený sýr jsem dělali jako burger, goudu obalenou v japonské panko strouhance s koprovou tatarkou.“
Než přesídlili do Zlína, stalo se jejich hvězdným momentem to, když v rámci cateringu pohostili filmový štáb Daniela Radcliffa a Harry Potter si pochutnal, tehdy na vegetariánském hotdogu ze směsi čočky, mrkve, cizrny a bylinek. Jejich největší kouzlem ale nakonec dle ohlasu jsou…
„Buchtičky se šodó,“ líčí Anna. „Snažíme se je dělat jenom jednou měsíčně, i když by to lidi nejradši jedli každý den, je šílené, kolik se toho sní. To je takový náš signature pokrm. A jeho kouzlo? To bych taky ráda věděla! Asi vychucení, pravý žloutkový krém, koření, které by nejspíš někdo nečekal, nadýchané buchtičky, čerstvé ovoce. A taky láska.“
Ustáli, že v počátcích jejich nového pracovního života padly covidové závory. „Já chystala, manžel rozvážel, jednu várku, další, další… Šli jsme lidem naproti rozvozem zdarma, i když nás to stálo peníze, udrželo nás to,“ ohlíží se Anna. Ustáli také to, že letošní plánované otevření zlínského bistra nakonec zrušili kvůli nedostatku personálu – tohle už by ve dvou (respektive ve třech, díky dopomoci jednoho z kamarádů) zvládnout nešlo.
„Já sama už jsem asi za datem expirace,“ zaculí se Anna. „Pracovala jsem celé těhotenství a odešla až čtyři dny před porodem – týden po něm jsem tu byla znovu, žádné klidné šestinedělí neproběhlo. Bez dědečků a babiček bychom to nezvládli. Manžel je odolný a vytrvalejší. A hlavně věříme, že se to uklidní. My vážně moc neplánujeme. Plujeme s tím, co zrovna situace vyžaduje.“
Do fronty na parkoviště, které sami vyklučili od městské džungle a navozili sem mnoho tun makadamu, zase připlouvají spokojení strávníci. Anna s Michaelem proto mají téměř pokaždé vyprodáno – a jelikož jde v ideálním případě o 120 až 150 porcí, na máslové briošky pro hamburgery už dávno nestačí trouba jejich bytu jako kdysi, chystají jim je v pekárně.
„Kdybychom měli otevřeno déle a častěji, prodáme toho víc, ale omezující je i to, že chystáme všechno každý den přímo ve foodtrucku. A hlavně – když se trhané maso pomalu dělá patnáct hodin a pak ho vyprodáme, stejně už ho přece za odpoledne nedopečeme,“ říká.
A sáhnout na kvalitu odmítají. I když je ve foodtrucku v zimě mráz a v létě si připadáte jako v rozpáleném podkroví, nelitují ani na chvíli. „Trochu jsme se minuli povoláním,“ podívají se na sebe. „Jen zpětně vidíme, jaká je škoda, že je v Česku gastroškola braná jako něco podřadného. Přitom když chcete být dobrý kuchař, je to čest.“
V podniku s bílými ubrusy, v bistru – i ve foodtrucku. Zvlášť v takovém, kde si i zelená komiksová postava na autě musí vzhledem k jejich produkci pořád opakovat: Hulk. Mít. Chuť!
