Filmový architekt a ilustrátor Rudolf Lukeš (1923–1976) je podepsaný pod filmy Bořivoje Zemana, Jiřího Krejčíka či Andrzeje Wajdy. Jenže komunisti mu po osmačtyřicátém jeho práci zatrhli, odmítl totiž vstoupit do KSČ, škraloupem na jeho kádrovém profilu byla i rodina jeho manželky Taťány, která část války pobývala v anglickém exilu a otec byl válečným zpravodajem při americké armádě.

Byly to smutné roky, chuť do života mu ale vrátila prostorová leporela s pohyblivými obrázky, která ilustroval. V ruce je měla i britská královna Alžběta II. Jeho práce se jí tolik líbila, že ho i s manželkou Taťánou pozvala na večeři do Buckinghamského paláce. Tehdejší režím skřípal zuby.

Knížky absolventa ČVUT a Akademie výtvarných umění u profesora Fragnera, který se stal hned po škole nejmladším filmovým architektem na Barrandově, obletěly svět, vydávaly se nejen v Evropě, ale i v Americe nebo Japonsku a milovaly je generace dětí.

Vycházet ale musely pod cizím jménem. Rudolf Lukeš se totiž anonymně účastnil soutěže vydavatelství Artia, které prodávalo knihy do zahraničí, a vyhrál ji. Na trh bývalého Československa se tehdy nedostaly a muselo se o nich mlčet. Až nedávno, 40 let po Lukešově smrti, se jich ujalo nakladatelství Albatros, takže si je konečně můžou prohlížet a číst i české děti.

Sešly jsme se s dcerou Rudolfa Lukeše, herečkou Bárou Lukešovou, v kavárně divadla v Celetné, v době předobědní a covidové, to bylo ještě otevřeno, takže tu skoro nikdo nebyl. Zvedla se ke mně z pohodlného ušáku, který tu slouží u stolu místo židle, a podala mi ruku tak, že tu moji objala i druhou dlaní. Velmi srdečné a upřímné.

U zázvorového čaje vyprávěla otevřeně o svém tatínkovi, kterého zasáhla rok po jejím narození mrtvice. Přežil, ale částečně ochrnul a ke své práci potřeboval asistenta. O šest let později, v roce 1976, pak zemřel.

Leporela Rudolfa Lukeše. | Foto Albatros

„Když o tom tak přemýšlím, měl prostě zlomené srdce,“ říká Bára. Část života nemohl dělat to, co miloval. Jeho dcera se teď snaží, aby se na jeho práci nezapomnělo. V říjnu se měla v Lucerně konat výstava připomínající jeho dílo filmového architekta, jenže zasáhla druhá vlna pandemie. Proto se po dohodě s Prokopem Havlem, synovcem Václava Havla, který se měl akce ujmout, rozhodla přesunout ji na jaro. Snad bude líp, doufá Bára.

Jedno z děl Rudolfa Lukeše. | Foto archiv

„Všechno je to popsané v knize vzpomínek mé maminky Taťány Lukešové Píšu, dokud si pamatuju,“ začíná vyprávět. Je z ní cítit hrdost, co její tatínek dokázal, ale i lítost z toho, že ho režim odstavil od toho, co miloval. Den, kdy dostal Rudolf Lukeš zprávu z nakladatelství Artia, že soutěž vyhrál, byl pátek třináctého.

Manželka Taťána v knize přiznává, že zároveň přišly nějaké peníze a začala se tak vylepšovat do té doby bídná finanční situace rodiny. Ale nebyly to jen peníze, které přinesly radost, velkou satisfakcí bylo i pozvání od britské královny Alžběty II. na zahájení knižního veletrhu v Londýně, které zprostředkoval londýnský nakladatel Schlieser.

Do poslední chvíle však nevěděli, jestli je komunisté, kteří z toho byli hodně rozladění, z republiky pustí. Nakonec uplatili úředníka na ministerstvu vnitra, jako rukojmí museli doma nechat syna a maminku, a do Velké Británie odjeli.

Na večeři, kam byli Lukešovi pozvaní, královna s Rudolfem promluvila a řekla, že se jí jeho knížky velmi líbí.

„Šofér pana Schliesera nás odvezl z letiště rovnou do výstavní haly. Artia zde měla svůj stánek, kde vystavovala všechny své tituly – a jedna jeho část byla věnovaná právě Rudolfovým knížkám. Když jsme doběhli ke stánku, stála tam už královna se svým doprovodem a prohlížela si právě jeho prostorová leporela. S úsměvem si s nimi pohrávala,“ vzpomíná Taťána Lukešová ve svých pamětech.

Na večeři, kam byli Lukešovi pozvaní, královna s Rudolfem promluvila a řekla, že se jí jeho knížky velmi líbí. Taťána Lukešová vzpomíná i na úsměvnou příhodu. Protože se účastnili neustále nějakých recepcí a koktejlů, brzy jí došly šaty, a tak si zašla do Marks & Spencer, kde probíhal v podzemí výprodej, a z koše vyhrabala jedny, které se jí líbily. Na slavnostní večeři pořádané vydavatelem se přítomné dámy divily, jak si může manželka ilustrátora z komunistické země dovolit šaty od nejdražšího londýnského krejčího z vyhlášené ulice.

Rudolf Lukeš. | Foto archiv

Na šuškandu o jejím oblečení ji upozornila hostitelka, a když se jí Taťána svěřila, odkud doopravdy jsou, poradila jí, aby to přítomným dámám neříkala. „Chodila jsem pak do těch košů pravidelně, abych domů dovezla všem dárky. A cokoliv jsem tam vyhrabala, bylo krásné,“ píše v knize.

Bratr anglického režiséra Johna Schlesingera je nechal odvézt do filmových aterliérů, kde Schlesinger natáčel svůj film. Ten nemohl pochopit, proč nadaný filmový architekt, jehož tvorbu znal, nesmí dělat svoji práci. Dostal nabídku, aby v Anglii zůstal, jenže doma byl syn Saša a maminka.

„Rudolf mohl kvůli své kariéře v cizině zůstat, jako to udělalo mnoho kumštýřů, třeba Miloš Forman, ale příliš nás miloval. Nemohl jinak a odmítl o tom mluvit. Seděli jsme tehdy spolu v St. James’ parku, drželi se za ruce a mlčeli. Rudolf měl na sobě bleděmodrý oblek, který mu moc slušel. Pak mě vzal na té lavičce v tom krásném parku, kde jsme byli snad úplně sami, do náruče a já ucítila na tváři jeho slzy. Tím to rozhodování skončilo,“ popisuje ve svých vzpomínkách Taťána Lukešová.

V roce 1968 se blýsklo na lepší časy, ale byl to krátký záblesk, alespoň co se týče Rudolfovy práce architekta. Objevila se naděje, že bude rehabilitován, komise dokonce uznala, že byl obětí politické křivdy, jenže přišla normalizace a veškerá rehabilitační řízení byla zastavena. Stejně jako návrhy okálového městečka, které si u něj objednalo ministerstvo, a jako určitou záplatu za zmařená léta měli Lukešovi jeden domek dostat. K ničemu z toho nedošlo.

V létě 1968 byli Lukešovi na dovolené v bývalé Jugoslávii, srpnová invaze spojeneckých vojsk je zastihla právě tam. Taťána v té době čekala dceru Báru, vytoužené druhé dítě, které se dlouho dobu nedařilo počít. Po cestě zpátky se na čas usadili díky přítelkyni emigrantce Olze Fialové ve Vídni. Rudolfovy zdravotní komplikace a Taťánino těhotenství nakonec rozhodly o tom, že se vrátí do obsazeného Československa. Možnost návratu k filmu vzala s normalizací za své, ale rodina zažívala osobní štěstí, v lednu 1969 se narodila Bára.

Když byl Báře rok, ranila jejího otce mozková mrtvice, stalo se to při hokejovém utkání se Sovětským svazem, rozčílil se a jeho vysoký tlak vykonal své, ochrnul na pravou část těla.

„Dalších šest let doslova živořil a marně se snažil dostat nějakou práci. Z těch málo lidí, kteří o něj tehdy projevili lidský zájem, musím vzpomenout hlavně Jiřího Krejčíka a pak Eduarda Hoffmana, tvůrce animovaných filmů pro děti, který manželovi umožnil, aby mohl zdravou levou rukou připravit jeden Večerníček. Poslal mu tehdy na pomoc asistenta, kreslíře, aby to zvládl,“ vzpomíná Taťána Lukešová.

Rudolf Lukeš zemřel v sanatoriu v 52 letech, postihla ho druhá mrtvice, které předcházela dramatická událost. Syn Saša měl letět z Prahy do Bratislavy letadlem, které se zřítilo, jenže zaspal a let nestihl.

Vydání Forbesu Bible kapitalisty

To se ale Lukešovi dozvěděli se zpožděním, v letadle totiž dokonce seděl Lukeš, ale Pavel. Když Taťána jela za Rudolfem do sanatoria, už ho nezastihla živého, zemřel 31. července v pravé poledne. Tak se jmenoval jeho oblíbený film s Garym Cooperem…

Přestože knihy se ve světě prodávaly a Artii vydělávaly, vdova Taťána Lukešová se měla jako samoživitelka co ohánět, pracovala jako tlumočnice a pro časopisy psala povídky, pohádky a fejetony, které nakonec vyšly knižně. Obě její děti měly problém dostat se na vysokou školu. Zemřela téměř 40 let po manželově smrti.

„Maminka se sice nedožila vydání všech prostorových leporel, ale alespoň toho prvního Veselá zahrádka, ke kterému napsal text Jiří Suchý, a pak ještě knihy Vzhůru do Afriky. Tak alespoň nějaká satisfakce,“ říká Bára Lukešová.