Starý Tary je zpátky, hlásí jeden z nejvýraznějších českých tvůrců. Youtuber, jenž se před dekádou proslavil natáčením parkourového obsahu s celebritami, se k tomuto úspěšnému formátu opět vrací. Mimo jiné proto, že má za sebou experimentální rok, který se úplně nevydařil. Plán obsadit část videí kamarádem Jayem a stáhnout se trochu do pozadí, se projevil lehkým poklesem sledovanosti i zájmu o Tary drinky a sladkosti.
„Je zkrátka třeba být vidět,“ říká Taras Povoroznyk, jehož nejsilnějším zdrojem příjmů zůstává YouTube. Na něm provozuje už tři vlastní kanály, jeden dokonce s více než 1,7 milionu odběratelů, na nichž většinou natáčí osobní život. Dlouhodobě se skvěle prodávají i produkty s jeho jménem – zmiňované nápoje, pochutiny, trička či doplňky mu v součtu generují polovinu výdělku.
Silný je rovněž v offline prostředí. Každé léto tráví víkend co víkend ve městech po celém Česku a Slovensku, kde vystupuje, čímž mimo jiné opět výrazně propaguje svůj merch. Nebo pořádá Tary Campy, během nichž dětem předává zkušenosti z parkouru i YouTube. Rovněž lidem radí, jak pracovat na sociálních sítích, nebo začal nabízet videovzkazy a hovory na míru.
Tary a jeho dotazník
Baví vás ještě tvorba obsahu na YouTube, nebo je to spíše už nutná součást vaší práce?
Kdyby mě tvorba na YouTube pořád nebavila, podle mě bych to tak dlouho ani nevydržel (videa dělám od roku 2008). YouTube není práce, kde člověk jednou něco nastaví a pak to běží samo. Je to živý organismus, který se vyvíjí.
I když mám kolem sebe editory a tým, pořád do videí hodně zasahuju osobně. Kontroluju střihy, nahrávám úpravy do diktafonu, vymýšlím, kam přidat vtip, prostřih nebo nějakou maličkost, která to posune ještě o level výš. Někdy je to detail, kterého si divák možná ani vědomě nevšimne, ale přesně tyhle detaily podle mě rozhodují, jestli video působí živě, nebo jen odfláknutě.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že každé video vzniká s obrovským nadšením a ohněm v očích. Jsou i výplňová videa, jednodušší formáty, věci, do kterých se člověk musí trochu dokopat. YouTube algoritmus je neúprosný a pravidelnost je pořád extrémně důležitá. Když nemáte šéfa, musíte být šéfem sami sobě. A to je někdy těžší, než když vám někdo stojí za zády.
Zároveň mě ale baví, že YouTube člověka pořád drží ve střehu. I po tolika letech se učím, experimentuju a zkouším nové věci. A nejvtipnější na tom je, že někdy video, do kterého dáte méně práce a berete ho skoro jako obyčejný vlog, udělá obrovská čísla. A pak projekt, do kterého dáte srdce, peníze a týdny práce, nemusí vystřelit tak, jak čekáte. YouTube je v tomhle krásně krutý. Možná právě proto mě pořád baví.
Jaké video byste natočili, kdybyste na něj dostali neomezený rozpočet?
Upřímně, nad tímhle jsem nikdy moc nepřemýšlel. Nemám úplně ambici dělat z YouTube Netflix nebo obrovské filmové studio. Jsem pořád hlavně člověk, který vyrostl na YouTube, parkouru, pohybu, energii a kontaktu s fanoušky.
Kdyby byl rozpočet opravdu neomezený, asi bych šel po zážitcích, které jsou skoro nesplnitelné. Třeba natočit fotbalové video s Messim a Ronaldem, kopat s nimi penalty, dát tomu zábavný formát a ukázat divákům něco, co normálně neuvidí. To by mě bavilo strašně.
Druhá věc by byla cestovat po světě a potkat nejlepší parkouristy na planetě. Objíždět legendy, trénovat s nimi, ukázat jejich příběhy a spojit českou scénu se světovou. To by pro mě mělo i osobní hodnotu, protože parkour je moje srdcovka od začátku.
A pak mám rád i zážitkové formáty. Otestovat nejlepší first class lety na světě, nejlepší hotely, luxusní auta nebo místa, kam se běžný člověk jen tak nedostane. Ne proto, abych machroval, ale protože lidi baví nahlédnout do světa, který normálně nevidí. A když to člověk podá lidsky, s humorem a trochu očima kluka, který si pořád říká „ty jo, tohle je fakt realita?", tak to podle mě funguje nejlíp.
Od jakého videa/projektu jste měli velká očekávání, nicméně skončil nakonec neúspěchem?
Tohle zažije asi každý tvůrce. Když do něčeho dáte víc peněz, času, energie a srdce, automaticky čekáte, že to diváci ocení. Jenže YouTube není matematika. Neplatí, že čím víc práce, tím víc zhlédnutí. A někdy je to pro ego tvůrce docela slušná facka.
Poslední větší projekt, u kterého jsem čekal větší dosah, byl videoklip k Tary Workshopu. Dal jsem do toho peníze, kostýmy, produkci, hodně jsem si s tím hrál a pomocí umělé inteligence vznikla i chytlavá písnička. Měl jsem z toho radost a věřil jsem, že to poletí víc. Nakonec to sice nepropadlo úplně, ale čekal jsem větší čísla.
Na druhou stranu toho videoklipu nelituju. Pořád se mi líbí a pořád mám radost, že vznikl. Jen mi to znovu připomnělo jednu věc: YouTube si nejde úplně ochočit. Můžete mít plán, rozpočet, nápad, energii, ale finální verdikt mají vždycky diváci.
A to je na tom zároveň krásné. Někdy uděláte obyčejný vlog z toho, co se zrovna děje, bez velké přípravy, a najednou má miliony zhlédnutí. Pak sedíte u počítače a říkáte si: „Tak jo, díky, YouTube, zase jsi mi ukázal, že vím úplně všechno a zároveň vůbec nic."
Jaké jsou vaše měsíční/roční náklady na vaši tvorbu (tým, produkce, zázemí, …)?
Náklady se hodně liší podle období a podle toho, co zrovna natáčíme. Do tvorby ale investuju zpátky hodně. Jsou tam střihači, technika, kamery, objektivy, světla, zvuk, cestování, produkce, rekvizity, zázemí a samozřejmě čas lidí kolem mě.
Kdybych měl být konkrétní, zhruba čtvrtina příjmů z YouTube reklam jde zpátky do tvorby, lidí a vybavení. Někdy víc, někdy míň, ale orientačně bych řekl kolem 20 až 25 procent.
Hodně lidí si myslí, že YouTube je jen o tom zapnout kameru, něco natočit a vydělat na reklamách. Ale pokud to chcete dělat dlouhodobě, kvalitně a profesionálně, musíte do toho vracet peníze. Technika stárne, formáty se mění, divák je náročnější a konkurence nespí.
Já jsem na YouTube dlouho, vlastně už patřím mezi ty starší kusy české scény, takový parkourový dinosaurus s kamerou. A čím déle to dělám, tím víc vidím, že dlouhodobost není jen o nápadech. Je to i o systému, týmu, disciplíně a ochotě pořád investovat zpátky do toho, co vás živí.
Komu z českých tvůrců byste vypnuli kanál, kdybyste k tomu dostali možnost?
Nikomu. A říkám to úplně upřímně. Nikdy jsem nebyl člověk, který by měl radost z toho, že se někomu něco vypne, smaže nebo zakáže. YouTube má být místo, kde si každý najde svoje publikum. Když mě někdo nebaví, tak ho prostě nesleduju. To je za mě nejjednodušší a nejzdravější řešení.
Osobně sleduju spíš tvůrce, kteří mi něco dávají. Třeba něco o investování, podnikání, zajímavé podcasty, rozhovory s lidmi, kteří mají co říct, nebo obsah, který mě něco naučí. Naopak moc nesleduju bulvár, reakorunní kanály nebo obsah postavený jen na kontroverzi. Neříkám, že to nemá svoje publikum. Má. Jen to není můj svět.
I když mi některý obsah může připadat zvláštní nebo bizarní, neznamená to, že bych měl potřebu někomu vypínat kanál. Upřímně moc nechápu lidi, kteří tráví čas tím, že píšou hate komentáře, nahlašují videa nebo se snaží někomu škodit. Když mě něco nebaví, jdu dál. Internet je dost velký pro všechny.
Který „side business" se dá nejlépe navázat na vlastní kanál?
Za mě je nejlepší side business ten, který přirozeně vychází z toho, kdo jste, co umíte a jaké máte publikum. Nejde jen něco nalepit na kanál a čekat, že to začne vydělávat. Diváci poznají, jestli je to autentické, nebo jen rychlý pokus něco prodat.
Obrovský smysl dává merch, ale ideálně vlastní. Ne jen přes firmy, které tvůrci dají malou část zisku a zbytek si nechají. Když si člověk vybuduje vlastní značku, vlastní produkty, vlastní e-shop a chápe svoji cílovku, může merch časem klidně překonat příjmy z YouTube reklam.
Pak jsou skvělé kurzy, workshopy, živé akce, vystoupení, autogramiády, focení nebo jakýkoli formát, kde se fanoušek může potkat s tvůrcem osobně. Já jsem si třeba kolem parkouru vybudoval workshopy, sportovní akce, Tary Camp, vystoupení a další věci, které přirozeně navazují na to, co dělám na YouTube.
Možností je hodně. Někdo může prodávat kurzy, někdo oblečení, někdo knihy, někdo vstupenky na show, někdo vlastní produkty, někdo služby ve financích, fitness, vzdělávání nebo čemkoli, čemu opravdu rozumí. Klíčové je, aby to dávalo smysl publiku a aby to sedělo k osobnosti tvůrce. A hlavně aby to člověka bavilo a dělal to srdcem, protože publikum pozná, když je něco jen rychlý pokus vydělat peníze.
