skip to main content

Luxus v oblacích: neznámý příběh restaurace, kterou zničili teroristé

4 minuty čtení

Teroristické útoky z 11. září 2001 připravily New York i o jednu z nejoceňovanějších restaurací – Windows On The World. Dodnes si vybavuju mimořádné pocity, které jsem měl pokaždé, když jsem usedal za jeden ze stolů ve 107. patře Světového obchodního centra. A nová kniha Toma Rostona, nazvaná Nejhonosnější restaurace na světě, ve mně, a nejen ve mně, tyhle vzpomínky znovu vyvolává.

Stačilo prvních 10 stránek, abych zapomněl na všechno ostatní a ponořil se naplno do čtení. Zeptejte se jakéhokoli rodilého Newyorčana, který přišel na svět v 50. letech, co byla podle něj zlatá éra města. Bez okolků vám každý odpoví, že to byla 70. léta.

Než se v roce 1977 rozjela kampaň I Love New York, žili v tomhle městě jen ti, kteří se tu narodili. Ulice byly špinavé, vládla tu zločinnost a svérázný výklad zákonů. New York byl ale současně vzrušující, pulzující a zatraceně nádherné město, protože lidé, kteří se tu rozhodli žít, byli dost drzí na to, aby věřili, že můžou uspět všem a všemu navzdory.

To je taky důvod, proč když federální vláda odmítla městu pomoct za finanční krize v 70. letech (deník Daily News to tehdy komentoval titulkem „Ford vzkazuje městu: Padni“) a stavěly se věžáky „dvojčat“, dostal restauratér nápad korunovat mrakodrapy natruc tomu všemu honosným podnikem. Povedlo se, restaurace otevřela v roce 1976.

Když o ní Roston začal psát, byl prý překvapený, jak málo se o ní ví. „Tenhle příběh dosud nikdo nevyprávěl,“ říká. A své poutavé vyprávění zalidnil neuvěřitelnými postavami. Představuje nám brilantního a mazaného restauratéra Joa Bauma, který s celou ideou přišel a realizoval ji, dále pak Ala Lewise, jinak manažera, kterého Baum najal a který měl pověst tyrana (na druhou stranu byl velmi výkonný). „Jeho vlastní syn ho nazval nejkrutějším člověkem ve městě,“ píše Roston.

Guy Tozzoli v restauraci Windows On The World. Foto: Claudette Fournier

Nebo hezouna v padnoucím obleku, vrchního P. T. Eggara, jenž vydělal jmění díky tučným úplatkům, které bral za to, že lidem rezervoval nejžádanější stoly u oken. Jak Roston vtipně dodává, ten člověk byl vlastně současně realitním makléřem. Následuje příběh someliéra, který neměl pražádné zkušenosti, ale jedinečný talent, nebo manažera privátního klubu, který nosíval peníze v ponožkách. To všechno jsou namátkou jen některé z figurek, které se podílely na tom, že se z Windows On The World stala jedna z nejopulentnějších restaurací na světě.

Podle Rostona jde i o příběh přistěhovalců. „V restauraci se v průběhu let mluvilo více než 30 jazyky. Tolik lidí z různých koutů světa toužilo po tom, tady pracovat, protože právě tady jako nikde jinde se pro ně rýsovala šance prorazit,“ píše Roston.

Reklama

Příběh je současně vyprávěním o stvoření architektonického zázraku. Jak pojmout unikátní, přitom ale stabilní konstrukci, abyste zajistili panoramatické výhledy ven? Jak dotáhnete plyn do 107. patra? Nedotáhnete. Tak jak potom vaříte? A příběh je taky historií newyorské gastronomie. „Kdo kdy tehdy slyšel o garnátech v kokosovém těstíčku, po kterých dnes šílíme?“ Baum chtěl po šéfkuchaři Michaelu Lomonacovi, aby sestavil menu, které by ohromovalo stejně jako panoramatický výhled ven.

Dolly Parton a John Belushi v restauraci Windows On The World. Foto: Allan Tannenbaum

Příběh restaurace Windows On The World ukazuje hlavně to, že jsou to lidé, kteří vdechli nejen jí, ale celému městu život. Vezměte si třeba provazochodce Philippa Petita, který mezi oběma věžáky přešel po laně, čímž dvojici mrakodrapů jaksi „polidštil“ a udělal z obou, do té doby nepříliš oblíbených, dvojčat opravdovou atrakci. Věhlasný degustátor a kritik Gael Green pak překřtil podnik ve svém článku pro New York Magazine na „nejhonosnější restauraci na světě“.

Zaskočilo mě, jak moc byl ten podnik nasáklý všemi traumaty i úspěchy tohohle města. Jak se například personál i návštěvníci s klidem vyrovnali s náhlým výpadkem elektřiny v roce 1977 (měli tehdy jídlo zdarma) nebo naopak s prvním bombovým útokem na mrakodrap v roce 1993. Chodívaly sem hvězdy jako John Lennon i politici jako Henry Kissinger. Všichni měli své manýry a personál je buď miloval, nebo nenáviděl.

Příběh té restaurace je i smutným příběhem tragédie z 11. září 2001, která zničila nejen restauraci a oba věžáky, ale i tisíce lidských životů. „Jsem rád, že Fond na odškodnění rodin obětí útoků z 11. září myslel i na 73 lidí, kteří ten den pracovali ve Windows,“ doplňuje Roston.

Aktuální vydání magazínu
Eso
Forbes 8/2020

Krutý konec restaurace jej motivoval k tomu, aby svou knihu pojal co nejpoutavěji. „Když už o někom píšete, tak proto, abyste zavzpomínali, jaký byl, a ne jaký vzal jeho život konec,“ vysvětluje Roston. „Všichni lidé na place, všichni kuchaři, provozní, slavní nebo protivní hosté, zkrátka všechno to osazenstvo vytvořilo dohromady něco fantastického,“ míní. A dodává: „Tahle restaurace byla zničena před 18 lety, dost dávno na to, aby to pro spoustu mladých byla už jen historie, ale na druhou stranu i před nedávnem – to pro spoustu z nás, kteří mají tehdejší události ještě v živé paměti. Všechno v tomhle příběhu odráží kulturu New Yorku z dob, na které bychom neměli nikdy zapomenout,“ dodává.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama