Jen co Petr Huta otevře ráno oči, ještě rozespalým pohledem prolétne dílnu. Prostor, kde na pár stovkách metrů čtverečních ve vesničce Calliano vyrábí custom-made lyže pro lyžařské fajnšmekry, totiž nedávno přestavěl na loft – do haly vestavěl patro s nevelkou garsonkou –, aby to měl blíž ke strojům.
Padesátník Huta už několik dekád vlastníma rukama vyrábí lyže. Ale ne ledajaké lyže. Z jeho dílny vycházejí kousky, které vám sednou podobně jako perfektně ušitý oblek od zkušeného krejčího. A proti konvenčním výrobkům z obchodu taky něco stojí. Cena jednoho páru nesoucího značku Grooves se pohybuje mezi 1800 a 2300 eury.
Co za to zákazník dostane? „Výroba lyže začíná vždy na svahu,“ líčí Huta zpěvavou češtinou se silným italským akcentem. Před každou objednávkou si nejprve s klientem vyrazí na sjezdovku, zalyžovat si. S sebou vezme několik párů různých lyží a s příštím zákazníkem zkoušejí a testují, co mu sedne nejvíc. „Pozoruji jeho nebo její styl, pohybové návyky či zlozvyky, držení těla. Ale hlavně si to užíváme. Žádný stres,“ hlaholí Huta, který svůj životní styl zjevně miluje.
Až poté přijdou na řadu zákazníkovy preference a očekávání, které se Huta snaží korigovat a doporučit takové konstrukční řešení a geometrii lyže, které danému lyžaři dokonale padnou. Zohledňuje hmotnost, věk, způsob jízdy, oblíbený terén. „Ale přání klienta samozřejmě respektuji.“
Vedle lyží staví Huta i snowboardy. Pokaždé sendvičovou metodou, kterou považuje za optimální konstrukci. Experimentuje, pouští se do hry s těžištěm, posouvá vázání oproti zaběhlým zvyklostem. A hodně o všem přemýšlí. On sám preferuje kratší, hodně vykrojené lyže. Díky vlastnímu know-how však, podle jeho slov, dokáže garantovat nezvykle vysokou stabilitu i při rychlých sjezdech. Lyže vám samozřejmě udělá podle přání měkčí nebo naopak tvrdší.
A dodává, že jeho lyže zrají jako víno (kterému prý ani po letech života v Itálii příliš nerozumí). „Čím starší lyže, tím lepší, jsou totiž zajeté,“ zní Petrovo krédo. Po čase zákazníkům na přání vymění skluznici, obnoví ocelové hrany a klidně pozmění i design lyží. „Moje lyže vám klidně vydrží na celý život,“ tvrdí srdečný Moravák od jezera Garda.
Do italské mekky adrenalinových sportovců, zejména surfařů, paraglidistů a dalších vyznavačů divokých větrů, Hutu život zavál před 20 lety. Ale postupně. Rodilý Brňan a vyučený dřevo- i kovomodelář utekl ze socialistické vlasti před povinnou vojenskou službou v roce 1985. Hned při první pracovní nabídce v Německu přičichl k výrobě lyží, o nichž do té doby nic moc nevěděl.
Později se usadil u italského jezera Chiemsee. K vodě ho lákal windsurfing, který si zamiloval ještě jako kluk na přehradě v Mošově. Nicméně musel se nějak živit. Chytil se u firmy Plank, vyrábějící lyže, a jeho dráha začala od vody směřovat stále více na sníh. Přes kanadskou a německou odbočku se nakonec stočila k Lago di Garda.
Tam nejprve vyráběl pro známé značky prototypy windsurfových prken. Jenže byl začátek 90. let a na scénu nastupoval snowboarding. A surfařská parta z Riva del Garda sdružená pod firmou Tropical tenhle boom chytla za pačesy. K výrobě windsurfových plováků a karbonových cyklistických rámů přibyly snowboardy a Petr Huta byl u toho.
Po čase se Petr seznámil s Antoniem Marangonim, podílníkem firmy, která jen pár desítek kilometrů od jezera kdysi vyráběla lyže docela známé značky Roy Ski. Svého času zaměstnávala 150 lidí, pak ji však majitelé přivedli ke krachu a výrobu přesunuli do Jižní Koreje. Licenci, značku i finanční kapitál ovšem Marangoni stále držel. Ale byl tu háček. V případě obnovení výroby už nemohl pod stejnou značkou vyrábět lyže. O snowboardech se ale ve smlouvě nemluvilo.
Huta se tak s Marangonim, jehož rodina zbohatla v gumárenství, pustil do ambiciózního projektu a značka Roy vstala z popela. Nešlo o žádnou masovku, ale na prknech Roy se vyhrávalo. Na olympiádě v Naganu si dojela pro stříbrnou medaili. Jenže Huta se s majitelem nepohodl a po dvou letech tak zase začínal znovu, tentokrát už sám.
V sousedním městečku si pronajal dílnu. Měl trochu našetřeno, koupil tedy nějaké vybavení a to, na které prostředky scházely – například hlavní lis na výrobu snowboardů –, si postavil. Na vlastním pracoval tři dny v týdnu a na zbývající čtyři dny se nechal zaměstnat ve firmě vyrábějící tovární dveře. Tvrdý, ale pro Hutu férový kapitalismus.
Snowboardy i lyže na míru pod značkou Grooves si postupně našly své zákazníky. Ti se k Petru Hutovi rádi vracejí a doporučují jej dál. Ročně tento rázovitý řemeslník prý zvládne vyrobit kolem 50 párů. „Ale jsou i slabší sezony, kdy jich postavím stěží polovinu,“ připouští a z rukávu přitom sype barvité historky o lyžovačkách s italskými prominenty.
O rozšíření výroby zatím neuvažuje. Má rád, když všechny procesy procházejí jeho rukama, i to, že za každým snowboardem či párem lyží je osobní vztah se zákazníkem, který prý často přeroste do přátelství. Novým výzvám se ovšem Huta nevyhýbá.
Nedávno se spojil s italským svazem tělesně postižených (FISIP) a pro vozíčkáře staví monoski. Už přemýšlí o jiném usazení skořepiny, o tuhosti i středové šířce lyže, která je ale pravidly limitována na 65 milimetrů. Pokud se dohodne s FISIP, chtěl by sortiment rozšířit na produkty pro lyžaře s jednou nohou nebo o produktovou řadu pro zrakově postižené, která by měla zahrnovat i oblečení vybavené senzory, jež by nevidícím lyžařům umožnily jízdu bez vodiče. „To už ale nezvládnu sám, budu potřebovat investora,“ přemítá Huta s tím, že snad nějakého brzy najde mezi svými solventními zákazníky.