Zakladatel slavkovské výrobní a stavební firmy Liko-s, Libor Musil, patří ke generaci, která začínala podnikat bezprostředně po pádu minulého režimu. A vybudoval úspěšný rodinný byznys. Co vzkazuje Česku na Světový den vody?
Světový den vody 22. března původně vyhlásila OSN jako připomínku jedné miliardy lidí, kteří nemají na naší planetě přístup k nezávadné pitné vodě. Nás se tento problém zatím téměř netýká, a tak bychom mohli tento den zařadit mezi další nepříliš výrazné svátky.
Chyba lávky. Voda je základ života na Zemi. To už zní trochu vážněji, ale přesto si vybavíme pár blahodárných doušků v letním horku a život jde dál.
O horko však jde i tady – v české kotlině. Počet tropických dnů, kdy teplota překročí třicet stupňů, stoupá směrem od nás k rovníku. A dramaticky stoupá i s přibývajícími roky. Jaro začíná dříve, podzim později, a vzniklou díru uprostřed léta vyplňují dny, kdy už to venku neupotíme a v noci nespíme.
Podle vědců stoupne brzy počet tropických dnů u nás o dva až šest ročně.
Už pár let se nám do hlavy vtlouká, že za to může lidmi vypuštěný uhlík v atmosféře. Jelikož je naší správnou přirozeností se bránit onomu vtloukání, tak u nás v kotlině raději čekáme, co bude.
Počkáme, až přestanou na moři čoudit parníky, v Číně a Indii zakážou u fabrik kouřící komíny a výfuky aut na jejich silnicích. A taky až zkrachuje ta část Unie, kde vymysleli Green Deal. A horko? To alespoň zkrátí zimu, která už roky za nic nestojí, a zlepší kvalitu vína na Moravě a dokonce i v Čechách.
Když bude nejhůř – koupíme si všichni klimatizace. Když jsem se ve spálené oblasti v Řecku ptal místních lidí, kdy začalo peklo, které dneska venku mají, řekli mi: „Až když jsme všichni tady měli klimatizace.“
Klimatizace je vlastně tepelná pumpa, která z rozpálené budovy horko vypumpuje do jejího okolí a tím ho ještě více ohřeje. Elektřina, kterou spotřebuje, se mění na teplo.
Jsme mimo mísu, pokud si myslíme, že horko se nějak ve městech nebo v krajině ztratí či vyvětrá. Vtloukáním už víme, že díky nám dělá uhlík v atmosféře z naší planety skleník. Zákon zachování energie zase říká, že teplo tady s námi zůstává. Z logiky věci vyplývá, že je ho každý rok víc.
Rozbourat skleník na nebi se nám nechce, a pod kotlem si topíme čím dál více. A to nejen technologiemi, které vydávají teplo, ale hlavně stavbami, které se v létě rozpalují jako radiátory.
Každý metr čtvereční pevné plochy vystavený slunečnímu záření vyzařuje tepelnou energii. Když vegetaci v přírodě nahradíme střechami, parkovišti a komunikacemi, zapneme si v přírodě topení. Například kolem D1 v oblasti Průhonic, Čestlic, Křeslic jsme takto „zabetonovali“ na 430 hektarů zemědělské půdy.
Za slunného dne se tam uvolňuje teplo kolem jednoho gigawattu, to je výkon jednoho bloku jaderné elektrárny Temelín. V Česku se ale staví dál, podle dostupných údajů rychlostí až deseti hektarů denně. Naše země v posledních letech vykazuje téměř největší nárůst teploty na planetě.
Jak zastavit další ohřívání naší planety? Vodou. Odparem jednoho litru vody spotřebujeme sluneční energii ve výši 0,7 kilowatthodiny. Z jednoho litru vody vznikne dvanáct set litrů páry. To je energetický efekt, který před 150 lety rozpohyboval stroje a odstartoval průmyslovou revoluci. Když se podíváme na průběh zvyšování teploty na planetě, začíná právě v těch letech.
Tenkrát nám voda pomohla a pomůže i dnes. Koneckonců, voda byla u zrodu života na Zemi, tak ať pro nás maká i nadále. Ona to umí.
A jak dostat její chladicí účinek co nejblíže k našim domovům? Rostlinami. Když slunce zasvítí na pevnou plochu, hřeje. Když ale zasvítí na rostlinu, chladí. Může za to fotosyntéza rostlin, při níž vzniká odpařování vody skrze jejich listy.
Strom například odpaří za den sto litrů vody a za deset hodin slunečního záření nám poskytne chladicí výkon sedm kilowatt. To je jako dvě hučící klimatizační jednotky na fasádě.
Abychom zostudili námi vytvořené technologie, tak si ke chladicímu výkonu takového stromu přidejte ještě údaj, že rozkladem vody v rostlinách vzniká z jednoho litru vody 620 litrů kyslíku. Rostlina pod sluncem chladí, vyrábí kyslík a spotřebovává CO2. No, není právě tohle dokonalá technologie?
Dneska mrskám čísly a pojmy, ale ještě před pár lety jsem o tom mnoho nevěděl. Stavěli jsme do české krajiny haly a domy jako radiátory, aniž bych o tom měl páru. Dnes stavíme domy jako stromy. Stavíme haly a domy, které díky vodě a rostlinám chladí nejen sebe, ale i své okolí.
Stačí zakrýt radiační plochy na střeše zelení a přidat k tomu zelené zavlažované fasády. Potom máte v létě místo rozpáleného domu velkou přírodní klimatizační jednotku, která chladí nejen interiér stavby, ale i zeleň v okolí. Stromy a keře, které vysadíme vedle takových staveb, rostou čtyřikrát rychleji než ty, které vysazujeme do volné přírody nebo vedle tradičních staveb.
Fotosyntéza totiž přestává fungovat ve čtyřiceti stupních Celsia a to je teplota, kterou naše letní ulice, města i krajina dosáhnou již před polednem.
Když se podíváme na barevnou fotografii naší planety, vidíme uprostřed žlutohnědý pruh, kde již fotosyntéza nefunguje. Jsou to oblasti, kde se dnes žije nejhůře. Kdysi však i tady byla zeleň. Hranice světa fotosyntézy se se stoupající teplotou postupně sune na sever.
Nevíme, jak rychle dokážeme zbavit naše nebe uhlíku a co všechno je k tomu potřeba. Snažíme se to postupně všichni objevovat, porovnávat a zkoušet. Nesmíme přestávat, ale chce to ještě čas.
Trefa do černého je však poznání ohromného účinku rostlin nasycených vodou na snižování teploty a na tvorbu kyslíku.
Tento jev stál u zrodu života na Zemi, když si zhruba před dvěma miliardami let sinice v moři uvědomily, že s fotosyntézou je na této planetě lepší mejdan. Postupně vylezly z vody a rok za rokem a krok za krokem se vyvíjely a pokrývaly pevninu této planety. My dnes jdeme opačným směrem.
Jde to zase otočit.
Ať žije voda a její den!
