Postavili jsme proti sobě majitele a ředitele Kofoly a zeptali se jich, kdo má poslední slovo.
Jannis Samaras a Daniel Buryš. Jeden stojí za znovuzrozením legendární černé limonády, ten druhý pro něj nápojařské impérium Kofola čítající dnes už dvě desítky značek svědomitě řídí. Oba se zasloužili o to, že Kofola je dnes skupina s bezmála sedmimiliardovými tržbami a miliardovým ziskem EBITDA. Co říkají jeden o druhém a na čem se neshodnou?
Jannis Samaras, většinový majitel Skupiny Kofola
Co musí umět dobrý CEO?
Udržet si pokoru, odvahu a entuziasmus v každé situaci a zůstat týmovým hráčem.
Jak máte s Danem rozdělené pravomoce?
Dan dělá vše, co mě nebaví nebo od čeho jsem se už potřeboval odpoutat. Formálně je to rozdělené tak, že Dan řídí Kofolu v Česku a na Slovensku, já směřuji celou skupinu a kecám do toho, co mě baví a čemu snad ještě rozumím.
Proč jste ho do Kofoly napoprvé nevzali?
Nebyl mi moc sympatický. Možná tím, že vypadal jako můj starší brácha… Je to povahou střelec a nezapadá do klasického schématu finančního ředitele. Ale pamatuji si ty emoce, když jsem odcházel ze zasedačky, kde jsme se viděli. Říkal jsem si: takový vlasatý borec, možná bychom právě jeho mohli zkusit pro ten jeho tak trochu jiný přístup.
Kdo má poslední slovo?
O většině operativních věcí rozhoduje Dan. Jsou ale zásadní rozhodnutí, která by nebyla fér nechávat na lidech z managementu. Dnešní doba nabízí spousty bezprecedentních situací, kdy rozhodnutí děláte s nejistým výsledkem a dopadá do všech úrovní firmy a vliv má i na akcionáře a investory. Takže když řešíme, jestli něco velkého koupíme, škrtneme, prodáme nebo zda uděláme nějaký výrazný obrat ve strategii, tak tam mám konečné slovo já.
Kdy tě naposledy přesvědčil, že jeho nápad bude lepší?
Toho určitě bylo tolik… Vzhledem k tomu, že se snažím nemít názor na 95 procent věcí, které Dan rozhoduje, tak ani nevím. Nejen Dan, ale i další lidé kolem mě měli mnohokrát pravdu a situace se vyřešila podle nich. A bylo to tak dobře. Kdyby to tak nebylo, značně by mě to znervózňovalo. U managementu předpokládám, že v mnoha věcech vědí víc jak já.
V čem si nenecháš vzít právo veta?
Nepsaně nad strategií některých značek, formálně u všech velkých akvizic, prodejů nebo strategických rozhodnutí.
Na co by ses chtěl zeptat Dana ty?
Asi na to, co by podle něj měl umět dobrý majitel.
Daniel Buryš, generální ředitel Kofola ČeskoSlovensko
Jaký je Jannis jako šéf?
Tak to je na složitý rozbor. Příšerný. Ale vždycky, když jsem na něj naštvaný, tak si vzpomenu na ostatní továrníky a říkám si, díky bože za takového šéfa. Je přesně takový, jak působí. Přemýšlivý, skromný, nedirektivní.
Na čem se spolu neshodnete?
Jsou období, kdy se shodujeme téměř na všem. Ale aktuálně máme dost jiný pohled na stávající stav světa. Já jsem nenapravitelný optimista, Jannis hodně čte a ví, a tak to vidí o poznání složitěji. A jen bych dodal, že se mi ten optimismus také lehce vytrácí.
Váš největší úspěch v ředitelské funkci?
Já jsem založením finančák, takže jsem zvyklý úspěch přepočítávat na koruny. Za dobu, co jsem v Kofole, se EBITDA stabilně zdvojnásobila. A přitom to nebyly a nejsou vůbec lehké roky. Jasně, z pohledu finančních žraloků je to směšný progres, ale v konzervativním byznysu nealko nápojů je to docela fajn. A za největší osobní úspěch považuju to, že jdu každé ráno do práce „s písničkou jak ten ptáček“…
A nejhorší fuckup?
Ten se mi nestal v Kofole. Zatím. Ale před časem jsem působil v Polsku. Společně s nejbližšími kolegy z polského managementu jsme nastavovali parametry restrukturalizace. Na základě jejich rad velmi velkoryse. A management pak řekl, že i oni jsou součástí restrukturalizace, berou balík a odcházejí. Kudla do zad. Ale já i tak lidem kolem sebe bezmezně věřím. Tenhle případ považuji za výjimku.
Jak vám Kofola změnila život?
Když od nás odchází nějaký kolega, tak píše, že Kofola je jedinečná a že byl moc rád její součástí. A i když je to vlastně smutný mail, tak si uvědomím, jak Kofola opravdu jedinečná je a jak lidi zasahuje. Já jsem tedy zasažen pořádně. Vůbec není co řešit.
Vidíte se ve stejné pozici i za pět let?
Tak to už je složitější téma. Představenstvo Kofoly má průměr kolem padesátky. A i když Kofolu všichni milujeme, nesmíme dopustit, aby ztratila dynamiku. Podnikáme v rychloobrátkovém spotřebním zboží, potřebujeme jasný směr a pružné reakce. A tak nás v těch pěti letech čeká generační výměna. A kdybyste viděli můj bankovní účet, bylo by vám jasné, že to na rentiéra zatím nevypadá.
