Běžně by v resortu Relax Bali na severovýchodě indonéského ostrova bylo aktuálně skoro plno. Turisté, kteří za ubytování například v některé ze šesti luxusních vil zaplatí přes osm tisíc korun za noc, by si tak nejspíš užívali privátní tropické zahrady s bazénem přímo na břehu Balijského moře.
Jenže resort zeje už půl roku prázdnotou. A s největší pravděpodobností ještě další čtyři měsíce bude. Pandemie koronaviru totiž tropický ostrov turistům, kterých na Bali loni přijelo skoro 16 milionů, neprodyšně uzavřela.
Na pozemcích poblíž typické vesnice Kubu, kde kdysi býval mangový sad a po většinu roku vysušená džungle, se od roku 2009 postupně rozrůstá český resort, který najednou dokáže nabídnout ubytování až osmdesátce hostů. Jeho majitelé do jeho výstavby za tu dobu investovali už desítky milionů.
Místo toho, aby vydělávali, musí teď počítat s tím, že přicházejí o desítky tisíc korun denně, a doufají, že počty nakažených covidem-19 budou klesat. A to jak přímo na Bali, tak v zemích, odkud turisté na Bali přilétají nejčastěji, tedy v Austrálii a v Číně.
Jindřich Soukal s rodinou
„Nejhorší je, že neznáme datum, kdy se ostrov zase otevře. Teď to vypadá na konec roku, ale věříme, že by to mohlo být i dřív. Snažíme se tak mezi místními i českými zaměstnanci udržovat optimismus. To je aktuálně náš největší úkol. Pokud jde o příjmy, samozřejmě denně přicházíme o hodně, ale naštěstí máme rezervy, ze kterých můžeme brát,“ říká majitel Jindřich Soukal.
Jak jste se k podnikání na Bali dostali?
Se ženou jsme oba potápěči. Míša na Bali jezdí už od roku 1999, kdy začala dělat instruktorku českému centru, které tady tehdy začínalo. V té době jsme se poznali a začali jsme se sem vracet s partami potápěčů. Tenkrát ještě do resortu, který jsme si pronajímali na jaře a na podzim.
Tím jsme se dostali k tomuto místu na severovýchodě ostrova, vesnicím Tulamben a Kubu. V roce 2009 jsme přikoupili pozemek a postavili jsme na něm restauraci, potápěčské centrum, wellness a šest nových bungalovů. Další kousek pobřeží jsme přikoupili v roce 2015 a na něm přibylo šest privátních vil, kde je u každé soukromá zahrada a bazén. Kapacita resortu se tak zvýšila až na 80 lůžek.
Je komplikované postavit v Indonésii vlastní resort?
Je to složité. Není to tak, že přijedete s nápadem, že do džungle vrazíte 10 milionů a budete mít resort. To jsou víceméně vyhozené peníze. Je to vlastně know-how každého, kdo se do něčeho podobného pustí.
Především se neobejdete bez spousty důvěryhodných známých, protože je potřeba znát lokální vztahy a mít dobré kontakty ve vesnici. Místní musí získat důvěru v to, že nejste zlatokop, ale že vaše přítomnost něco přinese i zdejší komunitě. Nám takové oťukávání trvalo přibližně pět let.
Čím se dobré vztahy udržují?
Máme dobré vazby s úředníky, policií, ale hlavně s tradičním vedením vesnice, kterou například podporujeme při mnoha místních slavnostech. Rozjíždíme tady kulturní a environmentální projekty, vyrážíme do místních škol dělat pro děti přednášky o moři, ekologii, plastech nebo udržitelném rybolovu. Chodíme taky hrát s místními fotbal a vesnici jsme věnovali přes 40 metrů dlouhý podvodní vrak lodi, která původně sloužila vojenské pobřežní stráži.
My jsme ji ještě v původním stavu koupili, čtvrt roku jsme ji čistili a v září 2012 ji řízeně potopili 100 metrů od pláže v hloubce kolem 25 metrů. Tenkrát přímo na potopení přiletěl indonéský ministr námořnictví a rybolovu, čímž nás ohromně podpořil. Když totiž přiletí ministr vrtulníkem a řekne, aby se tu nerybařilo, a ještě nám vysloví podporu, má to pro místní obrovskou váhu.
K čemu je ale vesnici potopený lodní vrak?
Je to nepřímá ekonomická podpora. Vrak se podle plánu stal útočištěm mnoha podvodních živočichů. Potkáte na něm barakudy, kanice, několik druhů korálů a občas k němu zavítají i žraloci. Díky tomu se stal oblíbenou potápěčskou lokalitou, což vyžaduje servis, který potápěči na místě dostávají. Pro místní to představuje poměrně značný přísun peněz.
Vy i vaše manželka jste potápěči. Jsou potápěči i vaši nejčastější hosté?
Zpočátku to tak bylo. Jezdili k nám hlavně potápěči z Česka, Rakouska nebo Německa. Postupně se ale jejich podíl snižuje a aktuálně je přibližně na 30 procentech. Běžní turisté už dost výrazně převažují. Bali totiž nabízí nejen krásné moře, ale i spoustu dalších lákadel.
Pohled do resortu Relax Bali
Pohled do resortu Relax Bali
Pohled do resortu Relax Bali
Pohled do resortu Relax Bali
Jaká měla být letošní sezona?
Na rozdíl od předchozích let měla být podle všeho parádní. Poslední roky nám totiž pořád něco komplikovalo život. Na podzim roku 2017 jsme museli na dva a půl měsíce zavřít, protože začala být aktivní sopka Agung, kterou máme doslova za resortem. Ze dne na den jsme tenkrát museli evakuovat všechny hosty a o 100 kilometrů dál pro ně připravit náhradní ubytování a program.
Přitom jsme ještě v malé skupině, protože místní zaměstnanci se domů rozprchli zachraňovat svůj majetek, z resortu do bezpečné zóny stěhovali všechno cenné. V roce 2018 pro změnu přišlo velké zemětřesení na sousedním ostrově Lombok, které mělo negativní vliv i na Bali. Rok 2019 už začal být klidnější, návštěvnost byla slušná a v lednu se podle rezervací na léto zdálo, že letos bude všechno v pohodě. Byli jsme zvyklí mít průměrnou obsazenost kolem 60 procent s tím, že vrchol je vždy mezi červnem a zářím.
Kolik na Bali zaměstnáváte lidí?
Máme 48 místních a za normálního stavu jsou v resortu ještě tři až čtyři Češi. Aktuálně tam jsou jen dva. Kromě toho dáváme stabilně práci asi 15 místním externím zaměstnancům, což jsou většinou řidiči.
Pracují pro vás i teď?
Externisté ne, ale kmenoví zaměstnanci zůstávají všichni, nikoho jsme nevyhodili. Myslím, že Relax Bali nikdy nebyl takhle vypiplaný. Snažíme se dělat všechny renovační práce, aby byl resort pořád v kondici, ale nejde to dělat donekonečna, takže pro personál je práce samozřejmě méně.
Menšímu objemu práce odpovídá i mzda, kterou vyplácíme. Do června to bylo 50 procent a nyní, když je jasné, že současný stav bude trvat ještě několik měsíců, jsme ji snížili na 25 procent původní výše.
Existuje na Bali nějaká státní podpora?
Kdo pracoval například v cestovním ruchu, dostane od státu v přepočtu na koruny nějakých devět stovek na měsíc. Podmínkou ale je, aby za dotyčného jeho zaměstnavatel platil sociální pojištění. Na Bali však mnoho lidí formality typu poplatků, pojištění nebo živnostenského listu moc neřeší.
A tihle všichni pracující mimo oficiální systém jsou teď bez pomoci. Mírně vstříc lidem vyšly banky, které na měsíc dva odložily splátky úvěrů, ale i to brzy skončí.
Pohled do resortu Relax Bali
Pohled do resortu Relax Bali 
Pohled do resortu Relax Bali
Pohled do resortu Relax Bali
Indonéská vláda otevřela Bali alespoň místním turistům. Pomůže to?
To je samozřejmě nesmysl. Stejně jako Prahu nezachrání turisté z Česka, Bali nezachrání turisté z Indonésie. Jednak jich cestuje málo, ale především neutrácejí tolik jako cizinci.
Ještě tu funguje pár lokalit, kam se přesunuli expati a bílí digitální nomádi, ale i tam to funguje na půl plynu, protože tahle skupina má velmi dobře spočítané, kolik a za co bude utrácet. Odhaduju, že kde není zavřeno úplně, může se dosahovat tak 10 procent původních čísel.
Jde místním o přežití?
Doslova určitě ne. Na Bali je základem široká rodina, takže si nějak dokážou pomoct v rámci komunity. Mají domácí zvířata, mají rýži a nějak se uskromní, ale celkově jim životní standard zásadně klesne. Ti úplně nejchudší od vlády dostávají potravinovou pomoc.
Jak jste vůbec nástup pandemie prožívali?
V první chvíli to i na Bali bylo jako v Česku. Nikdo si nepřipouštěl, jak zásadní dopad to může mít. Dost nám pomohlo, že v rámci resortu máme honorární konzulát, takže jsem komunikoval s naší ambasádou a pracoval jsem spíš s informacemi z Česka než s těmi indonéskými, které moc jasné nebyly.
Poměrně rychle jsme se tak rozhodli sdělit hostům, kteří k nám teprve měli přijet, že vycestovat do Indonésie není nejlepší nápad, protože situace se bude nejspíš zhoršovat. A řešit pak návrat v situaci, kdy se najednou snaží odjet každý, není žádná sranda. Doporučení jsme vydali i na základě zkušeností s tím, že Indonésan dlouho dělá, že se nic neděje, ale když už to přejde přes určitou mez, nastupuje řešení velmi radikální.
Což se také stalo…
Vláda velmi rychle zavřela hotely, přestala létat letadla a i renomované letecké společnosti prodávaly letenky na spoje, které vzápětí zrušily… My jsme ve spojení s našimi hosty naštěstí nic takového řešit nemuseli. Poslední u nás ubytování hosté domů odletěli úplně v klidu asi pět dnů předtím, než se všechno začalo hroutit.
V rámci honorárního konzulátu jsme ale na tři týdny ubytovali asi 12 lidí, kteří už odjet nestihli a neměli kde být. Většinou to byli turisté, ale bylo tam i pár digitálních nomádů. Navíc se začala projevovat antipatie vůči cizincům, protože místní kohokoli odjinud začali považovat za nakaženého.
Museli si pobyt u vás platit?
Věděli jsme, že je to průšvih, za který tak úplně nemohli, takže se snídaní bydleli za 300 korun za osobu, což je zlomek standardní ceny. Na druhou stranu resort už fungoval v nouzovém režimu, kdy doma zůstala část personálu a omezené bylo i fungování restaurace.
Jak dlouho jako majitelé vydržíte zavřený resort financovat?
My takhle vůbec nepřemýšlíme. Resort je náš, takže o něj nepřijdeme. Jde o mzdy a ty dokážeme řešit z dalších našich příjmů a z úspor, kterými disponuje firma. Je ale pravda, že už se dá na ostrově narazit na některé resorty zahraničních i místních majitelů, kde je bankrot na spadnutí.
