Desítky let maloval obrazy, které dějiny umění zapomněly vytvořit. Dnes Wolfgang Beltracchi své jméno podepisuje hrdě a tvrdí, že osobní styl je pro umělce začátkem konce.
Kolika jazyky mluvíš, tolikrát jsi člověkem. Pokud výrok, tradičně připisovaný Janu Amosu Komenskému, přeneseme do malířského prostoru, pak je Wolfgang Beltracchi mnohokrát malířem. Historie ho zná jako nejslavnějšího padělatele obrazů, přítomnost je snad ještě zajímavější.
Na pravé ruce má stříbrný prsten s opály. Koupil ho od starého trhovce na ulici v bangkocké čínské čtvrti, kdysi pracoval na lodích plujících mezi Asií a Austrálií a prsten zakoupil během jedné z těchto cest. Drahokamy v něm mohou mít obrovskou cenu, ale o tu Wolfgangu Beltracchimu nejde. Každý z jeho prstenů musí mít příběh.
Jeho žena Helene mu prý „dovoluje“ nosit nanejvýš dva najednou. Jinak vypadá, říká mu, jako cikánský baron, což převzali ze stejnojmenné operety Johanna Strausse. Beltracchi zvedne ruku, abych si kameny mohla prohlédnout. Sedí naproti mně v obývacím pokoji jednoho ze svých švýcarských domů. Jeho zdi jsou poseté fotografiemi, obrazy, sochami i výjevem z pekingské opery z konce devatenáctého století, který kdysi koupil v Paříži.
„Všichni na téhle zdi už jsou mrtví,“ poznamená, když ukazuje na fotografie, jež z velké části fotila Helene. „Jediní, kdo ještě žijí, jsme já a moje dcera,“ dodává bez melancholie. Pětasedmdesátiletý muž s vizáží zestárlého mušketýra klouže pohledem kolem dalších předmětů starých 200 i 500 let.
V článku zazní:
- Jak probíhalo padělání děl umělců jako Max Ernst, Heinrich Campendonk, André Derain, Fernand Léger nebo Kees van Dongen?
- Jak reflektuje svůj pobyt ve vězení?
- Jak dnes přistupuje k vlastní tvorbě?
