Cihly, sklo, okna i domy. Jak rodina Heluzových postavila byznys za 2,5 miliardy díky přesvědčení, že čekat na lepší časy nemá smysl. 

Moderní kanceláře s dřevem a skleněnými plochami stojí na pozemku na kraji obce Dolní Bukovsko, na němž kdysi stávala rodinná vila Řehořových. Heluzovi – nejprve Vladimír a později synové Roman a Michal – se rozhodli po revoluci navázat na rodinný odkaz předků a znovu nechat rozpálit cihlářské pece na jihu Čech. 

Dnes mají necelých sedm stovek zaměstnanců a deset firem. V roce 2025 měla Heluz Group tržby 2,5 miliardy a zisk EBITDA dosáhl 319 milionů korun. 

Ač jsou cihly a stavební systémy stále základem jejich rodinného podnikání, věnují se také dřevovýrobě, v portfoliu mají výrobce izolačních skel, dodávají okna nebo komíny a rozjeli i vlastní development rodinných domů a bytů. Vlastní několik sportovních areálů, například Golf Driving Range v Šindlových Dvorech nedaleko Českých Budějovic. 

Na parapetu okna kanceláře Romana Heluze stojí kousek od sebe vyskládané malé cihličky s rodinným brandem a hned vedle model Airbusu A380 od Lufthansy, který mu připomíná jeho šestnáct let trvající manažerskou kariéru na mnichovském letišti. Z okna vidí malebnou jihočeskou krajinu, stejně jako tovární budovy s fasádami v charakteristické sytě oranžové barvě. 

V Německu prožil 35 let a pamatuje si dodnes velmi dobře, jak jako osmiletý odjížděl v roce 1983 s rodiči a bratrem z Československa i jak v Bavorsku začínali úplně z ničeho. Ale taky to, jak potom opustil svoji rozjetou kariéru v Německu, odstěhoval se zpět do Česka a pustil se do řízení rodinné firmy.  

Roman Heluz mluví klidně, v jeho řeči občas probleskne jemný německý akcent, odpovědi si promýšlí a často se usměje, třeba když prozradí, že o jeho otci se ve firmě mluví jako o panu investorovi. 

Cihlářský průmysl jde v posledních letech z jedněch těžkých časů do dalších. Co začalo pandemií, pokračovalo inflací, prudkým zdražením energií, později válkou v Íránu a stále trvajícími problémy s logistikou v Hormuzu. 

V tu chvíli čekáte, že uslyšíte pesimismus. Jenže ne. Roman Heluz vám odpoví, že nemůžete čekat na lepší časy, ale musíte mít v záloze hned několik řešení.   

Co vás těch posledních pět let naučilo? 

Zejména schopnost víc a rychleji rozhodovat. Žijeme v časech, kdy všichni pociťujeme větší nejistotu, protože ten svět se zítra může zase rychle otočit. A mým úkolem – a našeho managementu – je být na tohle připraven.

I kdyby nám vypnuli plyn, což byla otázka, kterou jsme před čtyřmi lety kvůli válce na Ukrajině a výpadkům dodavatelského řetězce skutečně řešili, tak víme, co v takovou chvíli dělat. Krize vidím jako výzvu, ne jako hrozbu, a přistupuji k nim pozitivně. Život je komplexní, ne komplikovaný.

Byl pro vás návrat do Česka těžký? 

Já jsem si tenkrát řekl, že když půjdu z Německa do Česka, tak se vším všudy. Vracíme se tam třikrát čtyřikrát ročně za kamarády, ale můj domov je tady a je to dobře. 

info Foto: Michael Tomeš

Jaké to ale bylo?

Myslím, že se tady máme líp, než si myslíme. Infrastruktura i služby jsou tu na relativně vysoké úrovni a lidé jsou tady prostě fajn a mají pořád ještě příležitosti rozjet vlastní byznys. Máme demokracii, i když o politice můžeme samozřejmě donekonečna diskutovat. 

Co v roce 1991 rozhodlo, že se váš otec rozhodl vrátit zpátky a podnikat v Česku? 

Naši tehdy vezli babičce, která žila v Raspenavě, barevnou televizi. Našli dokumenty o továrně (znárodněné komunistickým režimem, pozn. red.), táta sem tehdy přijel, díval se na to a řekl si: Tak jo, půjdu do toho. Ten areál ale musel koupit nazpátek a s maminkou se zadlužili. Vzali si úvěr a koupili cihelnu, která má historii od roku 1876.

Infrastruktura i služby jsou tu na relativně vysoké úrovni a lidé jsou tady prostě fajn a mají pořád ještě příležitosti rozjet vlastní byznys.

On opravdu o výrobě cihel nic nevěděl? 

Neznal do detailu materiál ani technologie. Ale můj táta je strojař a já ho považuji za takového MacGyvera, protože stejně jako v případě hrdiny ze stejnojmenného akčního seriálu z osmdesátých let neexistuje nic, s čím by si nedokázal poradit. 

A pamatuji si, že potom v Německu jezdil do hobbymarketů a díval se, kolik tam stojí cihla. Propočítával, kolik se jich tady asi tak dá vyrobit a jestli by to celé ekonomicky fungovalo. A byznys model skutečně fungoval, na začátku se cihly z Dolního Bukovska prodávaly ve velkém právě do Německa. 

A pro vás osobně to svazující nebylo? Že vaše rodina má tuto firmu a vy tam budete muset jednou pracovat taky? 

Vůbec ne. Když jsem se to dozvěděl, mou první myšlenkou naopak bylo, že by se mi líbilo tu pracovat. Automaticky jsem k tomu měl blízko. Tehdy jsem studoval na gymnáziu a jako specializaci jsem si vybral němčinu a ekonomiku. Mě vždycky bavilo pracovat s čísly. 

Na druhou stranu když jste dostudoval vysokou školu, nastoupil jste do práce na mnichovském letišti… 

To je pravda, řekl jsem si, že nebudu hned pracovat pod tatínkem, víte, on je alfa samec. (smích) Nejdřív jsem chtěl získat zkušenosti, abych věděl, jak byznys funguje, než se s ním doopravdy budu moct bavit ne jako syn, ale jako někdo z vedení, kdo má názor a ví, jak si ho obhájit. 

Ale rodiče mě nikdy k ničemu nenutili. Kdybych řekl, že ve firmě pracovat nechci, vzali by to.

A kdy jste nastoupil? 

Z Německa jsme se s rodinou stěhovali na podzim 2017 a od ledna 2018 tu pracuji. 

info Foto: Michael Tomeš

Váš otec se publicitě velmi cíleně vyhýbá. Jakou roli ve firmě má? 

Mnoho let tu byl každý den. Stál u rozhodnutí modernizovat Dolní Bukovsko, koupit Libochovice, starý Hevlín, postavit nový Hevlín – tak říkáme naší nejnovější továrně, což je jedna z největších a nejmodernějších cihelen v Evropě. A cihly jsou pořád náš nejdůležitější byznys, na druhém místě by podle obratu byla nejspíš izolační skla. 

Když mluvíme o rozdělení rolí, oficiálně je v jaké pozici? 

My mu neříkáme Vladimír Heluz ani pan Heluz ani tatínek, tady je to pan investor – s respektem. Všichni vědí, o kom je řeč, a vědí, že má ve firmě významné slovo a rozhoduje.

Doufání je smrt podnikatele, to je jeden z jeho citátů. Jak mu rozumět? 

To je věta, která vystihuje naši firmu. Příklad: Jednou za měsíc sem přijede, řešíme klíčová rozhodnutí, strategii a bavíme se, co je pro firmu dobré a co ne. A když někdo řekne, že „doufá“, tak on ho vždycky automaticky zabrzdí a řekne: „Doufání je smrt podnikatele.“ To je jeho mentalita a i my tak přemýšlíme. Člověk nesmí čekat na lepší časy. Musí se dívat, co může proaktivně udělat, nebo se připravit, aby se dotáhl tam, kam potřebuje. Jenom čekat a doufat, to nemusí dopadnout. 

Kde všude vyrábíte? 

Dolní Bukovsko, Libochovice a Hevlín, to jsou cihelny. Izolační skla IZOS vyrábíme v Žatci, Plzni a Sudoměřicích. Máme firmu CIKO, ta se specializuje na komíny, OKNA Vorlíček dodává okna, v naší dřevovýrobě vyrábíme až 300 tisíc palet pro český i zahraniční trh, HERAM se zabývá projektováním i plánováním rezidenčních i komerčních staveb. 

Z velké části jsou to velké produkce, ale například řada IZOS Design umí i různé vychytávky v podobě potisku skel a speciálního podsvícení, tam jde o velmi zajímavé individuální zakázky. Teď jsme tam měli na návštěvě dceru Paula McCartneyho, která dělá v Londýně muzeum a potřebuje konkrétní potisk. A to nás strašně baví. 

Jak jste ale přišli k marketingové firmě?  

Byla to příležitost, tak jako většina z našich akvizic. X Production je marketingová firma, nikdo by netušil, že k nám patří. Pracuje v ní 50 lidí, má zhruba 750 milionů obrat a pracuje jak pro Heluz, tak pro další zákazníky jako Notino, Volvo nebo TCL.

Přeje teď doba akvizičním příležitostem? 

Nabídky přicházejí, ale často jsou představy prodávajících vyšší, než by byla realita. Ale kdyby to bylo něco, co by se k nám hodilo, určitě o tom budeme jednat. 

Který rok byl pro vás jako pro šéfa nejtěžší? 

Určitě 2024, ten byl hodně těžký hlavně kvůli cenám energií a propadu trhu s rodinnými domy. Teď už zase pomalu rosteme a letos budeme podle předpokladů o patnáct procent výš v obratu. 

Zvolna se vracejí stavby rodinných domků, ale nemůžeme cílit jenom na ně, protože bychom se posouvali dál příliš pomalu. Menší cihly rovná se nižší marže. Cílíme proto s většími rozměry cihel na velké stavební projekty.  

My jsme před těmi dvěma lety nechtěli prodávat za každou cenu, to musím otevřeně říct, i když jsme měli výrobky hotové na skladě. Oproti konkurenci máme obrovské skladové prostory, což je naše výhoda.

Krizové období jsme využili, abychom Heluz transformovali. Aby byl pro partnery dodavatelem celého systému pro stavbu. Chceme, aby lidé věděli, že jsme česká firma, která vyrábí v tuzemsku.   

Proto jsme také začali s typovými domy, dneska máme tři varianty. Jsou připravené s architektem, projektantem, máme v rukou kompletní dokumentaci pro stavební řízení. Dali jsme tam naše cihly, naše okna, naše komíny a na to, co neděláme, jako třeba střechy, máme zkušené obchodní partnery. Tím vším dokáže investor ušetřit rok práce a bydlet rychleji. 

Zmínil jste nižší marže. To stále trvá? 

Vidíme, že máme větší obrat, větší úspěšnost, ale marže jsou menší. To je realita v našem odvětví, respektive v celém stavebnictví. Lidé si často myslí, že prodej stavebních materiálů je zlatý důl, ale ono to tak není. Co vyděláme, investujeme zpátky do fabriky. Do robotizace, do automatických linek, 180 milionů jsme dali do fotovoltaiky.

Kolik zákazníků máte v zahraničí? 

V hlavních divizích, cihlařině a zasklení, jsou přibližně dvě třetiny naší produkce určené pro český trh, třetina jde do zahraničí. Hlavně na Slovensko, do Rakouska, Polska, nějaké speciální produkty pak dodáváme do Německa. 

Co bude podle vás ve stavebnictví totální gamechanger v příštích pěti letech a nutí vás to přemýšlet jinak? 

Rozhodně do budoucna pracovní síla. Zrovna dneska jsem řešil, že k nám do dřevovýroby vůbec poprvé přijíždí skupina deseti pracovníků z Filipín. Nejsme určitě první v Česku, mám v byznysu hodně známých, kteří už je využívají a jsou spokojeni. Obecně stavební firmy toto řeší hodně. Do tvrdé manuální práce je nesmírně těžké sehnat spolehlivé lidi.

Kolegové u nás ve vývoji se například věnují tomu, jak manuální práci na stavbě ulehčit. Příkladem může být například silikátově disperzní malta, která se už používá místo malty klasické a práce s ní je výrazně jednodušší a rychlejší. Tak z toho bychom my chtěli udělat gamechanger.

A když se podívám do budoucnosti, jsem přesvědčen, že obecně poroste role humanoidních robotů a uvidíme je běžně kolem sebe mnohem dřív, než si dnes myslíme.