I za nouzového stavu pro vás připravujeme printový a webový Forbes. Jak ale redakce tráví čas mimo klávesnici a textové editory? O svou zkušenost se tentokrát podělila redaktorka Klára Mandausová.
Home office je práce, ne povalování na gauči a přerovnávání skříně. Jenže když jste v tomhle režimu dlouho, občas si ani nevšimnete, že je víkend. Jedete pořád ve stejném módu.
„Mami, za chvíli máš poradu,“ hlásí dcera ve tři čtvrtě na 10, když vidí, jak pobíhám po kuchyni a nemůžu si vzpomenout, co jsem to vlastně chtěla vyndat z lednice. „Jo, dík, to ještě stíhám, připojím se na ni těsně před desátou, to stačí,“ odpovídám roztržitě. A přesně, jak řeknu, udělám.
Za dvě minuty 10 otevírám v notebooku místo, kde se kolegy každé ráno virtuálně potkávám a radím. Něco je jinak. Nikdo tu není, ikony kolegů mlčí, spí. Aha, protože je sobota!
„Kristino,“ volám na dceru do patra, „je sobota, jak to, že jsme si toho nevšimly?“ Z jejího pokoje se ozve upřímný smích a že prý jsme tím domácím režimem trochu zblbé.
Jasné znamení, že je čas zvolnit, vypnout, vyčistit hlavu, aby to v ní ve všední dny zase jiskřilo. Zpátky na stromy, dnes se bude odpočívat!
A vůbec ne aktivně.
V posledních letech mi slovní spojení aktivní odpočinek dost leze na nervy – obzvlášť když vidím, jak lidi, sotva zaklapli notebook nebo zavřeli svoji pracovní skříňku, sednou na kolo, ujedou do kopce z kopce 120 kilometrů, potí se u power jógy, běhají po lese jako vyplašení jeleni nebo aspoň do bezvědomí obcházejí hrady a zámky.
Samozřejmě že mi to vadí, protože jim závidím a připadám si méněcenná! Jenže nahlas to nepřiznám, zato otevřeně říkám, že jsem tak trochu lenoch, ráda se povaluju po rozkvetlých loukách, bazénových lehátkách a domácím gauči.
Navíc mi různí psychologové v rámci rozhovorů potvrdili, že donekonečna vyplavovat adrenalin a nevypnout ani ve volném čase dřív nebo později skolí i Chucka Norrise. Opět platí: všeho s mírou a zlatá střední cesta bývá ta nejlepší, jakkoli ta moje se dnes bude vlnit spíš okolo extrému nicnedělání.
„Vyhlašuju válecí den,“ křiknu ještě jednou směrem do patra a dočkám se obdivného potlesku. „A co bude k obědu,“ zazní mezi ovacemi. „Něco si objednáme z restaurace,“ navrhnu a oslava mého rozhodnutí pokračuje. Máme to kousek do Říčan, kde leží náš oblíbený Jureček, kde vaří skvostně – volba padne na něj. Ale do oběda času dost, začíná to správné lenošení.
Podívám se do televizního programu, většinou nabídka není bůhvíjaká, ale občas se nějaký skvost objeví. Jako americký film z roku 1961 Raz, dva, tři od režiséra Billyho Wildera, který natočil i Někdo to rád horké. Vřele doporučuju! Černobílá komedie o šedesátých letech v rozděleném Berlíně a střetu dvou světů: toho, v němž žije dcera majitele Coca-Coly, a prostředí, ve kterém se pohybuje zapálený mladý komunista. Budete se smát nahlas.
Den, kdy nemusím nic, je stvořený i na dlouhou podívanou. Co na tom, že jsem prodlouženou verzi trilogie Pán prstenů viděla už mnohokrát. Uvařím si kafe, nadělám spoustu popcornu, naliju do půllitru ananasový džus a dám si celou ságu od začátku do samého konce, který mě vždycky dojme.
Zásadní a pro mě nejlepší příběh dobra a zla je dobré vidět na jeden zátah, umocní to zážitek. Tentokrát ale na jedno přerušení došlo – musela jsem dojet pro oběd.
Filmový maraton je dobré něčím vyvážit. Nebudu nic vymýšlet, volím ticho. Úplné, žádné radio, žádná hudba do sluchátek, jen kousek ode mě tiše vrní kocouři. Ležím na jógové podložce – ano, i lenoši ji doma mají a občas dokonce používají – a snažím se úplně uvolnit a správně dýchat, přesně jak mě to učí moje masérka.
Nádech z hrudníku až do hlavy, výdech do břicha. Všechno se zklidní, i moje mysl. Myšlenky, kterých bylo ještě před chvílí milion, se zredukují na jednu, dvě. Vypnout a meditovat neumím, ale odehrávat v hlavě jeden scénář je taky příjemné. Jen to nesmí být horor nebo psychodrama. Na chvíli usnu.
V hlavě zůstává příjemně z velkého příběhu i zenové relaxace. Ten pravý čas zalézt si do postele s knížkou. Na romány nemám po Pánovi prstenů tu správnou chuť, otvírám publikaci, kterou mi doporučila kamarádka: Přehodnocení nevěry od Esther Perelové, bestseller The New York Times.
Trochu jiný pohled na to, co se děje mezi muži a ženami. Žádné káravé moralizování, ale svěží zamyšlení dospělé ženy. To se to bude spát.
