skip to main content

Manželství pro všechny není konec civilizace, říká režisérka V síti o svém novém dokumentu

Více než tři roky natáčení, stovky názorových přestřelek, desítky hodin debat a jeden film, který už před uvedením do kin budí emoce. Začátkem srpna vstupuje do distribuce nový dokument režisérky Barbory Chalupové.

Její celovečerní debut V síti, který spolurežírovala s Vítem Klusákem, ovládl česká kina vloni a stal se nejnavštěvovanějším dokumentem u nás. V Zákonu lásky teď Chalupová podává obraz diskuse nad manželstvím stejnopohlavních párů a zdlouhavým bojem o návrh zákona, který by je umožnil.

Proč jste se rozhodla natočit dokument právě o otázce manželství stejnopohlavních párů?

K tématu jsem se dostala úplnou náhodou na přelomu let 2017 a 2018, kdy mě oslovili dobrovolníci z iniciativy Jsme fér, abych podepsala petici za manželství pro stejnopohlavní páry. V té době jsem, jako většina lidí, kterých se toto téma netýká, ani nevěděla, že je mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím nějaký rozdíl.

Až když jsem se tématem začala více zabývat, tak jsem zjistila, že registrované partnerství téměř nic neznamená a že v naší společnosti stále nemají všichni stejná lidská práva. Spousta mých kolegů a známých mě tehdy od tématu odrazovala – mysleli si, že v roce 2018 má česká společnost tyto otázky vyřešené. Bohužel se to nepotvrdilo a my jsme po čtyři roky přihlíželi velmi vyhrocené debatě.

Reklama

Dokument sleduje legislativní proces novely, která by zakotvila možnost manželství homosexuálních párů. S jakými očekáváními jste do projektu šla?

Původně jsem si myslela, že za rok a půl je film natočený. Netušila jsem, že roztáčím časosběr. Už od začátku jsem chtěla mapovat ten legislativní proces, protože i díky iniciativě Jsme fér jsem se dostala do jeho zákulisí. Mohla jsem zblízka pozorovat jednak kampaň zastánců, jednak realitu české legislativy a to, jak těžké je pro jakoukoliv iniciativu prosadit nějaký zákon. Byli jsme přítomni velké frašce.

Celovečerní film V síti o sexuálních predátorech, který jste natáčela s kolegou Vítem Klusákem, se stal nejnavštěvovanějším dokumentem u nás. V čem bylo natáčení Zákona lásky jiné?

Úplně ve všech aspektech. U filmu V síti jsme zvolili experimentální formu, protože podstata problému sexuálních predátorů leží v tom, že se děje za zavřenými dveřmi dětských pokojíků a reálnou situaci jsme neměli jak natočit.

Naopak Zákon lásky je observační dokument. Natáčeli jsme dlouhé hodiny a do průběhu jsem nijak režijně nezasahovala, díky čemuž je výsledek velice autentický a živý.

Novela prošla letos v dubnu teprve prvním čtením, spolu s ní ale poslanci schválili i návrh, podle kterého by byla definice manželství jakožto svazku muže a ženy zakotvena v ústavě. Pro vás je téma po tomto filmu uzavřené?

Mojí ambicí bylo především to, aby se o tématu mluvilo. Ani po čtyřech letech natáčení ale novela stále neprošla a my stáli před rozhodnutím, jestli s natáčením budeme pokračovat. Už jsme ale měli obrovské množství materiálu, proto jsme se rozhodli, že přestaneme debatu pouze mapovat, ale staneme se její součástí.

Už teď ale můžu bohužel předpovědět, že celý legislativní proces spadne pod stůl, protože se návrh v tomto volebním období nestihne ve sněmovně projednat. Proces přijímání novely tak poběží úplně od začátku.

V traileru pozorujeme vyhrocené situace. Co bylo na natáčení nejtěžší?

To čekání. Jen od podání návrhu do prvního hlasování o něm trvalo více než tisíc dní a patnáct hodin velice náročné debaty. Pro mě jako občana bylo navíc frustrující vidět, jak poslanci nepracují a nerozhodují o věcech, o kterých rozhodovat mají. S návrhem měli spoustu času se seznámit, bohužel to téma prostě ignorují.

Reklama

K natáčení vás inspirovala iniciativa Jsme fér. Jak velký prostor dostávají ve vašem dokumentu i odpůrci manželství pro všechny?

Od začátku jsem počítala s tím, že budu ve filmu mapovat i odpůrce a bylo pro mě důležité zaznamenat tu názorovou diverzitu diskuse. Zdokumentovali jsme velmi pestrou názorovou škálu, od Aliance pro rodinu přes jiné odpůrce z řad církve nebo právě samotných poslanců.

Co je podle toho, co jste během natáčení viděla, největším nedostatkem registrovaného partnerství?

Zjistila jsem, že registrované partnerství vlastně skoro nic neznamená. Já to beru jako nějaké potvrzení společnosti, že spolu lidé mohou žít, zároveň ale nemají práva, která mezi sebou mají manželé – ať už je to nárok na vdovský nebo vdovecký důchod, nebo stejné příjmení.

Registrované partnerství skoro nic neznamená.

Naprosto zásadní je pak skutečnost, že jeden z rodičů nemá rodičovská práva ke svým dětem. V případě, že se tomu druhému z rodičů něco stane, tak rozhodování o dětech připadne buď prarodičům, nebo soudu. Což je šílená nejistota, ve které ty rodiny žijí.

Dokument už někteří diváci měli možnost zhlédnout, jaké jsou zatím ohlasy?

Po festivalové premiéře na festivalu Jeden svět za mnou přišli diváci, kterých se toto téma osobně dotýká a debatu sledují. Zrcadlo českého politikaření v osmdesáti minutách je ale velice překvapilo a probudilo v nich velké emoce. Vysvětluji si to tak, že se nám snad povedlo předat nějakou koncentrovanou zprávu o stavu Česka.

Dokážete oslovit i lidi, kterých se toto téma netýká a ani jej nesledují?

To je skupina, kterou bych chtěla oslovit nejvíce, protože neinformovanost je největším problémem. Já sama jsem o tom, že gayové a lesby nemají stejná práva, nevěděla. Během natáčení jsem se potkala s oběma tábory a zjistila, že předsudky se boří v momentě, kdy se lidé potkají s nějakým homosexuálním párem a zjistí, že mají úplně stejné problémy. A že zároveň manželství homosexuálního páru jejich vlastní vztah nijak neovlivní.

67 % Čechů podporuje homosexuální sňatky

Když lidem vysvětlíte, o co skutečně jde, a že se jedná o úplně základní lidská práva, která oni sami mají, tak pochopí, že uzákoněním manželství pro všechny skutečně nedojde k zániku civilizace.

Podle průzkumu agentury Median už manželství pro všechny podporuje šedesát sedm procent Čechů. Proč jednání ve sněmovně neodpovídají náladám ve společnosti?

Přesně tak, podle oficiálních statistik s tím dvě třetiny české společnosti souhlasí. Politici jsou samozřejmě konzervativnější a před volbami se bojí o svá křesla. Myslím si, že nemají jasno v tom, kam chceme jako země patřit – jestli z toho západu chceme jenom peníze, nebo i lidská práva.

Budete film distribuovat i do zahraničí?

Už máme domluvenou distribuci na Slovensko, kde je debata nad tímto tématem také zdlouhavá. V plánu jsou i další, především východní země, kde v mnohých případech diskuse zatím neprobíhá vůbec.

Film zároveň vidělo několik selektorů z filmových festivalů v Kanadě, Dánsku nebo Švédsku a všichni byli velmi negativně překvapeni tím, jaká rétorika se u nás ve sněmovně používá.

Debatu jste dokumentovala čtyři roky. Máte pocit, že se za tu dobu někam posunula?

Vlastně ano. V rámci těch čtyř let proběhla médii spousta článků a reportáží a důležité je, že se o tématu vůbec začalo mluvit. To ale neznamená, že by to proces přijímání zákona uspíšilo. Jestli se nakonec schválí, bude záviset na říjnových volbách.

Reklama
Reklama