Tohle je maringotka Viktora Mráze. Kdybyste se k ní přikradli lesem za vlahé jarní noci, přišlo by vám, že ji někdo vykoval ze stříbra. To se však jen takhle pod bledým svitem měsíce mihotá rastr jejího inteligentního povrchu.
Za slunných letních dní nabývá maringotka jiný charakter; pod rozpáleným akvamarínem zčerná a propadne se do hlubinné tmy, z níž pableskují senzorické nýty jako řádky Starlinku na obloze.
Když pak les u staré pískovny pohltí plsť podzimních mlh, stává se Mrázova maringotka pouhým přeludem; tušením tvaru, jehož přítomnost naznačují stíny větví šelestících nad střechou.
Za sychravých zimních rán si maringotky pod krustou sněhu už vůbec nevšimnete… dokud se s vrznutím neotevřou dveře a nevyříznou v její stěně obdélník oranžové záře… z níž se do ledového vzduchu vypotácí brebentící postava nahého muže s šedým vousem a dlouhými vlasy.
Lesní divous zahýká, když se jeho bosé nohy zaboří do sněhu pod třemi schůdky před vchodem. A teprve poté, co se v oblaku páry vymočí do závěje, na vás pohlédne přes rameno a s krhavým pohledem zapíchnutým do vašich očí zavrčí skrz zběsilé vousisko: „Vy tady nemáte být.“
Hluboký les, v něm sněhem zapadaná maringotka, u ní bosý naháč a jen pár kroků od něj – žena, která v té opalizující bělobě plane jak oheň. Její vlasy jsou rozžhavená měď. Sytě zelenýma očima propaluje nahého vousáče, který k ní stojí otočen zády a civí na ni přes rameno. „No?“ zachrčí chlap a rozkašle se.
„To nevíte, že je vyhlášenej devátej nebo patnáctej nebo kolikátej stupeň totálně a naprosto absolutní karantény pro všechny tvory na týhle planetě?!“ Vrcholky stromů políbí první paprsky slunce, jehličky na větvích si začnou razit ranní cestu z ledového sevření.
Červánky rozlévají do temperového nebe rudý inkoust. Zelené oči pod ofinou rusých vlasů pozorují divouse, který s mumláním nezřetelných kleteb projde kolem a vrátí se do maringotky. Namrzlá krusta ledu na sněhu třaská pod každým jeho krokem.
Žena se ozve pouhý moment předtím, než ten muž vyběhne tři schůdky do svého obydlí. „Je…,“ hlesne. Muž se zarazí. „Je co?“ Její hlas je hluboký a temný, jako by se po kamenech škrábal ze dna studny. „Je tohle maringotka Viktora Mráze?“ Ticho.
Ledové krystalky na kmenech stromů začínají ve zvyšující se teplotě ronit dopolední slzy. „I kdyby to byla maringotka Viktora Mráze,“ řekne muž, „neznamená to ještě, že jsem Viktor Mráz.“ Drcne ramenem o futro, vkročí dovnitř a zabouchne za sebou.
Žena stojí před maringotkou a soustředí pohled na zavřené dveře. Pohled… a sluch. Slyší, jak pod klikou zabzučí elektronický zámek; slyší zaklapnutí bezpečnostní petlice, vbudované do protilehlých stran zárubně. Pak spíše ucítí než uslyší dunění dvanáctiramenného rozvorového mechanismu, zapadnuvšího do kotevních zámků v pancíři třetí třídy.
A pak spíše vnímá než vidí tichou aktivitu probudivšího se roje miniaturních kamer, které se dají do pohybu všude kolem ní, otřepou ze sebe střípky ledu a sněhu, rozvinou se do rojnice a zaostří na ni své termovizní čočky.
Několik sněhových muld v patnáctimetrovém perimetru kolem maringotky se jedna po druhé zachvějí, jako by se pod nimi ze zimního spánku budila obludná, neohrabaná zvěř. Pak zpod jejich čepiček vyklouznou taktické zbraňové mechanismy.
Ze závěje, na niž si muž před chvílí ulevoval, se vysune hlaveň protitankového kulometu. Žena se usměje. Jasně že je to Viktor Mráz.
„Jasně že jsem Viktor Mráz.“ Muž natáhne do plic kouř z cigarety, zakázané ve všech státech starého kontinentu, a na displejích sestavy monitorů, srocených k sobě jako pravoúhlé okvětní lístky mechanické květiny, sleduje mnohafazetový záběr roje miniaturních dronů.
Všechny se soustředí na ženu s rusými vlasy. Ta ještě chvíli postávala před jeho maringotkou, načež vyrazila dál do lesa. „Kalhoty; polyester, kevlar, chrániče,“ zamumlá muž, aniž by od displejů odtrhl zrak.
„Boty; kůže, hydrofobní membrána, dvoukomponentní podešev; kotníkovky. Sakra drahej svetr.“ Kdesi v zšeřelé místnosti za ním se probudí tiskárna, rozbliká se kontrolkami. „Pistole; poloautomat, devět milimetrů, polymer. Hezkou střenku.“
Tiskárna zavrní a začne do reality chrlit zadané produkty. Muž k ní pootočí hlavu, ale pohled má stále upřený na rusovlasou ženu, která se právě zastavuje na břehu jezera – a noří ruku do sněhu. „Munici.“ Žena ze sněhu vytahuje cosi… podlouhlého, trubkovitého tvaru… cosi s pevným rámem.
Viktor Mráz na to zírá, dokud jej nedožene prozření a jemu se mimovolně nepootevřou ústa. Když se žena s tou věcí v rukou vydá zpátky k maringotce, civí už na ni Mráz s otevřenou pusou. Cigareta se mu odlepí ode rtu a spadne na podlahu. „Další cígo si dám venku,“ zavrčí.
