Etgar Keret patří k nejúspěšnějším izraelským spisovatelům, jehož knihy se tam nejčastěji kradou v obchodech a čtou ve věznicích. Nositel mnoha literárních cen, jehož scénáře adaptují hollywoodské produkce a povídky namluvil například Geoffrey Rush či William Dafoe, si ale na hvězdných pel příliš nepotrpí.
Do Prahy, kterou nedávno navštívil v rámci festivalu Svět knihy, se rád vrací také proto, že mu podle svých slov umožňuje být maximálně civilním a upřímným.
Jednou jste řekl, že knihy vám dávají svobodu, kterou si v běžném životě nemůžete dovolit. Co dělají vaši hrdinové a vy nesmíte?
Nemají zábrany, které v běžném životě musíme mít, abychom byli společensky přijatelní. Nemohu říkat na potkání to, co si myslím a z toho někdy cítím takový přetlak, že to raději napíšu.
Uznejte sama, jak byste reagovala, kdybych na vás teď vyhrknul, že jste sice velmi krásná, ale proč nosíte ty příšerné brýle? Jsou vážně hrozné, zahoďte je. Nebo, že během našeho rozhovoru nechci sedět na židli, mnohem příjemnější by mi bylo po ní skákat. Nebo být nahý.
Je pravda, že vaše literární díla vznikla skutečně tak, že jste je napsal nahý?
Ano, oblečení mě při psaní skutečně obtěžuje.
Tel Aviv je nejdražším městem světa a vy jste jeden ze zdejších nejprodávanějších autorů. Jak důležitý je pro vás finanční aspekt tvorby?
Mám asi trochu jiné priority než většina lidí. Například bydlím v tom stejném bytě už třicet let, protože nesnáším stěhování. Žil jsem tu jako starý mládenec, pak jsem se oženil, narodil se mi syn a když jsem psal v kuchyni, pořád za mnou chodil. Žena tvrdila, že takhle nemůžeme žít, protože nemohu tvořit. Ale v tomto malém bytě jsou kupodivu dva záchody a na jeden z nich chodím psát.
Nemám auto a jen velmi málo věcí na světě, za které jsem ochoten opravdu utrácet.
Jaké to jsou?
Masáže nohou. Cítím se při nich jako dítě, že se o mně někdo stará.
Můžu vám věřit? V rozhovoru pro Guardian jste přiznal, že si často a rád vymýšlíte.
Nechovám se k novinářům jinak než ke komukoliv jinému. Spíš chci v rozhovorech působit jako lepší člověk.
Kniha Stesky po Kissingerovi je označována za nejvýznamnější hebrejské literární dílo. Cítíte tlak, že musíte v psaní neustále pokračovat, abyste se na vrcholu udržel?
Nemám v tomto ohledu žádný řád. Jsou měsíce, kdy nenapíšu ani řádku. Vydávám knihu v průměru každých sedm let, někdy dříve. Mezi tím ale píšu scénáře, s manželkou jsme dokončili seriál pro Arte, momentálně připravuji pro Židovské muzeum v Berlíně výstavu o mé matce.
Psaní pro mě není něco, co dělám vědomě. Je to jako jíst nebo spát. Vychází to z mého hlubokého nevědomí. Začal jsem totiž psát jako následek traumatu, kdy se zabil můj dobrý přítel.
Nezkoušel jste někdy psychoanalýzu? Ale možná kvůli tomu, jak hluboce se zabývá nevědomím, byste třeba svou schopnost psát ztratil.
Bohužel nemám s psychology a psychiatry dobrou zkušenost. Můj kamarád měl sebevražedné tendence, byli jsme v armádě a já kontaktoval armádního psychiatra. Nevěřil mi a další den se můj přítel zastřelil. Nevěřím, že s lidskou myslí jde pracovat stejně, jako když si necháte spravit auto. Nepociťuji důvěru, že někdo opraví duši a naúčtuje si 110 euro za hodinu.
Psaní je tedy terapií. Proto pro vás není výhodné zbavit se traumatu?
Vždy svým studentům (Etgar Keret vyučuje na Ben Gurionově a Telavivské univerzitě, pozn. redakce) říkám, že existuje desetkrát víc básní o nešťastné lásce než o té naplněné. Pokud jsme šťastní, nemáme čas na psaní. Psaní není pro mě cílem, ale kompenzací. A také se za své psaní schovávám.
Píšete velmi specifickým stylem. V krátkých větách, které někdy mohou připomínat popisky na sociálních sítích. Co si o tomto virtuálním světe myslíte?
Nejdřív jsem používal Facebook, ale pochopil jsem, že čtenáři zde jsou znudění. Chtějí se číst povídky mezi tím, co se podívají na něčí dezert k večeři a dokonalou dovolenou. Raději rozesílám ilustrovaný newsletter, který mě neuvěřitelně baví připravovat.
Pracuji se svou komunitou na konceptu povídek, které se jmenují Matchbox stories. Vyzvu čtenáře, aby mi posílali inspiraci, ať už je to příběh, který se jim přihodil nebo fotka či hudební skladba, co je zaujala. Každý měsíc napíšu povídku a věnuji ji člověku, který mě inspiroval. Kresby v newsletteru také pochází od lidí, kteří se sami nabídli, že je chtějí vytvořit.
Do newsletteru dávám i své básně, o kterých vím, že nejsou moc dobré.
Jak to poznáte?
Říká mi to instinkt, ale kdo ví. Třeba nejsou tak hrozné. Jsem ale velmi asociativní člověk, nedokážu se úplně soustředit. Takže básně nedrží tak pohromadě, jako povídky nebo scénář.
Ale zpět k sociálním médiím. Myslím, že nápad propojení lidí po celém světě je úžasný. Ale provedení je strašné. Naší společnost nezabije ani Putin, ani příliš plastového odpadu, ale právě sociální média. Zničila jakoukoliv možnost diskuze.
Což pro vás, jako autora politických komentářů pro New York Times, musí být náročné.
Přestal jsem je proto psát, nemá to cenu. Ve věku sociálních médií nesmíte být ambivalentní. Takový text pak není virální, což znamená, že jako by neexistoval. Dnes musíte vyjadřovat černobílé postoje, abyste zaujali.
Když řeknu, že Donald Trump je sice příšerný politik, ale dojímá mě vidět ho s jeho dětmi, nikdo si to nepřečte. Ale článek o tom, že je to ďábel, který zaslouží propíchnout srdce, to ano, to by se sdílelo. Buď přemýšlíte jako já, nebo jste hlupák.
Podívejte se na to, co se dělo na sociálních sítích během soudních přelíčení s Johnny Deppem a Amber Heard. Zdálky jsem to sledoval a padal v úžas. Ještě před dvaceti lety by ten proces nedostal takový prostor. Ale hlavně, neměli bychom tu davy lidí, kteří „určitě znají pravdu“, zda lže Depp, či Heard.
Často se také hovoří o tom, že kvůli sociálním médiím žijeme neustálou reality show.
Ano, mám pocit, že žiju v American Idol. Ale co považuji za nejhorší, je neustálý syndrom oběti. Být oběť je kvůli sociálním sítím tou nejžádanější komoditou dnešních dnů.
V Izraeli mi říkají: bude těžké, abychom teď prosadili vaše scénáře ke zfilmování. Přece jen, jste bílý muž. Možná pomůže, že vaši rodiče byli přeživší holocaustu.
Proč jsou naše slabosti najednou vstupenkou do lepšího světa? Vzpomínáte si na facku Willa Smithe na Oscarech? Hovořilo se v souvislosti s ní o toxickém mužství. To je podle mě pěkná blbost. Myslím, že Smith dal Rockovi políček proto, že už je zmasírovaný onou mentalitou sociálních sítí, kde je každý dozorce „dobrých mravů“. Které, když nedodržujete, dostanete facku a přiběhne dav, který vás zlynčuje.
Dřív se se stejnou nesmlouvavostí chovali jen náboženští nebo političtí fundamentalisté. U nich alespoň černobílé pojetí světa očekáváte. Ale u většinové společnosti? Tohle není dobré lidstvo.
Neotravuje vás, když dostáváte otázky na izraelsko-palestinský konflikt?
Říkám mu Eurovize v utrpení. Jsem přesvědčený, že v moderních dějinách totiž trpěli právě nejvíc Židé a Palestinci. Ale v debatách se jen překřikují, kdo je terorista, kdo je okupant. Nikdo nechce naslouchat jeden druhému, jen se utápět víc ve svém utrpení.
Můj otec, přeživší holocaustu, tyto debaty nenáviděl a také nedopustil, aby se k němu někdo choval jako k oběti. Připadalo mu pak, že ho tím zbavuje lidskosti. Protože podle otce měl na vybranou i v koncentračním táboře, kdežto když jste ve škatulce oběti, nemáte žádnou volbu.
V jedné debatě palestinský spisovatel připodobnil svůj národ k fotbalovému míči, se kterým si ostatní národy jen kopou. Řekl jsem mu, že to není pravda. Že je hráčem, který může a musí ovlivnit hru.
