„Začněte tím, že pomyslíte na svůj konec.“ Zrovna tuhle radu by člověk od hollywoodského fešáka Matthewa McConaugheyho asi nečekal. Zní to spíš jako něco, co vypadlo ze zachmuřených úst antinatalistického detektiva Russe Colea, kterého zpodobnil v seriálu Temný případ.
Skutečný McConaughey má přitom s fiktivním Colem máloco společného. Sám se nechal slyšet, že z nihilistického detektivova pohledu na svět jako na beznadějnou černou díru měl i během natáčení vždycky tak akorát srandu.
Jak je to tedy s tím citovaným pomýšlením na vlastní smrt v hercově autobiografické knize Životem na zelenou?
Je to prosté, milý Cole: McConaughey napsal knihu na pomezí autobiografie a seberozvojového manuálu, v níž přitakává životu právě s vědomím jeho neodvratného konce. Chcete-li skutečně žít, musíte si napěchovat do hlavy, že nebudete žít věčně, a že zubatá se k vám blíží z budoucnosti s nabroušenou kosou.
Až dorazí, bude
váš život hotový. Jediná otázka zní: jak bude ten život
vypadat? Abyste mu mohli vtisknout podobu a začít ho tvarovat jako
hlínu na hrnčířském kruhu, musíte být v první řadě
obeznámeni s tím, že závěrečné titulky už se někde chystají
i pro vás. A pak se do toho pustit.
McConaughey se do toho podle vyprávění v knize Životem na zelenou, kterou v překladu Vladana Šíra vydává nakladatelství barecz & conrad books, pustil s vervou hodnou texaského rodáka. Ne, že by měl dvakrát na výběr – vyrostl v rodině, v níž se otec dokázal servat s matkou tak, že tekla krev a lámaly se kosti, a životní lekce se tu udělovaly způsobem, z něhož by sociálním pracovníkům vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Jenže rodina, v níž k přechodovým rituálům v dospělosti patřilo přerazit otci o hlavu dřevěnou fošnu, z McConaugheyho vykovala sebevědomého, nebojácného a oraženého chlapa. Což zároveň neznamená, že by to byl kráčející kus mramoru, který o sobě nikdy nezapochybuje.
Svou cestu do Hollywoodu a ještě dál naopak podroboval neustávající sebereflexi a korekcím, které zaznamenával na mnoha a mnoha stránkách svých deníků. Právě ty mu posléze pomohly celý jeho příběh do knihy Životem na zelenou poskládat v podobě životních lekcí, použitelných i pro netexasany.
V
jádru všeho stojí živoucí osobní integrita, neustále
upevňovaná, podrobovaná zkouškám, bez mhouření očí
sledovaná, hodnocená a – je-li nutno – také korigovaná a lépe
směrovaná.
Ať
v rámci svého životního příběhu prožívá McConaughey
cokoliv, nikdy o sobě na stránkách knihy nemluví jako o oběti
okolností. Je to stoický přístup, říznutý texaskou výchovou:
ať se mu přihodí cokoliv, ať se naskytne jakákoliv příležitost,
je jen a pouze na něm, co s tím udělá.
Žádné
kňučení, ale přitakání životu, převzetí volantu a dupnutí
na plyn.
McConaughey vidí každou životní situaci jako červené, oranžové nebo zelené světlo. Kýžené je samozřejmě to poslední, ale nesmírně pozitivní zpráva knihy zní, že i když semafor zrovna krvácí rudě, zelená nakonec přijde vždycky.
McConaughey v jedné kapitole za druhou sleduje, že ačkoliv v životě mnohokrát narazil na světla, která byla rudá jako vycházející slunce nad Šikoku, nebo oranžová jako gigantický pomeranč, nakonec vždycky vedla ke světlu zelenému jako jarní tráva.
Občas vám padne zelená a vy na to dupnete. Jindy vás zastaví zdrcující životní událost, neúspěch, nebo jen stará dobrá ztráta vědomí o tom, kdo vlastně jsme a kam máme namířeno. Oranžová, červená ale neznamenají konec – spíše jde o to počkat, nebo jet jinudy. Matthew McConaughey v životě mnohokrát sebral saky paky a odjel daleko od domova, klidně až do džunglí Amazonky.
Udělal to dokonce i v okamžiku, kdy mu v Hollywoodu zářila sytě zelená barva a všichni ho chtěli. Jenže zrovna v té chvíli začal pohlcen slávou přicházet sám o sebe. A tak se sebral a vzal to objížďkou přes džungli, aby znovu našel sám sebe.
Jako by měl u sebe vždycky něco dominantního, co hrozilo, že jej pohltí: mohl to být jeho otec, jeho pudy, nebo v jiném životním období jeho kariéra. Svítilo to rudě – a tak se milý Matthew sebral, zajel si někam mimo hlavní cestu (například v dodávce procestoval celé Spojené státy) a mimo světla reflektorů i semaforů se vrátil k tomu, co je zač.
S nově nabytým vědomím se pak vrátil na semafor, který ho předtím zastavil. Teď už na něm svítila zelená.
Jsou to zatraceně povzbudivé životní lekce. A také nesmírně zábavné. Protože – a to se v oficiální upoutávce na knihu už nepíše – McConaughey, ač vzorný křesťan a milující otec, je cokoliv, jen ne vzorný šprt, dřepící pořád někde na semaforech a čekající na zelenou. Tak to ani omylem.
McConaughey to umí profrčet i na červenou. Jasně, že se to může! Jen vás při tom nesmí chytit…
