skip to main content

Meda Mládková slaví 102 let. Jsem hrdá, že jsem pro Prahu dokázala něco udělat, říká

Její život by vydal na hollywoodský velkofilm. Její muž, jeden z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu Jan Mládek, jednal s prezidentem Benešem o Marshallově plánu. Jí umíral v náručí František Kupka. Dlouhá desetiletí se stýkala s Ferdinandem Peroutkou, Jindřichem Chalupeckým i s Václavem Havlem. Její příběh je dokonalým otiskem příběhu spletité historie naší země. Ona sama je ostatně jen o necelý rok mladší než naše republika.

Dnes se mecenáška, filantropka a galeristka Meda Mládková dožívá přesně 102 let. Narodila se 8. září 1919 v Zákupech. Narozeniny dnes slaví jako žena, která významně ovlivnila české a československé dějiny – a to bez nadsázky.

Její příběh je totiž mnohem komplexnější než jen příběh milovnice umění, mecenášky a zakladatelky Musea Kampa. Ačkoli samozřejmě právě sem, do pražských Sovových mlýnů, blízké Werichovy vily, o jejíž obnovu se Meda Mládková zasadila, a do Musea skla Portheimka se dnes opět soustřeďují veškeré narozeninové oslavy.

My jsme se ovšem Medu Mládkovou rozhodli oslavit ještě jinak. Dobrým čtením.

Před devíti lety, v říjnu 2012, se totiž paní Mládková stala cover lady Forbesu. Český Forbes byl tehdy na trhu sotva rok a Meda Mládková, která Forbes dobře znala z USA, měla upřímnou radost, když se objevila na jeho české obálce. Byl to rozhovor o umění, filantropii, ale také o politice a stavu společnosti. A o nás, o Češích.

A protože jde o rozhovor mimořádný, zcela nadčasový a i po devíti letech rezonuje, rozhodli jsme se vám ho u příležitosti sto druhých narozenin paní Mládkové připomenout.

Vyhledávají vás mladí lidé?

Chodí sem za mnou mnoho mladých lidí a to je jediné, co mi dělá opravdovou radost. Oni na mém příkladu cítí, že když člověk něco opravdu chce, nemusí být korupčník, aby toho dosáhl. Vyhrát můžete i tak. Ta možnost existuje. Mladí lidé mi dodávají velkou naději. Zrovna nedávno se u mě objevil jeden mladík, řekl mi: Paní Mládková, já vás moc obdivuji. Teď jsem byl v Řecku, našel jsem tam takový kámen a ten vám chci dát pro štěstí. A zmizel, dříve než jsem stihla cokoliv říct.

A já ten kámen pořád nosím při sobě, vidíte, i tady v kabelce ho mám. Ale chodí sem i děti a to je tak krásné. Tuhle přišlo asi třicet dětí i s učitelkou, já stála v galerii, a ta učitelka mě neznala, nevěděla, že já jsem Mládková. A říká těm dětem: Vidíte děti, to celé tady postavila jedna paní, která všechno, co měla, všechny tyhle obrazy, věnovala Praze. Já jsem to poslouchala a najednou povídám, že jsem to já. Nemáte představu, co ty děti dělaly! Jako bych byla z pohádky, každý se se mnou chtěl vyfotit, mluvili jeden přes druhého. To bylo tak hezké

Jste pyšná na to, co jste tu vybudovala?

Nemohu říct, že je to pýcha, spíš hrdost. Jsem hrdá, že jsem něco udělala. To asi mají všichni staří lidé, když si mohou říct, neodcházím s prázdnotou, něco po mně zůstane.

Reklama

Vybudování Musea Kampa se vleklo mnoho let, mnohokrát to vypadalo, že se vaše vize nakonec nebude moci uskutečnit. Nikdy jste nelitovala, že jste se do tohoto díla pustila?

Já jsem vytvořit muzeum chtěla, a tak jsem musela bojovat. Prostě musela, já jsem už taková. Nevzdám se nikdy. Víte, kolik mě to stálo? Na penězích, na zdraví, na všem? Někdy se divím, že ještě existuji. Když procházím muzeem, říkám si často, jak se mi to mohlo podařit.

Cestujete mezi Washingtonem a Prahou. Kde se vám líbí víc?

Jsem pořád doma ve Washingtonu. Víte, v Americe se nelže. To je pro mě ten největší rozdíl mezi Amerikou a Českem. Když se na něco zeptáte, vždycky vám řeknou pravdu. Ne jako tady. I Slováci jsou v tomhle lepší než Češi. Já jsem vždycky měla Slováky ráda. Slováci vám věci řeknou přímo, bez okolků. Když se zeptáte Čecha, ten si rozmyslí, co vám říct a co zatajit. To mi vadí.

Stalo se vám, že vám někdo v Česku dal slovo, nějaký slib, a pak ho nedodržel?

To víte, že ano. Mnohokrát! Počkejte, vy si to nahráváte?

Ano. Pak to přepíšu.

Ach tak. Nu, zatím jsem neřekla nic, za čím si nestojím a co by nebyla pravda.

Váš životní příběh byl od mládí neuvěřitelně poutavý a dramatický. Komunistický puč vás zastihl v zahraničí, na studiích ekonomie v Ženevě, a domů jste se už nevrátila…

Byla jsem ve Švýcarsku už od roku 1946. Okamžitě po převratu pak nám všem – asi pěti československým studentům – psali, že se do 14 dnů musíme vrátit. A my se nevrátili. Všichni jsme se rozhodli, že zůstaneme a budeme pomáhat exulantům. Vždyť z republiky odešlo sto tisíc intelektuálů, výkvět národa, bylo to hrozné. V Německu byly tisíce Čechoslováků, kteří utekli a neměli kam jít. Byli v táborech. Sháněli jsme peníze, pomáhali jsme. Za každých 1500 švýcarských franků jsme mohli do Ženevy přijmout dalšího studenta.

Cítila jste jako povinnost tak pomáhat? Byla jste mladá, jen něco přes dvacet…

Cítila jsem to jako povinnost. Když vidíte tu hrůzu, co se doma děje, nemůžete jinak. Bylo nás několik dalších, nebyla jsem na to sama.

Vy jste byla v bezpečí ve Švýcarsku, ale v Československu zůstala vaše maminka, otec, další příbuzní, nestýskalo se vám?

Pořád jsem na ně myslela, chtěla jsem jim nějak pomoci, vymýšlela jsem všelijaké metody. Posílala jsem jim třeba balíčky – říká vám něco slovo maceška?

Myslíte ta známá pomazánka?

Ano. Stávala pár franků. Já vždycky vzala macešku, pak tisícikorunu, kterou jsem pečlivě zabalila do takového plastického papírku, vložila jsem ji do téhle macešky a zase jsem ji pečlivě zavázala a ještě jsem zamastila ten papír. A udělala jsem balíček, do něj jsem dala ještě čokoládu a cigarety. A napsala jsem k tomu: Pánové celníci, ty cigarety jsou pro vás, ale tu čokoládu a tu macešku prosím pošlete mojí mamince. A opravdu, oni to udělali a mamince všechno doručili v pořádku.

Jenže moje maminka – ta byla strašně naivní. Psávala mi německy, byla totiž poloviční Němka. A do dopisu napsala: Moje drahé dítě, to je báječný nápad, dávat tisícovky do té macešky! Jenže ty dopisy samozřejmě četla cenzura… Tak jsem jí odepsala: Mamá, prosím tě, nepiš nic, jenom, že to bylo dobré a že jste si pochutnali. A posílala jsem to stále, oni z toho dlouho žili.

Kdy jste se do Československa znovu vrátila?

Až mnohem později, v šedesátých letech. Můj manžel a mnoho dalších, mezi nimi třeba Ferdinand Peroutka, se o mě báli, nechtěli, abych se tam vracela. Měli strach nejen o mě, ale hlavně o lidi, se kterými tam třeba budu mluvit. Dostala jsem dva dopisy, jeden od Jindřicha Chalupeckého a jeden od Jiřího Kotalíka, ředitele Národní galerie. Já po Československu strašně toužila, pořád jsem si kupovala nějaké šaty „až pojedu do Prahy“ – po těch letech čekání jsem už měla šatů plný šatník.

Ale konečně jsem jela. Šla jsem za Kotalíkem na Hrad, bylo krásně, květen, a já byla v Praze vlastně poprvé jako zralý člověk. Přijdu tam a říkám jim, že jdu za Jiřím Kotalíkem. Strašně se na mě obořili, prý: Paní, jak si to představujete, podejte si žádost! Ptám se, jak dlouho to bude trvat – prý třeba 14 dní nebo snad i víc. Pokrčila jsem rameny a napsala mu vzkaz. Přijal mě druhý den v deset hodin ráno.

A jak vás přijal?

Ohromně jsme si rozuměli. On si o mně nejdřív myslel, že jsem Američanka, původně totiž dostal doporučení od ředitele Guggenheimova muzea. Byl strašně šťastný, že jsem Češka, měl takovou radost, že málem upadl. Když běžel za mnou, nějak mu to totiž uklouzlo, nikdy na ten obraz nezapomenu. Strávili jsme spolu celý den. Přišla i jeho paní, přinesla mi kytici, dali jsme si oběd, pak svačinu, večeři, seděli jsme a vymýšleli jsme plány, co všechno budeme dělat pro českou kulturu. Když jsem se vrátila do Ameriky, všichni se na mě sesypali, všechno jsem musela znova a znova vyprávět.

Doktorkou ekonomie jsem jenom náhodou

Celý život jste se věnovala umění, vystudovala jste přitom ekonomii. Jak jste se k ní dostala?

Jednoduše – neměli obor, který jsem chtěla studovat. Neexistoval. Dali mi vybrat – chcete doktorát z ekonomie, nebo ze sociologie? A já si řekla, jsem v exilu, musím vydělávat. A tak jsem se rozhodla pro ekonomii. Vystudovala jsem ji, ale necítila jsem se v ní jistá, proto jsem se rozhodla ještě odjet do Anglie a zapsat se na London School of Economics, tehdy nejlepší ekonomickou školu na světě. Jenže jsem jela přes Paříž, tam jsem se potkala s budoucím manželem, zamilovala jsem se a už jsem na London School of Economics nejela.

Vás manžel Jan Mládek byl jedním z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu.

Můj muž báječně vypadal, mluvil spoustou řečí, rozený diplomat. Mezi ekonomy byl velmi slavný, byl žákem Keynese. Prezident Beneš, který byl tehdy hodně nemocný, ho ostatně po válce požádal, aby získal Marshallův plán. Ale aby tam jel oficiálně, udělali ho zástupcem Československa, Polska a Maďarska v Mezinárodním měnovém fondu. Marshallův plán získal, ale velmi rychle pak přišli Rusové, byl všemu konec. Můj muž ale už v měnovém fondu zůstal.

Od ekonomie k umění vás tedy přivedl manžel?

Ano, on měl úžasný cit, právě i pro umění. Já ne, já jsem se v něm tehdy neorientovala, rodiče mě k tomu nevedli. Když jsem žila v Paříži a věděla jsem, že z ekonomie už nebude nic, doporučil mi můj budoucí muž studium umění. A tak jsem se dala zapsat na Sorbonnu a začala jsem studovat umění. Bylo to pro mě strašně náročné, strašně moc zkoušek, opravdu těžké studium.

Když jsme došli ke kubismu, vůbec jsem tomu nerozuměla. Proč to rozřezávají, proč je na plátně všechno hranaté a přeházené. Šla jsem za svým profesorem, že to nechápu, ať mi to vysvětlí. On mi řekl jen: Já vám nemůžu pomoct, to musíte sama. Dívejte se, dívejte se. Měl pravdu.

Reklama

Jak jste se dostala ke Kupkovi?

Jednou s mým mužem přišel k nám na návštěvu člověk, který měl nádherný antikvariát, nejlepší v Paříži. Měl tam stříbro, starožitnosti, nakupovali u něj arabští šejkové. A přinesl obrázek. Povídá: Podívej se na ten obraz, není to moc dobré, ale ten člověk bude jednou moc slavný. A je to Čech! A tak jsem začala pátrat po mně dosud neznámém českém malíři žijícím někde za Paříží. A to byl Kupka.

Našla jsem ho a navštívila ho u něj doma, on byl úplně opuštěný. Když jsem k němu vstoupila a viděla jeho obrazy, byla jsem naprosto unešená. Taková nádhera! Běhala jsem od obrazu k obrazu jako šílená. On měl samozřejmě obrovskou radost, protože žil v Paříži zapomenutý, Francouzi se o něj nezajímali a najednou za ním přijde mladá dívka, Češka, že studuje umění. Byl velice šťastný. A já najednou věděla, že začínám chápat umění, že mu rozumím.

Díky Kupkovi…

Já za ním pak hodně chodila, i když už byl nemocný. Měl rakovinu. Jednou jsem za ním přišla, byl tam doktor, a povídá: Pan Kupka umře, už nemůže být operován. Nevěděli jsme, jak dlouho bude ještě žít, jestli měsíc, týden. Pak mi za pár týdnů volala jeho služka – protože v Paříži měl každý služku, i ti chudí. Vzkázala mi, že mě Kupka pořád volá a že asi umře. Nečekala jsem na nic a rozjela jsem se za ním.

Byl už chudák úplně hubený, měl nohu jako já ruku. Koukal do stropu a já mu radostně povídám: Pane Kupko, budete mít velkou výstavu! Nevěřil mi. A já mu na to přísahala. Věřím, že mi to Pánbůh odpustí, přísahala jsem křivě, nebyla to pravda, alespoň tehdy ještě ne. On říkal: Děkuji, děkuji, jste můj život. A najednou umřel. Byla jsem s ním, nebyl sám. Umřel v mém náručí.

Přísahu jste ale dodržela. Teď v galerii Františka Kupku máte…

To je pravda a jsem na to moc hrdá. Ale na druhou stranu mi vadí, kolik kolem něj teď nadělají řečí. Teď byla velká diskuse okolo té jeho urny, že je na Pere Lachaise a měla by být na Slavíně. Pořád mi někdo volal, novináři, ministerstvo kultury. A já říkám: Prosím vás, nechte Kupku tam, kde je. Urna je pohřbena vedle Maxe Ernsta, je to dobré místo.

Proč ho teď najednou vozit na Slavín. Češi o jeho dílo léta neměli zájem, neznali se k němu, když byl sám. Kdyby si to přál, řekl by, že chce být pohřben v Čechách. Já věřím, že by si přál, aby jeho urna byla třeba mezi jeho obrazy v našem muzeu, což je však nemožné. Ale na Slavíně? Nesmysl.

Stejnou mediální pozornost měl Kupka i na začátku letošního roku, když jste do Čech přivezla mimořádnou sbírku jeho díla a dokumentů…

Já jsem si to taky říkala, takový humbuk teď kvůli pár obrázkům, když jsem jich předtím přivezla důležitých tři sta. Ale je pravda, že kunsthistorici tvrdí, že ty obrázky a dokumenty jsou jedinečné – že totiž dokazují, jak se Kupka k abstrakci dostal. Už ředitel Muzea moderního umění v New Yorku ve čtyřicátých letech předpokládal, že Kupka byl vlastně první abstraktní malíř, ale nikdo nevěděl, jak se k tomu propracoval.

Proto poslali do Paříže mladou kunsthistoričku, aby Kupku navštívila a zjistila, jak jeho abstraktní díla vznikala. Tak vznikla tato sbírka, z níž vše vyplývá. Kupka už v mládí vědomě říkal, proč má malovat stromy, které jsou hezčí v přírodě. Třeba Kandinskij přišel jednoho dne domů a zjistil, že se mu líbí obraz, který omylem postavil obráceně, upside down. Kupka se k abstrakci dostal vědomě.

V současné době je Kupka, který v Paříži umíral sám, tím, který láme všechny aukční rekordy, Tvar modré se prodal za 57 milionů a je nejdražším českým plátnem vůbec v celé historii. Čím si vysvětlujete, že právě on?

Myslím, že časem se bude prodávat ještě mnohem dráž. Těch obrazů není tolik, takže cena stoupá pomalu. Do Kandinského má ještě daleko, ale myslím, že ho jednou překoná.

Jen by mě pořád vodil po těch trubkách

Jaký máte názor na investice do umění? Když se plátna kupují jen proto, aby se zase prodala?

Tuhle otázku dostávám hodně často. Já si myslím, že člověk má kupovat to, co se mu opravdu líbí. Sbíráním umění se člověk vzdělává. Stává se, že se vám nějaký obraz ve sbírce přestane líbit a nahradíte ho. Tak to dělá mnoho sběratelů a takoví sběratelé jsou myslím ti nejlepší.

Je v Česku podle vás někdo takový?

Mám moc ráda Jana Světlíka. To je výborný člověk. Myslím, že na něm není nic falešného.

Měli jsme ho v červnovém čísle na obálce. Když jsem s ním dělala rozhovor, provedl mě po vítkovickém zámečku, ukazoval mi své obrazy a říkal, že obraz nesmí být v trezoru. Že má být na zdi, aby k němu mohlo světlo, aby mohl na člověka působit. Že převěšuje obrazy tak, jak se mu momentálně líbí…

On je vlastně ještě trochu sběratel začátečník, ale hodně čte a zajímá se o umění opravdově a to je to hlavní. Já mám s Janem Světlíkem výborný příběh. On nás pozval, mě a mého kurátora. Dorazili jsme přesně ve dvanáct hodin a já myslela, že nás zve na oběd. Šli jsme k němu nahoru a já koukám, velká kuchyň, ale prázdná, nic se v ní neděje. Přijdeme za ním do kanceláře, on vyskočil, přivítal se se mnou, popadl mě za ruku a hned mě chtěl provést po těch svých trubkách.

Myslíte Dolní oblast Vítkovic?

Ano. Hned že musíme tam. Že to musíme vidět. A já povídám: Pane Světlíku, já myslela, že jsme zvaní na oběd. Tak se trochu zarazil a nechal nám přinést nějaké jídlo. Ale víte, co je na něm úžasné? Vůbec nemluví o sobě. Na prvním místě je u něj Pleskot. Vše je Pleskotova zásluha. Je opravdu skromný, to se mi líbí. My mu jsme dlužní, půjčil nám na toho Kupku dost peněz.

Se svým manželem jste vybudovala rozsáhlou uměleckou sbírku v hodnotě mnoha desítek milionů korun. Co bylo vlastně tím prvním impulzem k jejímu zrodu?

Začali jsme s manželem kupovat umění, protože jsme tak chtěli pomáhat těm umělcům, kteří v Československu žili, ale nesměli vystavovat. A já jsem měla dobrý vkus, nebo dobrý cit, že jsem si vždycky vybrala to nejlepší, a na to jsem hrdá. Adriena Šimotová, Nepraš, Kolář, Sýkora, mám to nejlepší.

Kdo vám na umělce v těch šedesátých letech dával kontakty?

Nejvíc Jindřich Chalupecký, ten mi dával adresy a tipy. Všechno ale muselo jít přes československé Artcentrum, oficiální organizaci. Tam byl tehdy ve vedení Čarnogurský a s tím jsme se ohromně spřátelili. Jemu se líbilo, že jsem umění rozuměla, a pomáhal mi nakupovat to, co jsem si vybrala. Já jsem jim platila dolary, oni potřebovali valuty, a tak to šlo.

Ale bylo to napínavé – my měli vernisáž na pět hodin, a teprve ráno dorazily obrazy. Bylo to dost často hodně vzrušující. Ale vždycky to vyšlo. Takhle se nám podařilo vystavit Kolíbala – nejdřív ve východním Německu, pak v západním Německu – a najednou jsme ho mohli vystavit i v Americe.

Váš manžel vás v tomhle podporoval?

Velmi. A ve všech směrech, on byl skvělý. Třeba se nám podařilo dostat Adrienu Šimotovou do Ameriky. Já jsem nakoupila nějaké její obrazy, a přišly poškozené. Tak jsem napsala oficiální dopis do Československa, že mají dvě možnosti. Buď to pošlu zpátky, jsou jistě pojištění. Samozřejmě nebyli. A že od nich chci zaplatit transport.

Anebo si to nechám v Československu opravit, ale že i to musejí zaplatit. Anebo mají třetí možnost, pošlete mi sem přímo Adrienu Šimotovou, dejte jí vízum. Samozřejmě to udělali. Byla tehdy tak šťastná, prý tehdy poprvé viděla moderní umění na stěnách. Dodnes se s ní stýkám, zůstaly jsme přítelkyně.

V roce 1985 jste nicméně dostala zákaz vstupu do Československa. Jaký byl důvod?

Zřejmě jsem jim byla nepohodlná. Stále se chystám, že se podívám do archivů, abych si přečetla, co o mně psali. Mé svazky mě velmi zajímají.

Pak přišel rok 1989 a vše se změnilo…

To byla zvláštní doba. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že je Československo zase svobodnou zemí, na druhou stranu velmi nešťastná, můj milovaný manžel dva měsíce předtím zemřel. Šla jsem za prezidentem Havlem, a řekla jsem mu: Já vám všechno dám. Hledali jsme pak místo, já vybrala Sovovy mlýny, které jsem nakonec po velkých bojích získala.

Ale bylo mi vyhrožováno, protože tu nějaká firma chtěla mít restauraci. Já to měla tehdy tak těžké, a k tomu ještě ten strach… Říkala jsem teď paní Bradáčové: Vy musíte mít ochranku!

Lence Bradáčové, vrchní státní zástupkyni? Jste v kontaktu?

Ano, nedávno jsme spolu večeřely. Je mi moc sympatická, jak jde za svým cílem. Je silná a nebojácná, cítíte to z ní. Báječná žena.

Být mi o dvacet míň, šla bych do politiky

Angažovala jste se v Občanském fóru, na politiku jste nikdy nepomýšlela?

Tehdy ne. Ale kdyby mi dneska bylo o dvacet let míň, byla bych do politiky šla. Alespoň bych se pokusila něco změnit.

Jste kritičkou současných politických poměrů. Co je podle vás největší problém?

Vláda. Korupce, v politice i v byznysu. Nevzdělanost, klientelismus a chamtivost. Vážím si Schwarzenberga a Pospíšila. Byla jsem překvapena, jakým způsobem si jej Nečas troufl odvolat. Jsem z toho smutná.

Je nějaká cesta ven?

Naděje je v mladých lidech. Ve vás, v generaci lidí kolem třiceti. Nesmíte se bát něco změnit. Je tu spousta vzdělaných lidí. A pak úspěšných podnikatelů, chytrých lidí, kterým už taky dochází trpělivost. Moc jim fandím, protože oni můžou tu změnu udělat. A něco se změnit musí, tahle země to potřebuje.

Reklama
Reklama