skip to main content

Milostný dopis novinařině. Dorazila Francouzská depeše od režiséra Až vyjde měsíc

Poslední filmy režiséra Wese Andersona mě trochu iritovaly. Jeho nezaměnitelný rukopis se stal tak trochu komoditou bez života, zabydlenou charaktery, které mi ve své prchavé hravosti přišly otravně čitelné – stejně jako geometricky přesně komponované záběry, v nichž byl pedantsky naplánovaný každý pohyb.

Tohle všechno bych teď mohl říct i o jeho dlouho očekávané a rok odkládané novince Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun. Jenže neřeknu. Alespoň ne v tomhle tónu.

Na první pohled je přitom tentokrát všechno ještě „andersonovější“ než obvykle. Jako diváci se musíme opět bez připomínek uzamknout do světa švihlých postav v pitoreskních prostředích a na necelé dvě hodiny spolknout klíč.

Reklama

Tentokrát patří redakci magazínu vkládanému každý týden do kansaských novin, který ale tvoří američtí expati ve fiktivním francouzském městečku Ennui. Povídková struktura Andersonova filmu kopíruje obsah jednoho čísla s nekrologem, krátkým cestopisem a třemi reportážemi, o něž jde především, a které píšou, komentují je, i do nich vstupují redaktoři v podání Tildy Swinton, Frances McDormand a Jeffreyho Wrighta.

Kdo hraje jejich šéfredaktora? Pokud by to nebyl Bill Murray, bylo by v tomhle světě něco porouchaného. 

Murray samozřejmě vede redakci plnou excentriků. Je známý svou přísností k provoznímu personálu, nikoli však k píšícím autorům. K těm je naprosto benevolentní a jejich expedice do životů jiných jim královsky platí se všemi dietami a náhradami. Dokonce zaměstnává člověka, který za třicet let práce nedokončil jediný text.

V redakci platí jediná pravidla: Dělejte vše tak, aby to vypadalo jako záměr. A nikdy nebrečte.

Reklama

Tedy, pardon, ještě také nic nevyhazujte. Když reportér v podání Jeffreyho Wrighta vyhodí část reportáže do koše, šéfredaktor ji zase vyloví, aby se ukázalo, že šlo o její nejlepší část. Tato reportáž je v Andersonově podání kulinářskou krimi, v níž jde o únos synka policejního komisaře místní mafií, řešený i s pomocí geniálního komisařova kuchaře.

Už do předchozího Psího ostrova režisér vpravil poselství o tyranech, kteří polarizují společnost uměle vytvořenými nepřáteli, tentokrát naťukává například oddělování charakteru umělce od jeho díla, nebo generačně kulturní války.

V politických tématech však nachází poezii, čímž je zbavuje tezovitosti, což umí v současnosti málokdo. Nebrečí nad nimi a v duchu žurnalistické tradice je nesoudí. To jeho postavy se do své práce někdy ponoří víc. Případně se někdo ponoří do nich.

Autorka v podání Frances McDormand začne spát s mladým revolucionářem v podání Timothéeho Chalameta, kterému také rediguje jeho manifest. Je otázkou, co z toho představuje větší porušení žurnalistické nestrannosti. Historka s bojovnou mládeží, která se samozřejmě musí rozhádat do několika frakcí, však obsahuje něco ze skautského půvabu Až vyjde měsíc, jednoho z předchozích Andersonových filmů.

Režisér jako by tentokrát s ještě větší přísností katalogizoval lidi, místa, předměty i jednotlivé historky, k nimž náleží také stejně důležitý poznámkový aparát s dějovými odbočkami, flashbacky a vloženými poznámkami.

Je to celý svět v jeho nekonečné barvitosti vměstnaný do jednoho městečka, kde je víc překotného života než třeba v takovém Grandhotelu Budapešť – a do něhož Anderson obsadil tolik (i několikanásobných) držitelů a držitelek Oscara, že to místy působí jako plýtvání. Víc hvězd bude snad jen v černé vánoční komedii K zemi hleď! – Chalamet v ní ale určitě nevyskočí nahý z vany jako v Depeši.

Sledovat Francouzskou depeši je jako listovat starým časopisem.

Největší sílu má Andersonova dojemná oslava novinářského vypravěčství, které nehonilo trendy ani kliky. Spíš než na Akta Pentagon nebo Spotlight si u toho ale vzpomenete třeba na Výjimečné přátele. Zdánlivě triviální rozhovor na pár stovek znaků se ve snímku s Tomem Hanksem rozrostl na několik stran nečekaného příběhu, vyprávějícího jak o respondentovi, tak o autorovi článku.

Sledovat Francouzskou depeši je tak jako listovat starým časopisem, s jehož titulní stranou otevíráte celý svět. Jasně, pro někoho může být i přes hektickou energii nového filmu tahle nostalgie příliš lepkavá, pravidlo Murrayho šéfredaktora o slzách je ale přesto místy těžké dodržet.

Reklama
Reklama