V tomhle butiku by se mohly prodávat hodinky za stovky tisíc nebo klidně i šperky za ještě větší částky a nikoho by to nepřekvapilo. Ale je to jinak. Na dominantním podsvětlenému pultu z bílého corianu je vitrína s precizně vyrovnanými věnečky. Pardon, minivěnečky.
Můžete si za pětačtyřicet korun koupit třeba jen jeden. A vsadím se, že jako nejspíš naprostá většina těch, kteří čím dál slavnější cukrářský masterpiece Romana Janečka ještě nevyzkoušeli, sáhnete po máslové klasice s koňakem. Jenže jeden… To je jako otevřít si tu nejlepší lahev vína, dát si deci a už se k ní nevrátit.
Takže tudy cesta nevede. A proto vám moravský rodák, který cukrářské geny zdědil po své prababičce, rovnou doporučí, jestli není lepší zkusit degustační set se čtyřmi velvyslanci sladké radosti.
V tu chvíli totiž odpadá kardinální otázka dne, tedy jestli vybrat minivěneček s máslovým krémem, s koňakem Bache Gabrielsen přímo z francouzského arrondisementu Cognac, čokoládový s karibským rumem, nebo pistáciový.
Touhle „startovací“ volbou si dost usnadníte život, ale nemusíte mít ani obavu z toho, že si večer v posilovně budete muset přidat jednu sérii cviků navíc. „Současný trend velí méně cukru, čímž se řídím i já. Věnečky jsou proto polosladké s odlehčeným krémem. Z klasického dezertu se tak stalo lehké políbení na dobrou noc, kterého se člověk nepřejí,“ popisuje Janeček.
Vsadit naplno na minivěnečky se rozhodl před rokem. Do té doby několik let pracoval v buticích v Pařížské ulici, kde odkoukal, jak nabízet a prodávat na té nejvyšší úrovni.
Ostatně personál i návštěvníci obchodů v ulici s nejluxusnějšími značkami světa byli také jeho testovacími zákazníky. A když u nich s minidezertem zabodoval, rozhodl se vydat na vlastní dráhu.
Až do pondělí tohoto týdne minivěnečky nabízel pouze na objednávku. I tak jich však za týden pekl nižší tisíce kusů. S tím, jak tohle číslo rostlo, proto bylo jasné, že musí vzniknout místo, kde budou věnečky k dispozici stále a bez ohledu na to, jestli zákazník předem zvedl telefon a udělal objednávku.
Teď takové místo tedy je. Není to ale cukrárna. Roman Janeček o něm mluví zásadně jako o butiku. Inspiraci pro něj hledal právě v Pařížské. V tom, jak tamní obchody vypadají, jak působí, jak se v nich přistupuje ke klientům a jak se prezentuje prodávaný produkt.
Když tak člověk zmíní, že nové prostory spíš připomínají klenotnictví, má radost, že jeho vlastní návrh podoby interiéru prodejny zafungoval. Přesně tak to mělo od začátku být. „Věnečky jsou moje klenoty, miluji je a tenhle prostor si zaslouží,“ usmívá se.
„Neříkáme si cukrárna i z toho důvodu, že to je jiné prodejní odvětví. U mě to není tak, že si sem přijdete s rodinou nebo přáteli a dáte si dort a další občerstvení. Můj butik je víceméně salonek, kam přijdete, objednáte si třeba třicet věnečků, já vás usadím, nabídnu vám pití a půjdu je připravit do krabice, ve níž si je odnesete,“ dodává Janeček.
Mladý cukrář přímo v Pštrossově 23 věnečky nejen prodává, ale každý večer je také připravuje. Do kuchyně ale hosté nevidí, zůstávají jen ve dvou místnostech. Té hlavní s dominantním pultem ještě vévodí lustr s papoušky a kombinace smaragdově zelené stěny s plochou vytapetovanou motivy džungle.
Vedlejší místnost v bílém kontrastu pak funguje jako už zmíněný salonek se stolkem a dvěma křesly. Ten navíc zdobí ještě výklenek s prezentací skleněných váz a dalších produktů mladého sklářského designéra Františka Jungvirta, který je uměleckým šéfem sklářské značky Klimchi a jehož příběh si můžete přečíst v aktuálním vydání tištěného magazínu Forbes.
Zajímavým detailem spolupráce Janečka a Jugvirta je to, že zatímco tvůrce minivěnečků kráčí ve stopách své moravské prababičky, designér Jungvirt navazuje na dílo svého dědečka – sklářského mistra. Oba pak přitom sázejí na na tradiční výrobní postupy. Ať už jde o sázku na poctivé suroviny, nebo práci rukou.
I když Janeček svůj minivěnečkový butik, do něhož investoval úspory v řádu šestimístné sumy, otevřel kousek od Národního divadla teprve před pár dny, jeho plány tím nekončí. Pštrossovu ulici bere jako další krok předtím, než se posune zase výš. Ideálně co nejblíž Pařížské ulici, kde nápad na minivěnečky vznikl.
„Život i byznys mám nastavený tak, že je potřeba se pořád posouvat dál. Musí se to ale dělat s rozmyslem a beze spěchu,“ vysvětluje Roman Janeček.
