Patnáct let navrhoval světy pro divadlo, pak vyhořel. Z divadelního zákulisí odešel do bytů, za jejichž dveřmi lidé schovávají víc než jen prach. V osmém díle seriálu Restart Jozef „Hugo“ Čačko popisuje, jak pod značkou Prague bordel nabízí úklidovou terapii. „Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu profesionálně uklízet cizí byty, smál bych se,“ říká.
„Prostor musíte nejdřív poznat,“ říká vysoký sympatický třicátník, jako kdyby mluvil o scéně a divadelním prostoru, do kterého má vstoupit herec, světlo, zvuk, divákova pozornost. Jenže dnes už Jozef „Hugo“ Čačko nestaví scénu pro premiéry „svého“ divadla. Nestojí ani v zákulisí s výtvarnými návrhy, neřeší termíny dílen, látky, střihy, rekvizity, krejčové a výrobu.
Jezdí po Praze autem, v němž má své oblíbené čisticí prostředky od firmy Holle: hadry, prachovky, houbičky, rukavice. Vystupuje pod názvem Prague bordel. Drzým, trochu provokativním a zároveň přesným. Čačko se opravdu zabývá nepořádkem v domácnostech po Praze.
„Může za ním být smutek, stud, přepracování, smrt partnera, malé dítě, nemoc, vyčerpání, osamělost, ale také vzpomínky, které se odmítly proměnit v minulost,“ popisuje s lehkým, téměř nepatrným slovenským přízvukem.
Zároveň připojuje i historku, kdy mu na Štědrý večer volal zákazník a ze sluchátka se ozvalo: „No, já volám kvůli tomu, že bych si chtěl u vás objednat nějakou společnost.“ (Ve skutečnosti místo „společnost“ zaznělo jiné slovo, pozn. red.) „No, dovolal jsem se do bordelu, ne?“ Čačko na to zmateně odpověděl: „Já nepasu, uklízím.“ Vzájemně si popřáli šťastné a veselé a slogan „Nepasu, uklízím“ byl na světě.
Svou druhou kariérní dráhu vlídný muž nazývá úklidovou terapií. Dodává ale také, že není terapeut a nechce předstírat medicínu ani psychologii. Pracuje s potenciálem prostoru. „Snažím se lidem pomoct, aby se nadechli,“ říká.
Líčí další historku, která snad vypovídá za všechny. Čistil okna u mladé maminky s dvouměsíčním dítětem. Přišla mu zpráva, domluvili se a ona se pak přiznala, že měla strach. Nikdy neměla doma cizího člověka, který by jí uklízel. Bála se, že se bude cítit poníženě. Že se někdo podívá na její domácnost a v duchu ji odsoudí.
Čačko jí odpověděl, že ani on si ještě před půl rokem neuměl představit, že bude někomu „lézt do baráku“. A že jí jde pomoct, ne ji soudit. Zatímco ona ležela na gauči s miminkem na hrudi a usnula, on umýval okna.
Rámy byly zašedlé, plastová eurookna potažená čmouhami a mastným filmem. Po dvou a půl hodinách jeho práce byla okna jako nová, a když práci předával, žena byla odpočatá a dojatá vděčností. Přesně to bere jako své poslání.
Přišla zeď
První dějství jeho kariérního života patřilo scénografii. Talentovaný Čačko vystudoval DAMU a patnáct let byl „člověkem divadla“. Scénograf, kostýmní výtvarník, později také v divadle vedl výrobu a provoz. Znal jeviště jako svou dlaň a věděl, kolik práce stojí za tím, než se na premiéře rozzáří obraz.
„Dlouhé týdny a měsíce si s režisérem posíláte obrázky, ladíte inspirace, skicujete, přepisujete, škrtáte. Pak přijde návrh, booklet, předání divadlu. Potom dílny, krejčové, modelace střihu, hledání lidí, kteří dokážou převést kresbu do trojrozměrného kostýmu. A nakonec zkoušení, korekce, tlak, termíny,“ popisuje svou bývalou práci.
Foto se svolením Jozefa Huga Čačka
Co ale zvenku vypadá jako tvůrčí svoboda, je zevnitř podle něj často spíš permanentní obhajoba vlastní existence. A další realita s tím spojená? Honoráře, které se roky nepohnuly, a věta, kterou podle něj výtvarníci slyší pořád dokola: peníze nejsou, musíme se uskromnit. „Vy tvoříte ideu, ale šetří se na vás,“ komentuje.
Z jeho vyprávění je však patrné, že jde o mnohem víc. Zaznívají slova o toxické atmosféře, zesměšňování a nedůvěře. V divadelním prostředí se podle něj lidé učí snášet věci, které by v jiném pracovním světě působily nepřijatelně, jako třeba křik, ponižování, házení věcmi i tlak, který se vydává za přirozenou součást uměleckého provozu.
„Nechci všechny házet do jednoho pytle. Vím, že někdo má třeba jinou zkušenost. Má zkušenost byla tato. Dlouho jsem měl pocit, že musím zapadnout, vydržet, vyjít s lidmi, být haptický, přátelský, nekonfliktní,“ popisuje bez obalu.
Jenže právě tam se podle něj začala stírat hranice mezi kolegy a přáteli. „Já jsem je všechny bral za přátele. A pak mě to hrozně bolelo,“ líčí nepříjemné zážitky.
To „pak“ přišlo ve chvíli, kdy pracoval v mimopražském divadle na vysoké provozní pozici. Měl pod sebou desítky lidí. Řešil výrobu nových inscenací, provoz budovy, nekonečné telefony, opravy, termíny, poruchy, herce, vedení, očekávání ze všech stran.
„Když se v instituci otřáslo vedení, dostal jsem nabídku, abych se posunul ještě výš. Vnímal jsem to jako logický a po letech vlastně satisfakční krok a zpočátku to vypadalo nadějně. Pak mi ale politik předložil seznam lidí, kterých jsem se měl zbavit,“ říká.
Všechny kolegy jsem bral za přátele. A pak mě to hrozně bolelo.
V tu chvíli se v něm něco zastavilo. „Tohle nedokážu,“ řekl si a odmítl to. A tím se podle jeho slov rozpadl nejen plán, ale i řada vztahů, které do té doby považoval za pevné. Lidé se odvrátili. Někteří přišli o práci tak jako tak. On ale odmítl vzít na sebe roli, které nevěřil.
A přesně tady někde začíná jeho restart. „Narazil jsem do zdi. A věděl jsem, že to takhle dál nejde,“ říká. Dnes už tomu připisuje slovo vyhoření. „Člověk stojí před tou zdí a ví, že ji nemůže dál obcházet předstíráním, že neexistuje. Musí ji přelézt, obejít, rozbít, nebo před ní konečně zůstat dost dlouho na to, aby pochopil, proč tam stojí,“ líčí.
Čačko před ní stál asi čtyři měsíce. Třídil, co v jeho životě má kvalitu, a analyzoval, co umí, co nechce, co ho drží nad vodou, a co ho naopak stahuje.
„Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu profesionálně uklízet cizí byty, smál bych se. Ale když jsem začal hledat, co bych mohl dělat, úklid se vynořil jako pevná půda pod nohama,“ popisuje muž s pomněnkově modrýma očima schovanýma za brýlemi s barevnou obroučkou.
Našel profesi, kde je sám za sebe a kde vidí jasný smysl a hmatatelný výsledek. „Úklid mě vždycky bavil. Doma jsme si s partnerem zkoušeli objednávat různé úklidové firmy a byl jsem překvapený, jak často práce končila u setření viditelných ploch. Vlhký hadr, náhodné horizontály, kuchyňská linka, podlaha,“ vysvětluje nespokojeně.
Čačka to z hlediska řemeslného instinktu dráždilo. „Když něco dělám, chci vědět, že jsem tomu dal péči. Každému detailu, který klient možná ani nevidí, ale pocítí ho,“ líčí.
Jeho partner, Ján Anguš, zakladatel značky Fusakle, mu v tom začal pomáhat i podnikatelsky. Sám má za sebou zkušenost s budováním značky, která vznikla z nápadu a postupně se stala známým jménem. Čačko o něm mluví jako o inspiraci. Naučil ho i držet ceník a neomlouvat se za cenu.
Jeho současná práce je tvrdě fyzická a zároveň je v ní cosi z původní scénografie. Dřív vytvářel prostředí, které mělo působit na diváka, dnes pracuje s prostředím, které působí na toho, kdo v něm žije.
Učí se také chápat vztah lidí k tomu, čím se obklopují. „Věta ‚to se může jednou hodit‘ je jedna z nejnebezpečnějších. To je jako když v toxickém vztahu říkáte ‚ale on mě miluje‘,“ je přesvědčený.
Jeden z jeho nejsilnějších příběhů je o ženě, která měla komoru a pracovnu, do kterých se už téměř nedalo dostat. „Byla to tvůrčí bytost, člověk obklopený materiálem, vzpomínkami, látkami, papíry, věcmi, které kdysi měly potenciál. Jenže potenciál se časem proměnil v tíhu. Někdo říká vyhodit věci, na které jsme rok nesáhli, já říkám půl roku,“ míní.
Nesoudí, pomáhá
Čačko mluví rychle, obrazně, někdy se sám přeruší a vrátí se k původní myšlence o několik odboček později. V každé odbočce je ale kus jeho charakteru. Je sebekritický a sám říká, že má laťku vysoko. Přísnost k sobě přetavuje do precizní a hloubkové péče o cizí prostor.
Chce rovněž, aby si ho našli lidé, kterým opravdu může pomoct. Lidé, kteří mají problém s bydlením, organizací, nepořádkem, studem. Nabízí také výrazné slevy či úklid zdarma nemohoucím důchodcům i lidem ve svízelné situaci. Dokonce se spojil s městskou částí Praha 2 a získal na tyto služby grant.
Foto se svolením Jozefa Huga Čačka
Jedna z žen, kterým takto pomohl, byla samoživitelka po smrti manžela. V bytě žila s dětmi a smutek se tam usadil v drobných vrstvách každodenního nezvládání. Když Čačko odcházel, děti běhaly po bytě a nepoznávaly ho. Rodina si znovu mohla sednout na balkon. „Jako by si najednou dovolila dát si šanci,“ říká.
A hned potom se vrací k tomu, co opakuje často: je lepší nesoudit. Nikdo neví, co se v bytě stalo. Nikdo neví, kdo onemocněl, kdo zemřel, kdo se zhroutil, kdo byl sám na dítě, kdo deset let jen fungoval a večer už neměl sílu ani na talíř ve dřezu.
Hugo, nebo Jozef?
I jeho vlastní identita je trochu jako byt po letech vrstvení. Něco zděděného, něco přidaného, něco zvoleného a něco, co čeká na nový řád.
Čačko vyrůstal ve velké slovenské rodině. Dva bratři, sestra, rodiče, výrazná domácí energie. Říká tomu velký chlívek, místo, kde se člověk musel názorově vymlátit.
V šestnácti odešel z domu. Sám používá silnější slovo: zmizel. Potřeboval svůj prostor a chtěl si vytvořit vlastní svět. Možná právě proto dnes tolik rozumí tomu, co znamená, když člověk nemá doma místo.
Uklízení nebylo jeho vysněnou kariérou. „Byl to pro mě ale návrat k něčemu základnímu. Umím to, dává mi to smysl, jsem v tom sám za sebe, vidím výsledek. A hlavně tím někomu opravdu pomůžu,“ říká. Nevnímá profesi uklízení jako tabu a rád ukazuje, kolik tvorby, empatie a odvahy může být v práci, kterou společnost často podceňuje.
Jeho další sen je možná neskromný. „Chtěl bych uklidit baziliku svaté Ludmily, rád bych se přímo spojil s farářem a vyšůroval kostel od podlahy k lustrům. To by bylo práce jako na kostele,“ říká s rošťáckým výrazem v očích a vřelým úsměvem.
Patnáct let divadelní zkušenosti energicky, s až hmatatelnou laskavostí a dobrosrdečností, přenáší do koupelen, kuchyní a komor. Umí vidět prostor, odhadnout atmosféru, číst materiály, organizovat proces, vydržet dlouhé hodiny detailní práce a také předat výsledek. Moc dobře ví, jaké to je, když se člověk dusí ve vlastním prostředí.
