O tomto filmu se mluví v superlativech. Jenže Chudáčci „divného“ řeckého režiséra Yorgose Lanthimose jsou excentričtí přesně tak, aby se pořád hlavně líbili, zdlouhavě dospěli k poselství, které jsme znali už z trailerů, zkrátka ztropili opulentně přisprostlý brajgl, jenž je ale vždycky poplatný době.
Ta premisa je velmi slibná. Ženu, která ve viktoriánském Londýně skočila z mostu, znovu oživí excentrický vědec, který jí do hlavy voperuje mozek jejího nenarozeného dítěte.
Dospělá Bella Baxter s tváří hollywoodské hvězdy Emmy Stone tak jako mentální děcko plive jídlo, učí se mluvit a šourá se chodbami vědcova domu. Dokáže se s ním ale třeba i zuřivě porvat, když nedostane zmrzlinu. Pak objeví masturbaci.
Pro jakéhokoli herce musí být taková role darem, protože v ní může využít mnohem širší rejstřík než obvykle. Pětatřicetiletá, již Oscarem ověnčená Stone si to viditelně užívá, zároveň však naštěstí nejde říct, že by překročila onu pomyslnou hranici a začala se třeba pitvořit.
Všechny možné ceny, na které je za roli Belly nominovaná, by si zasloužila, jakkoli její postava postupně trochu přestává být zajímavá. Jako ostatně celý film.
Bella se vydává na cestu plnou excesů, kdy v několika fantazijně vychýlených evropských lokacích zkoumá zákonitosti světa, jehož konvence její mladou otevřenou mysl svázat nedokážou.
Tu chce na večírku zfackovat mimino, protože ji ruší svým brekem, jinde zase zachraňuje chudáky, ale je sama podvedena. Její coming-of-age odyseu, příběh dospívání, chcete-li, však nejvíc rámuje vztah s proradným právníkem Duncanem v podání Marka Ruffala, který ji na cestě doprovází.
Nejprve je jím nezkušeně uchvácená, tedy slepá k jeho manipulacím a pokleskům, pak s ním zůstává, protože doufá, že se změní, aby ve finále už jako zralejší žena do detailu viděla, o jak toxického ňoumu se jedná.
Nejvíc ho samozřejmě dožere, když se nechá Bella zaměstnat v pařížském nevěstinci, zkrátka využívá svoji sexualitu podobně svobodně jako jeho sukničkářské já.
To všechno ale během sledování cítíte na sto honů. Místy se z toho tvůrcům daří vydolovat dobrou černou komedii, to určitě.
Pokud vás ale nevzruší, že jsou všichni v téhle alternativní realitě trochu švihlí, nešetří se explicitní sexualitou a občas záběrem proběhne buldok s tělem slepice, začnete si říkat, že Lanthimos se na cestě k diváckým sympatiím vydal tou nejjednodušší cestou. Skutečnou kontroverzi v téhle variaci na Frankensteina nehledejte.
Režisér, globálně nejúspěšnější představitel takzvané řecké divné vlny, již pomáhaly vzedmout jeho filmy jako Špičák či Alpy, se už bezpečně usadil v Hollywoodu.
Abychom nebyli úplně příkří, jeho stará jiskra se občas blýskne i v této žhavé novince – třeba ve scéně, kdy do onoho bordelu zavítá zákazník se dvěma malými syny, kteří na něj mají koukat při sexu s Bellou a naučit se, jak se správně milovat se ženou. Bella ho samozřejmě začne opravovat.
Podobně si to ale k divákům rázovala už předchozí Lanthimosova Favoritka, již rovněž zaplňovali zdegenerovaní aristokraté, jejichž těla se rozpadala, ale kterým se líbilo, když v nich někdo „štrachal jazykem“.
Tady je tak nakonec úmorné, když se v Ruffalově Duncanovi vaří krev vždy naprosto stejným způsobem, aby nastal další stejný proud urážek a vulgarit, který jde po rychlém potlesku, postavu samotnou ale zajímavější neudělá.
Dramaturgické selhání bohužel jenom stvrzuje i závěr, který Ruffalovu postavu jenom zduplikuje v dalším stejném aktérovi, jen aby Chudáčci mohli triumfálně skončit, když už skoro měli náběh ke skutečně zajímavému body hororu s rozpadajícími se identitami.
V předvídatelně extatických amerických recenzích se v souvislosti s na jedenáct Oscarů nominovaným filmem objevují označení typu mistrovské dílo, které prý tne do živého. Některá česká média zase píšou o nejpodnětnějším filmu roku.
Jistě, pokud jste ve fázi, kdy objevujete nějaké emancipační teze nebo se „osvobozujete“ skrze svoji sexualitu, mohou pro vás být Chudáčci takovým zážitkem, pro ostatní tu ale zbývá jen expresivní herectví a vypiplaná výprava, která ale přece jen možná příliš spoléhá na digitální dodělky.
Podle Belly Baxter máme naplňovat svůj potenciál, zdokonalovat se a vzdělávat, v tomto duchu ale Chudáčci bohužel vysoká očekávání nenaplňují.
Nakonec se na nich v kině cítíte, jako kdybyste dvě a půl hodiny sledovali tradiční pochod švihlé chůze. Jasně, je zábavné se na to nějakou dobu koukat, ale děje se to každý rok a po chvíli vás to přestane bavit.
