skip to main content
Forbes History

Modlitby za proud. Co nám nejhorší blackouty řeknou o vlastní závislosti na elektřině

I v zemi, kde jsou beznaděj a zoufalství každodenními společníky, to bylo něco mimořádného. Francisco Valencia vůbec nevěděl, co má dělat. „Situace je kritická. Devadesát pět procent přístrojů pro dialýzy je mimo provoz. Brzy to bude sto procent,“ líčil muž, který ve Venezuele transplantuje ledviny a stará se o nemocné.

Ta slova pronesl 9. března 2019 a s mrazivou jistotou lze předpokládat, že skutečně došlo na kompletní výpadek. Latinskoamerickou zemi tehdy ochromil jeden z nejhorších blackoutů v dějinách. Proud během něj nešel minimálně pět dní, v metropoli Caracasu dokonce týden.

Valencia tak jen truchlivě vypočítával: „Jakmile nám dojde palivo do generátorů, může to stát životy až deset tisíc lidí. Tolik jich dialýzu potřebuje. Celé to jen prohlubuje dlouhodobý nedostatek léků v zemi.“

Venezuela, zmožená socialistickými experimenty Huga Cháveze a jeho prezidentského nástupce Nicoláse Madura, si musela připadat jako pod palbou biblických morových ran. A zpětně to – zvlášť při zprávách o stávající energetické krizi – působí jako zdvižený prst celému světu. I zemím daleko bohatším, vyspělejším, silnějším.

Česko zažilo výpadky energie ve čtvrtek kvůli mimořádně silnému větru, týkaly se statisíců domácností. Pravda, jen na pár hodin, ale stejně. Najednou neteče voda. V bytových domech se zastaví výtahy, v těch rodinných neotevřete garáž. Srážka s realitou ukazuje naši závislost.

A kdyby snad všechno trvalo déle? „Bez elektřiny se z měst během dvou tří dnů stanou smrtící pasti,“ řekl pro Seznam Zprávy uhlobaron a jeden z nejbohatších Čechů Pavel Tykač. „To riziko je obrovské, Evropa se musí v tomto ohledu předimenzovat. Životní zkušenost říká, že když se něco může pokazit, tak se to pokazí. A většinou v tu nejblbější chvíli.“

Blackouty často řadíme podle toho, kolik obyvatel zasáhly – ten indický z roku 2012 se kupříkladu dotkl ohromující masy 620 milionů lidí. V roce 2014 se bez proudu ocitl celý Bangladéš, tedy 150 milionů lidí. Dlouhodobé výpadky vyvolaly rovněž tropické bouře na Filipínách (2013) a v Portoriku (2017).

To vše se týká částí světa, kde lidem nehrozí bezprostřední umrznutí, nefungující klimatizace může mít ale podobný efekt. A hlavně s děsivou ozvěnou každé další posunutí ručiček – za předpokladu, že máte v hodinách baterii – odkrajuje z obvyklých civilizačních výdobytků další a další „jistoty“.

Reklama

S Tykačem by kromě Venezuelanů souhlasil i Marc Elsberg, autor thrilleru Blackout: Zítra bude pozdě. Jeho surreálně-hororové popisy velkoměst, ve kterých si nelze vybrat hotovost, kde lidé uvíznou v metru a kde obyvatelé v zoufalství kvůli hladu vybíjejí zvířata v zoo, takže se vše v řádu dní promění v Dantovo peklo, jsou mrazivě blízko realitě.

Další věc, kterou v Česku ve čtvrtek leckdo chvilkově prožil: vypadne mobilní signál. Co to znamená pro společnost, kde není nezvyklé používat telefon jako platební kartu, asi netřeba zdůrazňovat. Nemá cenu se ptát ani na dopady na ekonomiku. Ekonomika přestane existovat.

Zpět do Venezuely. Prezident Maduro sice mluvil o „sabotážích z USA“, jako všeobecně akceptované vysvětlení blackoutu se však používá selhání sítě hydroelektráren a obecně mizerný stav infrastruktury země. Ropné peníze se v ní ztrácejí dodnes, v roce 2019 se kvůli energetické krizi nevyexpedoval ani barel. A to byl jen začátek.

Britský Guardian popisuje třeba příběh ženy jménem Rosa Elena – diabetičky, jež na ulicích Caracasu otrhávala listy stromů, z nichž se dá extrahovat sladkost. Léky nebyly, zbývala moudrost předků a silná víra. Mrazáky byly k ničemu, jídlo se tou dobou dávno zkazilo. Na vodu se stály fronty až za roh a každý kupoval tolik kanystrů, kolik unesl.

A tak byl najednou ve výhodě jiný listem citovaný muž, jistý Pedro Martínez: „Nevím nic o mobilech, zato vím, jak nasolit maso.“ O jeho svébytné jerky byl okamžitě zájem a on jako spasitel obcházel domácnosti, jejichž zásoby kuřecího masa či ryb tou dobou požraly teplo a vlhkost. Království za sušenou flákotu!

„Je to jako Jumanji,“ pronesl Martínez se záviděníhodným smyslem pro ironii. „Jen tu v tom zmatku nepobíhají sloni, ale národní garda.“

Navíc přicházely další a další blackouty. Hned na konci března, v červenci. „Vyděsilo mě to, takže jsem okamžitě začala řešit, jak uchovat zásoby, aby to nedopadlo jako minule,“ líčila pro Reuters podnikatelka z města Valencia jménem Maria Luisa Rivero: „Jídlo je u nás příliš drahé na to, abych ho jen tak ztratila.“

Toto město bývalo průmyslovým srdcem země, konstantní potíže s dodávkami proudu ale nutily majitele fabrik jednoho po druhém zavírat. Není elektřina, civilizace se hroutí. A nezbude než se modlit za nahození.