Někdy na konci března už to skoro vypadalo, že se ze mě díky pandemii stane lepší člověk, ale s prostřihem dvou měsíců musím konstatovat, že si tím už nejsem úplně jistá. Vede mě k tomu i přiznání, že tenhle sloupek píšu v půl jedenácté dopoledne a přemýšlím, jestli si mám dát kafe, nebo víno. Naštěstí mám ale pevné zásady, takže si otevírám bílé. Všichni vědí, že červené pijí před obědem jen alkoholici. Což já rozhodně nejsem.
Pandemie mě vůbec naučila spoustu věcí, které nejsem. Například člověk, který cvičí doma. Nebo člověk, který věří, že lidé se automaticky změní k lepšímu, když jsou vystaveni těžké situaci.
„Nevím, jestli si víc přeji, aby to už skončilo, nebo aby to ještě nějaký čas trvalo,“ řekl mi minulý týden kamarád z Barcelony. Podle něj jsou dva měsíce strachu a nejistoty málo na to, aby lidé přehodnotili, co je v životě důležité.
„Bylo by potřeba, aby to trvalo ještě tak rok,“ řekl. „Pak by se v nás možná konečně něco hnulo a změnilo k lepšímu.“
Od někoho, kdo už dva měsíce nevylezl ze svého bytu a na covid-19 mu v dubnu zemřeli dva příbuzní, to znělo jako hodně radikální názor. Pak jsem si ale vzpomněla, že něco podobného mi říkala jedna americká onkoložka v rozhovoru, který jsem s ní dělala před lety v New Yorku. Pacienti, kterým diagnostikovala rakovinu, se prý v tom počátečním šoku zpravidla všichni dušovali, že změní priority, že přestanou kouřit a pracovat dvanáct hodin denně, že začnou cvičit a přestanou jíst salámy, hlavně aby to přežili, a že díky strachu o život si uvědomili, jak pomíjivé jsou koncepce úspěchu a peněz.
„Strach je mocná síla, a ne vždycky špatná,“ řekla mi tenkrát. Čím rychleji se jí ale prý pacienty podařilo vyléčit, tím rychleji přestali mít strach. Tudíž o to rychleji zapomněli na všechna předsevzetí o tom, že se vlastně chtěli změnit, a vrátili se do starých kolejí. A často ještě horších, než kde byli předtím. To, že to přežili, jim totiž dalo odvahu šlápnout do všeho ještě trochu víc: kouřit třicet místo dvaceti, pracovat čtrnáct hodin denně místo dvanácti a pořídit si na hypotéku dům, který budou moct splácet jen v případě, že budou pracovat patnáct hodin denně sedm dní v týdnu.
„Hodnoty si přerovnali většinou jen ti lidé, kteří museli s tou nemocí bojovat rok nebo víc a pořád se jim to vracelo,“ řekla. „Těm to opravdu došlo.“
Několikrát jsem si na ten rozhovor za posledních pár týdnů vzpomněla. Začalo mi totiž připadat, že jsme se všichni vyléčili nějak moc rychle, a že nám toho proto moc nedošlo.
Na konci března to přitom ještě vypadalo, že se pohnuly tektonické pláty a svět se opravdu změní k lepšímu. Najednou se dal dýchat vzduch a byli slyšet ptáci, a to i ve městech. Rodiny se kvůli strachu z nejisté budoucnosti zase semkly dohromady a načas zapomněly, kvůli čemu se to vlastně posledních dvacet let hádaly. Tisíce lidí sedly k šicím strojům a šily roušky nejen pro sebe, ale i pro ty nejohroženější. Při té příležitosti si národ vzpomněl, že existují domovy důchodců, a začal se o jejich klienty zajímat. Lidé měli najednou spoustu času, byli trpěliví ve frontách, a dokonce občas před sebe velkoryse pouštěli ostatní. Někteří řidiči BMW dokonce začali používat blinkry.
Jenže pak jsme přestali mít strach. Zjistili jsme totiž, že ta naše rakovina, na rozdíl od té v Itálii nebo Anglii, byl spíš jen takový nezhoubný tukový nádor. Z čehož jsme přirozeně vydedukovali, že ta rakovina teda vůbec není tak strašná nemoc, jak všichni říkají. A přestala nás zajímat.
„Hlavně nastartovat ekonomiku,“ vyhodnotili jsme. Pokora a pomoc bližnímu jsou sice hezké koncepty, ale peníze si za ně nekoupíš. Trpělivost je přeceňovaná. A domovy důchodců? Jaké domovy důchodců?
To, že jsme to takhle relativně lehce přežili, nám dalo odvahu šlápnout do toho všeho ještě o trochu víc a vrátit se do starých, vyjetých kolejí o to rychleji. Samozřejmě bez blinkrů a s šesti kily nahoře. Ale dobrá zpráva je, že jsme se coby civilizace, která vynalezla umělou inteligenci a nadzvukové tryskáče, konečně naučili, jak si správně mýt ruce.
A pak že jsme beznadějní!
