skip to main content

Moje dilema: Spontánnost plodí nejlepší zážitky. Tak proč pořád tolik plánujeme?

3 minuty čtení

Žijeme v přeinformované době. Na jednu stranu je to skvělé. Díky neustálému přísunu nových informací můžeme zdravěji žít, budovat pevnější vztahy a efektivněji pracovat. Jenže ty informace se na nás valí rychleji, než jsme schopni vstřebat, a navíc často popírají ty, které jsme si přečetli před deseti minutami. Sloupek Moje dilema otevírá zapeklité paradoxy doby přehlcené právě informacemi.

Před pár týdny se mi přihodila taková věc. Stáli jsme s kamarády na náměstí jednoho zapadlého španělského města a nemohli se rozhodnout, do které restaurace půjdeme na oběd.

„Zkusíme tuhle?“ navrhl manžel kamarádky a ukazoval na ošuntělé bistro s okny plnými rozkvetlých ibišků. „Ta vypadá taková autentická.“

„Mě trochu znepokojuje, že mají menu v pěti jazycích a u toho fotky jídel,“ namítla jeho žena a navrhla, že by šla spíš do restaurace vedlejší.

„Myslíš tu, jak před ní stojí ten chlápek a nahání zákazníky?“ sarkasticky se zeptal její manžel. „To už můžeme jít rovnou do McDonalda.“

„Já teda fakt nevím,“ řekla druhá kamarádka a zoufale se otáčela dokola po náměstí, jako kdyby na tom výběru restaurace stála a padala budoucnost demokracie.

Menu v pěti jazycích? Tam ne!

Stáli jsme tam takhle asi půl hodiny a analyzovali všechny restaurace v dohledu podle různých esteticko-ekonomických indikátorů, až manžel kamarádky ztratil nervy a vytáhl telefon.

„Nejlepší hodnocení má támhleta,“ řekl a ukázal na rohový dům. „Čtyři a půl hvězdičky.“

Kolektivně jsme si oddychli, že za nás Google udělal tak zásadní rozhodnutí, a že každý z nás se tak vyhnul odpovědnosti za výběr potenciálně špatného místa na oběd. Vydali jsme se tam. Google měl pravdu, restaurace byla dobrá. Jídlo chutné, obsluha milá, interiér příjemný, přesně jak slibovaly hvězdičky. Ale oběd jsme si stejně neužili. Celou dobu nás totiž hlodala myšlenka, že někde v boční uličce, za dalším rohem, existuje nějaká mnohem lepší restaurace – a my ji nenašli, protože jsme nehledali dost pečlivě.

Reklama

Aneb vítejte v jedné z milionů pastí 21. století. Čím více máme možností výběru, tím menší radost máme z toho, co nakonec vybereme. Paradox volby je dnes už dobře probádaným fenoménem, díky němuž víme, že přehršle možností nevedou vždy k větší svobodě, ale často nás prostě jen paralyzují. Takže radši neděláme pro jistotu rozhodnutí žádná a necháme ostatní, ať je dělají za nás.

Přehršle možností nás často jen paralyzují…

Poslední dobou za sebe víc a víc necháme rozhodovat Google, TripAdvisor, Yelp a podobné servery postavené na systému recenzí zákazníků. Konejšíme se tím, že když má určité místo tolik příznivých hodnocení, tak to přece nemůže být špatné. Říkáme si, víc hlav víc ví. Občas se ale člověk musí sám sebe zeptat, kdo jsou ty hlavy, které ta hodnocení udělují?

„Já osobně neznám nikoho, kdo by to dělal,“ přiznal tentýž kamarád, který naši restauraci na Googlu našel. „Myslím, že tam ta hodnocení píšou samí znudění, tlustí turisté. Vlastně vůbec nechápu, proč jim věřím.“

A tak jsme seděli a jedli ty „nejlepší katalánské krokety“, které doporučil na TripAdvisoru jakýsi Andreas S. ze Stuttgartu, a uždibovali „famózní“ chobotnici, které se „nemohla nabažit“ jistá Magdalena P. z Berlína. Ačkoli jsme se snažili připomínat si, jak dobře se máme a jak bychom měli být vděční za to, že jsme se dožili cestování po světě a ochutnávání těch nejlepších delikates, tak se nám zároveň trochu stýskalo po časech, kdy ještě nebylo cestování soutěžní disciplínou s cílem vyvarovat se veškerých potenciálních chyb: špatných restaurací, hlučných hotelů, přelidněných pláží.

Přitom, ruku na hercnu, většina nejlepších příběhů z cest začíná nějakou méně či více dramatickou katastrofou. Buď ztratíte pas, nejlépe v zemi, kde není česká ambasáda. Nebo vám ujede autobus tam, kde jezdí jen jednou za týden. Nebo si dáte v Belgii mušle v létě a zjistíte, tím těžkým způsobem, proč Belgičani jedí mušle jen od září do dubna. Nebo se bláznivě zamilujete do sňatkového podvodníka v Ghaně (uznávám, že tohle se asi stává jen mým kamarádkám), popřípadě jedete hledat smysl života do Indie a nenajdete tam, kromě vlastní neschopnosti, vůbec nic.

Každý příběh potřebuje zápletku. Žádný dobrý cestopis není postavený na tom, že bydlíte v bezproblémovém hotelu, jíte bezproblémové jídlo a koukáte na bezproblémovou krajinu, ať už tomu místu dal Andreas S. ze Stuttgartu dvě hvězdičky, nebo padesát. To může fungovat jedině v případě, že celý pobyt skončí vraždou a uděláte z toho detektivku. Což není dobrodružství pro každého.

To nejlepší, co se nám někdy může stát, je ztracený pas a hnusná pizza. A je proto dobré si občas připomenout, že svojí bláznivou honbou za eliminováním problémů často eliminujeme i zážitky.

Reklama
Reklama