skip to main content
Rozhovor

Musel jsem ven, abych si uvědomil, co je v Česku dobré, říká Hádl z 30 pod 30

Takto to vypadá, když neztrácíte čas. V osmi letech si složil první počítač, v deseti začal dělat první webové stránky, ve čtrnácti měl první firmu a v devatenácti zase plný rozhořčení na rodnou zem odešel do zahraničí.

Dnes je Dominik Hádl zase doma: je mu sedmadvacet let a je členem nejužšího vedení Monstarlabu, technologicko-konzultační firmy s globálními ambicemi. „Nenudím se. Na konstantních výzvách si trochu ujíždím,“ usměje se člen našeho letošního výběru 30 pod 30.

Mezi třicítkou nadaných Češek a Čechů se vymyká potenciálním rozsahem byznysu, na němž se podílí. Japonský Monstarlab má už teď roční obrat v řádu jednotek miliard korun a přes 1500 zaměstnanců. Daleko víc ale naznačí, že v roce 2020 získal v dalším investičním kole čtyřicet milionů dolarů (přes 850 milionů korun).

„Čekám, že náš růst bude spíš exponenciální než lineární,“ těší se Hádl na budoucnost.

Jeho story přináší této zemi i jiné dobré zprávy: Česko a především Praha jsou natolik atraktivními destinacemi, že se někdejší vývojář nakonec rád vrátil z ciziny a ještě přesvědčil vedení Monstarlabu, že si město u Vltavy zaslouží být centrem firemního top managementu. On v něm zastává pozici Senior Vice Presidenta CIO.

Co si pod tím představit?

Rozdělím to na dvě role. Tou jasnější je, že jsem country manažer pro Česko: založil jsem a vedu pobočku v Praze, řeším provozní i operativní věci, nábor nových lidí, finance. Nicméně moje důležitější a zajímavější funkce, kterou trávím asi osmdesát procent času, je globální, napříč našimi dvaceti sedmi pobočkami. Zaměřuji se na bezpečnost, IT a všechno s tím spojené a také na compliance část, tedy například regulatoriku, ochranu osobních údajů, GDPR, jeho dodržování v rámci společnosti, ale i standardy a certifikace, nakládání s daty, krizová řešení.

Kým jste? Ajťákem, manažerem, od každého trochu?

Upřímně jsem se s tím sám docela dlouho pral. V angličtině jsem v jednom krásném článku četl, že lidé v mojí roli jsou cross functional facilitators – v rámci společnosti zařizují pokrok a změnu napříč vším. Mám background vývojáře, to jsem dělal přes deset let, takže mám blízko k technologické stránce věci, rozumím detailům, integraci systémů. Zároveň posledních čtyři a půl roku dělám čistě management. Kódů se dotýkám míň a míň, víceméně vůbec.

Není to až příliš široké rozkročení?

Baví mě to hodně, já byl vždycky nadšený do všeho možného. Jsem typ člověka, který se snaží naučit od všeho trochu, byť třeba do toho vývoje jsem zabředl víc. Ale radši mám širší záběr.

Od patnácti let jsem všechen čas mimo školu pracoval.

V Monstarlabu jste sedm let, Praze šéfujete tři a půl roku – ve velmi mladém věku. Čím jste vedení přesvědčil?

Jedním z faktorů, co mi určitě pomohly, bylo i to, že už jsem měl předtím firmu. Měl jsem herní studio, které jsem vedl společně s otcem, měl jsem zkušenost. Začal jsem brzo, od patnácti jsem víceméně všechen čas mimo školu pracoval. Proto jsem nikdy úplně neuzavřel vysokoškolské vzdělání. Byl jsem dva semestry na matfyzu, ale úplně jsem necítil, že mi to dává to, co chci. Jsem člověk, co rád dělá věci rovnou.

Souvisí s tím i to, že jste si v devatenácti sbalil a odjel?

Asi se dá říct, že to byl dozvuk pubertálního naštvání z Česka jako takového. Z lidí, z nepříjemnosti, ze systému všeho. Lehká rebelie. Stejně jsem chtěl jednou někam odcestovat, tak jsem to zkusil. Rozhodl jsem se a za měsíc jsem s kufrem přijel do Dánska, ještě bez práce. Během dvou týdnů jsem si ji našel, jako vývojář ve firmě Notes, kterou později koupil právě Monstarlab. Pak jsem se přestěhoval do Londýna – a teď jsem tady. Byla to shoda náhod.

Jak cenná je taková zkušenost?

Dalo mi to moc. Nejenomže jsem zjistil, co je venku lepší, ale taky mi to ukázalo, co je dobré tady. To mi tehdy chybělo, ještě jsem neměl rozhled. Vždycky říkám jeden příklad: zdravotnictví. Lidi si pořád stěžují na všechno možné, ale upřímně, pokud cokoli řešíte nejen v Anglii, ale i v Dánsku, je to velký reality check.

U nás sice nemáme nejhezčí nemocnice a čekárny, ale jedny z nejlepších doktorů na světě ano, nehledě na to, že jsou pořád zadarmo z velké části zubaři nebo psychiatrická péče, což je jinde v zásadě nemyslitelné. Neříkám, že u těch věcí zdarma je kvalita taková, jakou by člověk chtěl, ale jsou tu. Už to je super. Pokud v Anglii zrovna neumíráte, dostanete po telefonu ibalgin.

Co vás vlastně tolik štvalo?

Nebavila mě mentalita ve spoustě českých IT firem, byla to taková továrna, kde pomalu nebyl ani automat na kafe, zájem o zaměstnance nulový. Samozřejmě ne všude, ale modernější firemní kultura tady tehdy ještě tolik neexistovala. Zažil jsem ji v Dánsku a nadchla mě.

Od doby, co jsem byl pryč, se toho hodně změnilo.

Řekl jsem si: To je fajn, pojďme to udělat v Česku! Ať se lidi těší do práce, ať neřeší jen píchačky a domů. Chtěl jsem to změnit a doufám, že se mi to daří. Zároveň jsem zjistil, že to tady není tak špatné – naopak, mnohdy je to lepší. A taky se od doby, co jsem byl pryč, toho hodně změnilo. Spousta lidí vycestovala a přinesla dobré věci zpátky, což byla vlastně i moje vize.

Zkuste to popsat podrobněji, prosím.

Symptomů je spoustu, ale problém jsem v zásadě identifikoval celkem jednoduše: jako mindset. Z větší části to bylo v něm. Týká se to obou kategorií, co je jinde lepší i co je lepší tady. V zahraničí je práce víc o hrdosti: odvést něco, co mě baví, za čím se můžu ohlídnout. A je to týmovější, všichni musíme nějak společnost dovést k cíli.

Kdežto v Česku je mindset dost často opačný. Je to i moje zkušenost z matfyzu. Každý byl expert, ale sólista. I při pohovorech s vývojáři byli lidi z matfyzu skvělí, ale sami za sebe. Když se zapojí do něčeho většího, byl to problém.

Takže celek pak není víc než prostý součet jednotlivců?

Přesně tak, tohle je jádro problému. Objevuje se to v různých formách a podle mě to vyúsťuje až v to, že lidi jejich práce často nebaví, nestojí za firmou a to pak pocítí i koncový zákazník. Ale na druhou stranu, v Česku je zase určitá lehkost bytí a možnost dělat si z věcí dost často srandu, nebrat všechno tak vážně.

Toho si teď ceníte víc?

Čím dál na Západ jdete, tím jsou věci brané daleko vážněji, je to tenký led a chybí tomu balanc. Nesmíme být jen švejci, na druhou stranu toho trochu určitě neuškodí a ve finále je to pro všechny pozitivnější.

Vy jste našel balanc v tom, že jste zpátky v Česku, ale v globální firmě?

Právě. To je to, co se mi líbí, takhle je to ideální. Navíc pořád docela hodně cestuju po našich pobočkách – minus covid, samozřejmě.

Předplatné Forbesu
DoDo
Forbes 7/2022

Skromnost stranou, jaký máte podíl na tom, že velká část vedení Monstarlabu sídlí na Palmovce?

Upřímně myslím, že velký. Byl jsem velmi aktivní propagátor toho, že v Česku jsou talentovaní, schopní lidi, co zvládnou věci na globální úrovni. Samozřejmě i díky tomu, že tu hodně mezinárodních firem už působí a lidé s tím prostředím mají zkušenosti. Musím zaklepat, že to funguje skvěle. Feedback na náš tým je v rámci firmy výborný. Mají zásadní podíl na našem celosvětovém chodu.

Reklama

Je načase přesněji popsat, co vlastně Monstarlab dělá…

Naše portfolio služeb je relativně široké. Zaměřujeme se na komplexní konzultantskou činnost, což znamená v praxi to, že se snažíme dostat do diskusí s klienty velmi brzo, na úrovni strategických a dlouhodobých diskusí. Jsme jakási jejich prodloužená ruka v rámci jejich celého digitálního a technického odvětví – nejenže jim vydefinujeme strategii v rámci jejich cílů, my jsme schopni doručit řešení.

Právě tohle je celkem unikátní. Obvyklý model je, že někdo plán vymyslí a jiný dodá, my se to snažíme dělat v jednom balíčku. Jsou tam obrovské synergie, větší efektivita, umožňuje to daleko lepší komunikaci. Pro klienta je to jednodušší, má jen jeden subjekt, se kterým to celé řeší.

Pražská pobočka se zabývá čím?

Je rozdělená na dva díly. Prvním je vývojové centrum, soustředí se na dodávání řešení pro Evropu a Blízký východ. Druhá polovina je můj tým: IT tým, compliance a regulatorní tým, security tým. Máme tu tvrdé jádro managementu, nejvíc kritických funkcí. Praha se pro nás stala, jak říkáme, center of excellence. Výjimkou jsou CEO a finanční oddělení v Japonsku a COO v Londýně. Zbytek je tady.

Je vaším největším „zářezem“ to, že v Praze téměř kompletně vznikla aplikace Careem Now, hlavní dovážková služba pro Blízký východ?

Určitě to je jeden z krásných příkladů. Na Blízkém východě to byl lídr v rámci taxislužeb a já už trošku tuším, že tehdy věděli o plánované potenciální akvizici Uberrem, každopádně chtěli rozšířit portfolio o dovážkovou službu jídla. Potkali jsme se na strategické úrovni a dali dohromady akční plán, jakým způsobem to udělat tak, abychom projekt, co by normálně trval rok a půl až dva, stihli udělat za dva měsíce.

Což bylo…

Šílené. Ale povedlo se to díky tomu, že jsme byli jediní a všechno zvládli udělat. Pokud by bylo třeba koordinovat tři čtyři společnosti, nikdy se tam nedostaneme. Během čtvrt roku jsme byli schopní doručit řešení, které zafungovalo a velmi rychle na to navázala akvizice Careemu Uberem za tři miliardy dolarů. Byl to úspěch pro ně i pro nás.

Jaká byla vaše role?

Tehdy jsem se ještě částečně, třeba z deseti procent, věnoval programování, a vedl jsem mobilní tým, tedy kritickou záležitost – aplikace je základ, na webu si jídlo nikdo neobjednává. Řídil jsem koordinaci, kontroloval časový plán, okamžitě řešil odstraňování problémů, vývoj, nový systém i jeho propojení s existujícím systémem taxikářů, kteří se stali kurýry.

O IT specialisty probíhá celoplanetární boj. Čím je lákáte vy?

Velkou výhodou je, že jsme globální společnost, máme přesah a i z pražské pobočky dodáváme řešení pro Anglii, Německo, Dubaj… Projekty jsou relativně velké a komplexní, od logistiky přes farmaceutické firmy po bankovnictví.

Snažíme se lidem naslouchat a když někdo řekne, že ho baví bankovní platformy a nejradši by dělal internetové bankovnictví, chceme ho na takové projekty dávat. Samozřejmě i proto, že když vás to baví, jste pak efektivnější. Jsou to zajímavé věci do osobního portfolia, dá se na tom spoustu naučit, zanechat nějakou svoji stopu.

A mimopracovní záležitosti?

Jedna z věcí, o které se snažím, je budování týmu z hodně rozdílných kultur a národů. Máme v Praze zhruba šedesát lidí a z toho skoro třicet různých národností, od Nigérie přes Ameriku po Thajsko. Myslím, že je super v takovém prostředí pracovat: člověk se dozví spoustu zajímavých věcí a pozná jiné kultury, protože ne všichni mají možnost nebo chuť žít někde jinde a získat tím takový zážitek.

Samozřejmě máme i benefity typu obědy zdarma přímo v kanceláři, relaxační zóny. A flexibilitu celkově orientovanou na výsledky než na to, jestli jste v kanceláři od devíti do pěti.

A do toho je Praha cool, počítám?

Je to tak, je velmi lákavá, je tady balanc mezi vším, tím dobrým i horším, dobrá kultura, je tu bezpečno. Upřímně, pozitivní feedback mám od všech lidí, co se sem přesunou. Vždycky jim vyrazí dech vytištěné jízdní řády na stanicích MHD. Mám kolegy z Brazílie, kde čekáte dvě hodiny, jestli autobus přijede – a on taky možná nepřijede vůbec. My si stěžujeme, že má tramvaj tři minuty zpoždění. Vtipný kontrast.

Česká kultura je založená na tom, že si pořád na něco stěžujeme, ale už to je znak toho, že se máme dobře: když si můžete stěžovat na tohle, nemáte žádné větší problémy. Samozřejmě pořád panují určité předsudky, třeba když kolegům z arabských zemí, kteří mají všichni vysokou školu nebo doktorát, někde nechtějí pronajmout byt. V takových chvílích si říkám, že je škoda, že ještě nejsme za touhle hranicí, ale ve finále jsou to menší věci, co se časem zlepší. Praha je skvělá pro všechny.

Je dnes základem o zaměstnance opravdu pečovat, abyste nemuseli neustále hledat a zaučovat?

Je a snažíme se to hodně řešit. Zrovna jsme spustili celofiremní program pro mental health a well-being, digitální kurzy, meditace, sezení s kouči či psychoterapeuty. Kdo chce, může si skrze portál domluvit takové experty a nechat si poradit. Je to náročné prostředí, spousta radostí i problémů – a lidi to dohnat může. V každé firmě se objeví potíže, vyhoření. Snažíme se dělat všechno proto, abychom tomu předcházeli.

Což je velká změna oproti tomu, když jste naštvaný odcházel z Česka, ne?

Doufám a sám z toho mám radost. Že budujeme něco, co má smysl a může to lidi bavit, nemusí to pro ně být jenom práce.

Jak to máte vy? Ve svých sedmadvaceti pracujete v raketovém tempu.

Nenudím se, takhle to řeknu. Je to velmi rychlé a velmi náročné, ale já si na té konstantní výzvě tak trochu ujíždím, že je pořád se co učit a pořád co dělat. Takovou kulturu u ostatně nás velmi podporujeme. Kdo se chce ve svém tempu posouvat vpřed jen v jedné věci, může, ale máme skvělé prostředí pro lidi, co se nebojí výzev, chtějí něco udělat, změnit, vymyslet. Klidně můžete napsat CEO a dát si s ním videohovor, jde to. To mě velmi baví.

Vyspíte se někdy?

To je další výhoda Prahy a toho našeho balancu. Časově jsme uprostřed mezi Japonskem a Amerikou, takže když máme společné mítinky, většinou jsou v čase našeho oběda. Vítězím! V Americe vstávají v šest ráno a v Tokiu mají deset večer, i proto je Praha skvělá.

Bude pro Monstarlab čím dál důležitější?

Já si věčně myslím, že se toho dá udělat víc. Tlačím to dál, mám v hlavě i myšlenky dalších poboček v blízkém okolí. Sílu té pražské chci upevňovat.

Nevadí vám, že pracujete pro někoho? Jsou lidé, kteří tvrdí, že by nikdy nechtěli být zaměstnaní a poslouchat šéfy. A vy jste podnikal už jako teenager…

To má asi každý trochu jinak. Pracoval jsem sám na sebe, teď jsem součást větší firmy a upřímně, tohle je pro mě asi nejlepší. Nevadí mi to. Bojuju za firmu, cítím se být její součástí. To se snažíme dostat do všech: od každého se očekává, že bude přicházet s nápady, snažit se zlepšovat, zapojovat se v aktivitách všeho typu.

Jak konzultantskou firmu přiškrtil covid? Lze osobní kontakt nahradit videohovory?

Zejména ze začátku to bylo náročné pro všechny, ale hodně procesů se změnilo; spoustu věcí, u kterých to bylo dříve nemyslitelné, najednou můžete udělat online. Nicméně osobní kontakt je nadále daleko lepší, hlavně pokud dělám zásadnější změny, které ovlivní dennodenní práci, a můžu to celé vysvětlit na místě a zodpovědět otázky.

Tím, jak rosteme, máme sice s některými lidmi každý den cally, ale nikdy jsem je osobně neviděl, nebyl jsem schopný jít s nimi po práci na pivo, spřátelit se trochu jinak. To mně osobně velmi chybělo. Teď už to snad bude lepší. Už mám naplánované konečně nějaké cesty. Potřeboval bych procestovat všechny pobočky.

Hezký trip kolem světa!

Budu trochu jak náš CEO, který dokonce nemá ani adresu. Jenom pořád cestuje. Bydlí výhradně po hotelech, to je podle mě šílené. Když jsme někde zakládali pobočku a chtěli třeba výpis od dodavatele energií našeho CEO, tak to nešlo, protože on nic takového nemá, reálně nikde nebydlí.

Až tak moc cestovat nepotřebuju, ale během příštích dvou let bych chtěl všechno stihnout a vytvořit si s lidmi osobní vztahy. Zatím nemáme Afriku a Austrálii, ovšem nikdy neříkej nikdy, u nás se všechno pohybuje celkem rychle. A hodně se těším do Asie. Tam bude od Bangladéše po Japonsko hodně zajímavých a nových vjemů.