Patří mezi nejznámější české architekty, v roce 2014 se stal Architektem roku za unikátní revitalizaci postindustriální čtvrti Dolní oblasti Vítkovic a Obec architektů ho na začátku letošního roku nominovala na zisk Zlaté medaile za celoživotní dílo.
Teď má před sebou Josef Pleskot další profesní výzvu. Prezident Petr Pavel si ho vybral jako externího poradce pro otázky architektury.
Pleskot ostatně do podoby hradního areálu zasáhl už v minulosti rekonstrukcí Lvího dvora a především v rámci zakázky ze závěru funkčního období Václava Havla, kdy propojil dolní a horní Jelení příkop unikátním tunelem. „Na Hrad se teď opravdu s radostí vrátím,“ říká jeden z nejvýznamnějších českých architektů.
Mnoho let také Josef Pleskot podporuje myšlenku postavit v Praze novou moderní budovu filharmonie. Jeho snaha se nakonec téměř přesně před rokem vyplatila. Praha vybrala návrh dánského studia Bjarke Ingels Group, pro nějž Pleskot jako člen poroty sám hlasoval. „Pro celé Česko je to ohromně významný projekt,“ shrnuje v rozhovoru.
Když jsme rozhovor domlouvali, říkal jste, ze se vám kupí práce. Na čem všem teď pracujete? Co vás teď nejvíc zaměstnává?
No, možná bych to upřesnil, on se trochu mění rytmus mého fungování, protože jsem přijal angažmá, které je přece jen odlišné od toho, jak jsem doposud pracoval na zakázkách v rámci ateliéru. Najednou je tady taková veřejná výzva, která člověka trochu vychýlí z jeho režimu.
Takže už vaše spolupráce s prezidentem získává nějaké konkrétní obrysy?
Konkrétní obrysy zatím ne. Teď máme v plánu, že uskutečníme diskusní kulatý stůl, který byl slibovaný panem prezidentem. Vytvořil jsem jeho program a vybral skupinu spolupracujících kolegů z různých oborů. S nimi probereme, co by bylo potřeba dělat s Pražským hradem, kam ho směřovat, jak ho nasměrovat správně do budoucnosti a možná si i ujasnit, jaká budoucnost nás čeká.
Foto Michael Tomeš
Vaše role je teď tedy ve sbírání různých pohledů na vývoj Pražského hradu…
Určitě. Jsem zvyklý, že každá práce architekta začíná dobrým zadáním. Jakmile máte konkrétní požadavky podložené argumenty, tak to dává smysl. Ale když nevíte proč, tak jen hledáte formu. Když jdete na ples, tak se také oblečete adekvátně a nehledáte jiné možnosti, a když jdete na výlet, tak se oblečete zase jinak, protože máte jasné zadání. Takto si myslím, že je potřeba definovat náplň Pražského hradu.
Když se začalo mluvit o tom, že budete v tomto ohledu spolupracovat s prezidentem, tak jste zmiňoval otevírání Hradu. A to jak fyzicky, na čemž se díky odstraňování kontrol už pracuje, tak i v mentální rovině. Osobně jsem v posledních letech do areálu vlastně ani nechtěl vstupovat. Je tohle vaším cílem, aby lidé Hradem zase rádi jen tak procházeli a cítili se tam dobře?
Myslím, že na tu otázku se dá opravdu odpovědět jednoduchou větou: ano, vrátit chuť lidem tam chodit, získat zpátky ten symbol, získat ho pod kůži, aby byl náš, abychom ho měli rádi. A abychom se na něj nedívali jako na nějaký zprivatizovaný majetek, protože on tak trochu zprivatizovaný začínal být, nebo dokonce byl. Aby bylo vidět, že se o něj někdo stará a že se o něj stará v náš prospěch.
To otevírání Hradu, ať už symbolické, nebo doslovné, lidé od nového prezidenta asi očekávali. Můžeme ale čekat i nějaké novinky, může se tam něco nového postavit, vybudovat?
To se stát může. Já to ještě dnes úplně přesně nevím, ale třeba vím, že máme problémy s masovým turismem, který prochází Pražským hradem. Za rok tam projdou miliony návštěvníků, a když se dívám na to, jakou to má režii, tak je mi z toho smutno, protože vidím, že to je jen turistický byznys.
Lidi to akceptují, návštěvníci to akceptují, odevzdávají za to peníze. Je otázka, jak se ty peníze spotřebovávají, ale především, co za ty peníze návštěvníci dostávají. Mně se zdá, že je toho málo. Že se nechají jen protáhnout těmi známými místy, obkrouží katedrálu a jdou někam pryč.
Myslím, že by ale měli mít chuť zůstat déle, nebo si zvolit různé programy. Aby to nebylo jen bloudění hradním areálem, které se mi zdá až bezcílné, bezobsažné a vlastně málo edukační. Měli bychom chtít, aby si zahraniční návštěvníci odnesli víc než jen nějakých pár fotek v mobilu a pár vjemů, které vyprchají. A také je potřeba se o ně postarat, dát jim možnost odpočinku.
Co by se s tím tedy dalo dělat?
Mohlo by například vzniknout návštěvnické centrum se vším všudy, nejen jako místo, kde se budou prodávat turistické prospekty a kafe za stovku. Takže i tuto starost musíme nějakým způsobem popsat a pojmenovat, a hlavně do budoucna získat prostory pro lidi, kteří tam budou mít co pohledávat, budou tam moci pracovat, něco vytvářet. Ať už to budou nějaké kulturní projekty, diskusní fóra, nebo různé platformy pro výměnu názorů.
Taková moje ideální představa je, že by na Hradě vznikl intelektuální trust pod kuratelou prezidenta. Když se mluví o tom, jak málo má prezident pravomocí, přičemž si myslím, že jich zas tak málo nemá, tak by se měl starat třeba o vzdělanost, kulturní povědomí a duchovní vyspělost. Ostatně tak to dělal Masaryk a ukázal to i Havel, že je potřeba v téhle věci pracovat.
Takže by v areálu Hradu mělo být víc života…
Rozhodně víc života a především pestrého života. A také by měl Hrad víc poskytovat než si brát. Zatím se mi zdálo, že v těch dvaceti letech šlo hlavně o to, aby se vydělávalo, aby ta mašina byla dobře namazaná, aby přinesla hodně peněz a ty se pak někde spotřebovávaly. A nejsem si jist, že to bylo koncepční spotřebovávání. Na to všechno chci znát odpověď a na to budu potřebovat trochu času, abych to vůbec dokázal rozpoznat.
Foto Michael Tomeš
Vracíte se na Pražský hrad pracovně rád? Přece jen už tam vaše práce je, včetně propojení Jeleního příkopu…
Vracím se tam rád hlavně jako občan, protože za Václava Havla jsem tam chodil často a s velkou radostí, hrdostí a pýchou. A pak jsem tam chodit přestal, protože, jak jste sám říkal, chodili tam jiní a nezdálo se mi, že bych tam měl co pohledávat.
A teď se tam opravdu s radostí vrátím. Nejdřív jsem to bral s velkými obavami, jestli ten pracovní návrat bude vůbec možný. Ale myslím si, že se do toho postupně vpravím a domnívám se, že s panem prezidentem se bude dobře spolupracovat.
Podívejme se teď symbolicky z Hradu na celé město. V rozhovoru pro Forbes v roce 2018 jste říkal, že se vám zdá, že neprožíváme zrovna budovatelské období, že vyprchal elán ke stavění a že Praha chřadne. Změnilo se něco, nebo máte stejný pocit?
No, já se obávám, že se nic nezměnilo. Byla doba covidu a nemůžeme mluvit o tom, že by dnešní doba byla dobou prosperity. Je to spíš doba všeobecných obav až bázně a bojácnosti a strachu o vlastní existenci. Já tedy tenhle strach a obavy nemám, protože si myslím, že z každého dna se dá jenom stoupat, a kdoví, jestli jsme vlastně dna dosáhli. V souvislosti s válkou a s politickou situací možná ještě na nějaké dno budeme hluboko klesat.
Ale od každého dna je odraz a ten je pak radostný. A i když se vracíte tím odrazem do polohy, ve které jste si směrem dolů myslel, že už je to dno, tak je to pořád obrat k lepšímu, ke světlu a všechno se vám zdá dobré.
Jsem člověk neutuchající víry, že lidstvo je chytré a že se zničit nedá, že se vždycky vytvoří něco, co pak může navodit celospolečenský rozmach. A rád bych se toho ještě dožil, proto se snažím pořád ještě pracovat.
Ten pocit, že se mnoho nezměnilo, se ale asi týká spíš veřejných budov, je to tak? Nedávno jsem jel vlakem z Prahy a jen podél železnice vidí člověk spoustu jeřábů. Staví se Nuselský pivovar, Masaryčka, Lihovar, Modřanský cukrovar, Smíchov…
Určitě se to týká veřejných budov. Soukromí investoři stavějí, i když to teď také trochu povadlo. Ale možná spíš z důvodu obav, jak se věci vyvinou, jak se vyvine politická situace v zemi. Takže ano, určitě se staví, ale myslím si, že jsou to víc prostředky soukromé než státní.
Ale upřímně řečeno i ve veřejném prostoru se dějí věci, které jsou hezké. Před dvaceti lety jsem si nemyslel, že se dožiju situace, kdy se při rekonstrukcích ulic myslí na to aby se na ulicích dalo sedět, aby tam bylo hodně rostlin a málo aut. Takže si na jednu stranu asi nechci stěžovat, ale také jsem doufal, že za těch třicet let uděláme větší pokroky.
Jedna z věcí, která se udála loni, byla mezinárodní soutěž na podobu Vltavské filharmonie. Praha si vybrala návrh od studia Bjarke Ingelse. Jak to vnímáte teď? Po vyhlášení výsledků to vypadalo, že jste z návrhu nadšen. Vydrželo to?
Řekl bych, že vydrželo. Ono od té doby neuplynulo zase tolik času. Projektování je dlouhý proces a realizace byla koneckonců stanovená až na rok 2032. Dokonce si myslím, že když se realizace vlivem krize o tři roky prodlouží, vůbec nic se nestane. Důležité je, aby se to skutečně postavilo.
Takže budeme muset být trochu vytrvalí v očekávání. Ale rozhodně by se měla filharmonie víc propagovat. Mělo by se o ní mluvit v médiích, mělo by se vysvětlovat, na čem se aktuálně pracuje, v jaké je projekt fázi a podobně. Protože pro nás, nejen pro Pražany, ale pro celou Českou republiku, je to opravdu významný projekt.
Věříte tedy, že to dopadne dobře a filharmonie bude stát?
Kdybych přestal věřit, tak bych umřel. Já prostě pořád věřím.
Už těsně po soutěži se vlastně začalo mluvit o ceně, která samozřejmě nebude nízká. Loni v červnu padl odhad nad devět miliard korun. Myslíte, že to filharmonie ustojí? Že politici nepodlehnou tlaku dát peníze někam jinam a třeba si tím zajistit víc hlasů ve volbách?
Myslím, že tyto turbulence zažijeme, ale je potřeba říct, že ty velké peníze se nevyplatí jednorázově, že se rozprostřou do mnoha let. A ještě se vůbec nerozjela akce sponzoringu. Očekávám, že o příspěvky na výstavbu bude zájem, že to nezůstane bez povšimnutí.
Často se dává za příklad Hamburk, kde se stavba koncertní haly Elbphilharmonie na cípu HafenCity několikanásobně prodražila, ale nakonec ve výsledku přinesla do celé oblasti spoustu peněz.
Strašně moc peněz. A nejen do té oblasti, ale do celého Německa. Když jsem viděl zahajovací koncert, kde si všichni Němci podali ruce, odpustili si tu předraženou investici a radovali se, cítil jsem z nich obrovskou hrdost. A říkal jsem si, kéž by nás něco takového taky potkalo.
Když jsem v loni na podzim mluvil s Bjarkem Inglesem, tak říkal, že si myslí, že návrh jeho studia uspěl i díky tomu, že ta budova bude hodně otevřená všem. Je to něco, co oslovilo i vás?
Na mě to zapůsobilo. Vždycky jsem říkal, že očekávám budovu, která bude otevřená vertikálně od Vltavy až po Pražský hrad a horizontálně od pohledů na pražský horizont včetně Nového Města, Starého Města, Pražského hradu, ale koneckonců i směrem po Vltavě do Holešovic. Ten široký horizont je jedinečný.
A vítěz prostě riskl něco, na co jsem sám zvědavý, jak dopadne. Zrušil sjízdnou rampu z magistrály směrem do Argentinské, a tím pádem dokázal budovu s nábřežím, náplavkou i s řekou tak dobře spojit. A to pro mě bylo rozhodující. K tomu pochopitelně přidejme kvalitu sálu a obecné společenské kvality toho domu.
Foto Michael Tomeš
Vy o vztahu k řece často mluvíte. S řekou filharmonie pracuje hodně. Ať už tím, že je přímo na nábřeží, nebo i symbolicky, kdy má budova připomínat meandrující Vltavu. Proč je řeka tak silný prvek?
Každá řeka je životodárná a ne náhodou vznikala města u řek. A Vltava obzvlášť je pro Prahu až podmanivě přitažlivá. Tím, že se tady vlastně točí nadvakrát a vytváří meandr ve tvaru podkovy, vydává se Praze ještě víc než řeky, které městy jen v oblouku protečou. Je to fenomenální spojení pevniny, říčního koryta a okolního osídlení.
Jak silnou osobnost si Praha v osobě Bjarkeho Ingelse vybrala? Jak ho vnímáte jako architekta?
Domnívám se, že si vybrala architekta, který je akorát ve věku zralosti, kdy už se dá očekávat, že dosáhl vrcholu a že je schopný se s takto složitým projektem, který má velikánský společenský dopad, už zrale vyrovnat.
Pro developerskou firmu Central Group jste navrhl projekt Park Kavčí Hory. Její majitel Dušan Kunovský o něm nedávno mluvil s Petrem Šimůnkem v podcastu jako o jednom z projektů, které jsou blízko výstavby. Jak to s tím vypadá?
Proběhl soud, který dopadl dobře pro Central Group, takže už má projekt platné stavební povolení. To by měl tedy už dříve, ale protože ho někdo napadl u soudu, protahovalo se to. Teď má první etapa konečně pravomocné stavební povolení, ale ještě máme v běhu druhou etapu, kterou bychom rádi s tou první propojili.
Ptám se na ten projekt i proto, že je to takový ukázkový příklad toho, jak se v Praze všechno vleče. Na stránkách pražského Institutu plánování a rozvoje je avizované zahájení v roce 2019, což už je celkem dávno. Je to frustrující?
No to víte, že jo. Ty hrozně dlouhé povolovací doby jsou frustrující, obzvlášť když vám už není padesát jako tomu Bjarkemu. Když máte rozdělané projekty, které už jsou třeba devět deset let staré, tak je sice máte stále chuť postavit, ale není to úplně ono.
A když k těm prodlevám dochází jenom proto, že nemáme v povolovacích procesech pořádek a razanci a v podstatě každý projekt může kdokoli zrušit, není to podle mě v pořádku a kvůli tomu také strašně ztrácíme.
A netýká se to jen projektů, jako je Park Kavčí hory, ale třeba i technické infrastruktury. Já prostě nechápu, že některé liniové stavby, jako jsou železnice nebo i dálnice, tak strašně drhnou. A to jen proto, že ten, kdo chce škodit, má tolik možností. Mám velkou úctu k ochraně přírody, ale jestli si někdo myslí, že už nebudou jezdit auta nebo že budeme všichni jen na home office, tak je to prostě hloupost. Ty věci se postavit musí.
Foto Michael Tomeš
Když jsme u developerů, jak byste je oznámkoval z hlediska otevřenosti k architektuře a přístupu k městu a veřejnému prostoru?
Čím dál, tím líp. To je prostě dané tím, že nároky lidí jsou stále vyšší. A řekl bych, že developeři reagují tak, jak naznačují naše peněženky. Protože když chtějí stavět, tak musí i dobře vědět, za co je člověk ochoten peníze utratit.
A ještě na jeden váš projekt bych se rád zeptal. A to je Nová Palmovka. Nevím, jestli o této realizaci mluvíte zrovna rád vzhledem k jejímu osudu, kdy její nedostavěné torzo už léta chátrá. Nicméně konečně to vypadá, že náplň najde. Sídlit tam bude Agentura Evropské unie pro kosmický program (EUSPA). Podílíte se na tom nějak?
Hledá se forma, jak na tom spolupracovat, a myslím, že ji najdeme. Máte pravdu, že o tom domě nemluvím úplně rád, ale ani mě to nijak netraumatizuje, protože si myslím, že ostuda není na mé straně. Když jsem měl možnost předělávat ten projekt pro pražskou záchrannou službu a viděl jsem, že i záchranka by z toho byla naprosto skvělá, dávalo mi to asi ještě větší smysl než původní myšlenka radnice.
Ale vesmírná agentura je také společnost, která má pro nás pro všechny obrovský význam. A navíc je to mezinárodní organizace, která sice bude hodně uzavřená, protože tam bude vládnout bezpečnost, ale budou tam migrovat lidi a všechno ožije.
Takže skvělý impulz pro Palmovku…
Rozhodně. Věřím, že se Palmovka k tomu dobře hodí, a myslím, že budu mít i možnost to nějak ovlivňovat.
