skip to main content

Musíte udělat knihu o Praze, řekla první dáma USA. Petr Sís vzpomíná na vznik Tří zlatých klíčů

4 minuty čtení

Po 13 letech na trh opět přichází legendární kniha Petra Síse Tři zlaté klíče, kterou k prvnímu vydání připravila Jacqueline Kennedy Onassis v roce 1994 v New Yorku. Ilustrovanou knihu o Praze, prolínající historické legendy s osobními vzpomínkami a příběhy autora, vydává v české i anglické verzi nakladatelství Labyrint.

„Kniha vychází znovu právě teď a pro mne je to velká radost, že jako nakladatel mám důvěru takhle skvělého a po celém světě respektovaného tvůrce,“ říká jeho majitel Joachim Dvořák. Kniha vychází takřka přesně po roce, kdy proběhla Sísova velká výstava v galerii DOX, kterou navštívilo přes 100 tisíc lidí.

U příležitosti nového vydání sepsal Petr Sís pro Forbes osobní vzpomínku na roli, kterou v příběhu Tří zlatých klíčů sehrála někdejší první dáma Spojených států amerických, Jacqueline Kennedy Onassis.

I čtvrt století po svém prvním vydání jsou pro mě Tři zlaté klíče stále dojemné. Připomínají mi narození dcery Madeleine, což bylo jako pohádka. A práce na knížce byla taky pohádka, i když to pro mne tehdy znamenalo šíleně moc dřiny, kterou oceňuji až dnes.

Tři zlaté klíče byly jeden čas nejoblíbenější knihou majitelů koček ve Francii, kde získaly několik cen, a jsou z mých knih zřejmě nejoblíbenější. Třikrát byly zpracovány jako filmový námět a jejich nálada se pro mne měnila podle toho, jak se Praha stávala barevnější a navštěvovanější. A když jsem jednoho dne už nemohl zazvonit doma v Nerudově ulici na své rodiče.

Byla to poslední kniha, kterou redigovala Jacqueline Kennedy Onassis. Nevím, zda během mého dětství lidé v Československu věděli, jak vypadá paní Kennedyová. Můj otec režisér v roce 1963 točil film o cestě mima Ladislava Fialky a jeho skupiny po Americe, což bohužel zahrnovalo i metráž z pohřbu zavražděného JFK.

Pamatuji si záběry jeho krásné ženy se závojem, jak s dětmi pozorují míjející rakev prezidenta před Bílým domem. První dáma vypadala jako smutný, truchlivý anděl.

Jackie na pohřbu prezidenta Kennedyho | Foto Getty

O nějakých 25 let později mi jako ilustrátorovi žijícímu v New Yorku volá redaktorka z prestižního nakladatelství Doubleday. Představí se jako Onassisová a má zájem o mé obrázky. Hlavou mi bleskne, že to jméno odněkud znám, ale to by bylo absurdní…

Oproti Američanům, kteří znají její hlas a vědí, že léta pracuje za jeden dolar jako redaktorka, jsem český ignorant. Když se sejdeme, vidím, že je to opravdu ona, manželka 35. prezidenta! Ale jak jí to říct? Tak dělám, že nevím, kdo je, a ona si myslí, že s mým cizím přízvukem nemám ani páru.

Nakladatelé mi říkali, že mé knihy jsou příliš evropské.

Začíná pozoruhodná spolupráce. Chce se mnou udělat knížku, ale já se před ní neodvažuji mluvit o svých námětech. Do té doby mi téměř všichni američtí nakladatelé říkali, že mé knihy jsou příliš „evropské“, nekomerční a dětinské. Moje témata řadili do krajiny Kafky a Freuda jako nepochopitelná. Americe prý nemohu rozumět, protože jsem se tu nenarodil. A to samé platilo o New Yorku. Můžu jen ilustrovat texty jiných.

Paní redaktorka Onassisová ale byla pravý opak, ona byla skutečně múzou, což jsem tehdy plně nechápal. Věděla a zajímala se o spoustu věcí, takže naše schůzky nad podobou nové knihy byly plné pábení – od Himálaje a dalajlamy až po Ohňovou zemi.

Reklama

Dala mi doporučující dopisy, abych mohl vidět sbírky map v depozitářích Newyorské veřejné knihovny nebo sochy v podzemí Metropolitního muzea. Těch možností bylo tolik, že se mi z toho točila hlava, aniž bych tehdy skutečně chápal, co ona jako osobnost znamená a že jako múza dovede přivést umělecký projekt na svět.

První dáma v knihkupectví | Foto Mark Shaw

Snažila se mě inspirovat. Společně jsme oslovili vdovu po Italu Calvinovi, zda by souhlasila s obrázkovou knihou na téma „Barona ve stromech“, hledali jsme v knihách dobrého krále Reného z Provence, podnikli jsme mnoho dalších „výprav“ a byli v rozpacích.

Náhle se paní Jacqueline zapálila pro knihu Praha Magická od Angela Marii Ripellina, kterou jsem jí půjčil. Zavolala mi z Prahy, kam ji inkognito na začátku 90. let pozval prezident Václav Havel. Na cestě domů si ve Stockholmu prohlédla sbírky císaře Rudolfa, které u nás vyrabovala švédská armáda, a řekla: „Musíte udělat knihu o Praze!“

Všechno začalo zapadat do sebe. Ona se starala, aby o mne bylo pečováno, abych byl v dobré náladě a abych pracoval v harmonii. Posílala mi povzbuzení a rodině krásné květiny po stovkách. Trochu jako v pohádce o andělech strážných jsem měl jednoho odpoledne ve velké prosklené místnosti v 54. patře newyorského mrakodrapu možnost poprvé ukázat své obrázky k nové knize.

Rozložil jsem všechny po podlaze a paní Jacqueline se na každý dlouze dívala, skláněla se a pak dělala, že si utírá slzu. Nad Manhattanem mezitím zapadalo slunce a rozsvěcovala se světla velkoměsta. A ona řekla, že je šťastná.

Já si v té době myslel, že to takhle ve velkém světě chodí a že to tak zůstane napořád. Ale dnes vím, že to bylo výjimečné a neopakovatelné. Ten rok se mi narodila dcera Madlenka a já se setkal s andělem.

Petr Sís pro Forbes, září 2020

Reklama
Reklama