Původně psal o hudbě. Setkal se s Beatles, pracoval s Beach Boys i s Bobem Dylanem, měl své plány. Dnes je Petr Sís zřejmě nejznámějším současným českým ilustrátorem a autorem dětských knížek na světě. Překládají ho do mnoha jazyků. Jeho obrazy, mozaiky i tapiserie zdobí letiště od Prahy přes Dublin až po Kapské Město. I metro v New Yorku, který je už 35 let jeho domovem.
Teď v Česku v pražském centru současného umění DOX předvádí výstavu, která má být u příležitosti třicátého výročí sametové revoluce poselstvím, že svoboda jednotlivce je zásadní hodnotou, již nelze brát jako samozřejmost.
K této příležitosti vám přinášíme rozhovor z ledna roku 2018, který vyšel v magazínu Forbes.
Byl to náročný týden. Nejprve v nově otevřené Budově Václava Havla ve Štrasburku odhalil novou tapiserii, pak si na pár dnů odskočil do Prahy, kde žijí jeho sestra a bratr s rodinami, a zase odcestoval na pařížský koncert U2, s nimiž spolupracuje.
„Dnes už ale cestuju mnohem méně než kdysi,“ vypráví osmašedesátiletý Petr Sís v prostorném pražském bytě. Tady v domě v Nerudově ulici strávil mládí a dodnes se sem vrací.
Jeho sestra Hana servíruje domácí koláč, voní káva a okna jsou otevřená do zahrádky – v malostranském vnitrobloku rostou broskvoně a zdi zdobí osobité dekorace, které nezapřou uměleckého ducha. Visí tu zrcadlo, na malé skalce stojí modré čajové konvičky a člověk si tu, ač je jen pár metrů vzdálený ruchu turistické hlavní trasy na Hrad, připadá jako v jiném světě.
„Malá Strana, jak jsem ji znal, byla tajemná, tichá, rozpadající se a vlastně i trochu hrozivá. Dnes je to úplně nepředstavitelný obraz, ale tehdy to byl svět sám pro sebe,“ vzpomíná Petr Sís.
Do Prahy pravidelně přijíždí i pětatřicet let poté, co „uvázl“ – jak sám říká – ve Spojených státech. „Poté, co zemřeli můj táta i maminka, jsou mé návštěvy spojené hlavně s přípravou a vydáním nových knih.“ Napsal jich a nakreslil přes 25 a k dalším více než 60 vytvořil ilustrace. Na podzim mu vyšla ta nejnovější, současně v anglické i v české verzi. Robinsona v češtině, stejně jako devět předchozích knih, vydalo nakladatelství Labyrint v krásné úpravě.
„Mám rád způsob, jakým Joachim Dvořák s knihami pracuje. Vkládá do své práce velkou energii a ta je pak na knize vidět. Kniha potřebuje péči. A dnes už se taková péče vidí málokdy,“ říká Sís na adresu svého českého nakladatele.
Každý nový počin Petra Síse provází velká pozornost – nejen v Česku. Není divu, během své kariéry už získal impozantní sbírku ocenění, od Zlatého medvěda na Mezinárodním filmovém festivalu Berlinale, kde už v roce 1980 ocenili Sísův krátký animovaný film Hlavy, přes ceny z nejrůznějších světových knižních festivalů až po Cenu Hanse Christiana Andersena. Nejprestižnější současné světové ocenění v oblasti dětské literatury za celoživotní tvorbu převzal Petr Sís v roce 2012 v Londýně. A také osmkrát obdržel cenu listu The New York Times za nejkrásnější ilustrovanou knihu roku.
„Já přitom dětské knihy původně vůbec dělat nechtěl,“ vypráví tento muž s pronikavým pohledem. Jeho osudem měla být hudba. V Československu byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let respektovaným hudebním publicistou, jedním z prvních pražských dýdžejů, pořizoval rozhovory s řadou ikon angloamerické hudební scény.
Seznámil se s Beatles i Beach Boys, jejichž dva koncerty v Praze a Bratislavě v roce 1969 dokonce uváděl. Jako vystudovaný výtvarník přispíval ilustracemi do časopisů, maloval obaly na hudební desky i filmové plakáty.
„To je ale minulost. Když dnes v Americe řeknu, že jsem se potkal s Beatles, když nahrávali Seržanta Pepře, moc lidí tím nenadchnu. Většina mladých je už ani nezná. Čas se neúprosně žene dál,“ říká.
Amerika se jeho novým domovem stala vlastně náhodou – renomovaný výtvarník a tvůrce animovaných filmů dostal v létě 1982 nabídku od organizačního výboru olympijských her v Los Angeles natočit animovanou sportovní znělku pro veslování a díky tomu získal povolení do USA legálně vycestovat. Když se ovšem později Sovětský svaz – a s ním i většina socialistických států – rozhodl letní olympijské hry bojkotovat, dostal Sís příkaz okamžitě se vrátit. Jenže on mezitím v Kalifornii pracoval na zajímavém projektu, který chtěl dokončit, a termín návratu tak dlouho oddaloval, až byl nakonec odsouzen v nepřítomnosti za nelegální opuštění republiky.
Sís se na doporučení Maurice Sendaka, slavného amerického autora knih pro děti, přestěhoval do New Yorku, kde začal zase kreslit, a v roce 1988 získal americké občanství. Oženil se a narodily se mu děti Matěj a Madlenka. „K dětským knihám mě dovedly právě až moje děti. Kde by mě napadlo, že budu psát o pejscích a o zmrzlině,“ směje se dnes. Robinsona, svou novou knihu, představil Petr Sís v Praze i v New Yorku -tam příznačně na ostrově: v malém nezávislém knihkupectví na Manhattanu.
„Mám rád rodinnou atmosféru a mám rád, když lidé věnují knihám péči. Spoustě velkých hvězd, mnohem větších, než jsem já, se stalo, že odešly od malého nakladatele k velkému a pak toho litovaly. Třeba Philip Roth. Brzy mu strašně chyběl ten osobní kontakt i to, že s ním předchozí nakladatel chodíval na kafe,“ líčí Sís, podle něhož zejména dětské knížky zažívají znovu renesanci. „Mladí rodiče možná pochopili, že tablet ani smartphone obyčejné čtení před spaním dítěti nikdy nenahradí. Je dobré si občas jen číst a všechno ostatní vypnout. Úplně všechno. I když to jde pořád obtížněji. Nejen v Americe.“
O čem je vlastně vaše nová kniha Robinson? Je to příběh Robinsona Crusoea?
Je to příběh inspirovaný událostí, která se mi stala v dětství. Před časem mi moje sestra ukázala fotku, na níž jsem jako malý kluk v maškarní masce. A mně se ten příběh vybavil.
O co tehdy šlo?
Moje maminka byla nesmírně tvůrčí, měla výtvarnou školu, stále něco vyráběla, i drobné šperky, a jak mohla vyrobit nějaké kostýmy, třeba do školky na besídku, byla ve svém živlu. A jednou byl někde v Riegráku maškarní ples. My děti si říkaly, že půjdeme jako naši kamarádi za piráty nebo kovboje. Ale maminka řekla, že nic takového: „Ty máš rád knihu o Robinsonovi, proč bys nešel za něho?“ Já opravdu tu knihu miloval, hlavně ilustrace od Zdeňka Buriana, jak Robinson chodí v ručně vyrobených šatech s tím deštníkem. A maminka mi podle toho udělala masku.
A vám to neudělalo radost?
Ne. Stalo se z toho jedno z mých dětských traumat. Moje sestra sice dneska říká, že jsem ten večer byl šťastný a že jsem se smál, jenže já si pamatuju, že mi bylo ve skutečnosti hrozně. Já, který jsem chtěl jít za piráta nebo kovboje, jsem byl oblečený v kožkách, na nohou punčocháče, na které mi maminka našila jakési koberečky z nějaké lamy, měl jsem vestu z ovčího rouna otočenou kožíškem nahoru, dala mi nějaký klobouk, namalovala mi vousy, měl jsem luk a oštěp. No hrůza.
Proč hrůza?
Přišli jsme na ples a všichni dospělí hned věděli, co jsem, byla to vlastně hodně dospělá maska. Jenže děti se mi vysmály – a já byl strašně nešťastný. Bylo mi horko, hrozně jsem se styděl, navíc ta maska byla děsně nepraktická, pořád mi něco padalo, zatímco všichni se skvěle bavili a tančili spolu. Hlavně ty punčocháče jsem nenáviděl. Vpředu jeden šev, vzadu dva, pletené hladce a obrace, padaly a krčily se. Ty nenáviděly všechny socialistické děti, ale to dnešním lidem nevysvětlíte.
Ty punčocháče si sama dobře pamatuju. Taky jsem je nenáviděla.
A tak jsem si novou knížku udělal na jedné straně jako vzpomínku na toho Robinsona, kterého jsem miloval, jak byl soběstačný, jak si vysázel políčko a zařídil jeskyni, a zároveň jako vzpomínku na to, jaké pokoření jsem v té robinsonovské masce zažil. Maminka byla zlatá, ale zároveň si v nás realizovala svoje představy a sny a my tím občas trpěli. Jindy jsme šli na maškarní na ledě a to jsem byl pro změnu ježeček, měl jsem bodlinky a na nich ještě jablíčka a sestra byla za žabku, měla na čepici takové pingpongové míčky jako vypoulená očička. A zase – dospělí uznale pokyvovali, jak je to pozoruhodně uděláno, ale děti se nám smály do obličeje, hehe, ježeček s jablíčky, zatímco ony byly za pirátské kapitány. Proto jsem knihu Robinson pojal jako takovou terapii. Chtěl bych, aby dětem při čtení došlo, že síla je v nich samotných a že se nemusí dívat na ostatní, co si o nich myslí a co o nich říkají.
Jak často používáte vlastní vzpomínky jako námět pro své knihy?
To je zajímavá věc. Já jsem totiž dětské knihy původně vůbec dělat nechtěl. Dělal jsem animované filmy, i v Americe jsem se věnoval ilustraci, pracoval jsem pro časopisy, měl jsem jiné ambice. Ale pak jsem se najednou oženil a měl dvě děti a začal jsem žít příběhy svých dětí. To mě inspirovalo k práci. To, co se jim během dne dělo, to, s čím si hrály nebo o čem se jim zdálo. A já to pak využíval do knížek. Takhle vznikl třeba Madlenčin pes. Dcerka tehdy hrozně moc chtěla psa. Nebo Matěj měl rád hasičská auta. A tak jsem z toho dělal knížky. Jenže najednou ty moje dvě děti zničehonic vyrostly. Stali se z nich prostě dospělí Američané. Přitom já mám občas pocit, že jsem v Americe teprve včera vystoupil z letadla. Proto jsem začal hledat inspiraci jinde, i ve vlastním dětství.
Takhle vznikla i Zeď, vaše vzpomínka na dětství za železnou oponou?
Zeď je náročná a komplikovaná kniha. Měla to být zpráva o části historie mého života za minulého režimu, to, co jsem o své zemi vyprávěl dětem, když byly malé. Původně to měla být knížka, kde tatínek vypráví svoje vzpomínky, ale nakonec jsem to pojal jen ze svého dětského pohledu a tím zůstala jen ta vážná část. Některé věci byly fakt hodně temné. Myslím si, že dnes by bylo obtížnější tu knihu takhle udělat. Měl jsem pocit, že dělám i nějakou osvětu, a přišlo mi to důležité. Ukázat Prahu tak, jaká tehdy byla. Že to není jen pěkná dlažba na chodníku a Karlův most. Že to tam bylo za komunismu také dost těžké. Dal jsem do toho dost intimní příběhy. A také mi to pár lidí v Česku vyčetlo.
Co vám vyčítali?
Někteří mi vyčetli třeba to, že jsem odešel z téhle země a teď sloužím nějakým svým americkým chlebodárcům a vykresluju věci tendenčně. Mně ale spíše šlo o to, co mi dodnes vrtá hlavou. Proč nějaký systém udělal plot sám kolem sebe a lidem zakazoval dívat se ven. Právě takové omezení přitom motivuje lidi představovat si, že je něco někde jiné, lepší a snazší, místo aby se mohli lidé podívat někam na návštěvu a vrátit se zase zpátky. Protože všude je chleba o dvou kůrkách.
Cítil jste to tak i v mládí, když se vás ta zeď, či železná opona, přímo týkala
Pro moji generaci bylo zásadní to, že když jednou někam vyjedu, už nebudu moct nikdy zpátky. Potkával jsem kamarády, kteří nemohli tam ani zpátky, byli chycení v pasti. To se dnešním mladým lidem hodně těžko vysvětluje. Jsem ale na knihu Zeď hrdý. Je to má zpráva z minulosti a současně i varování, co by se mohlo opět stát. Zdi se totiž stavějí pořád dál, ať je to v Izraeli, na mexické hranici nebo v Ústí nad Labem. Ta kniha je pořád aktuální.
Vracíte se do Česka často?
Teď jsem tu dva roky nebyl, spikly se okolnosti. A už mi to chybělo. Potřebuju zůstat ve spojení, v kontaktu. Dřív jsem do Česka jezdil alespoň dvakrát za rok, někdy i častěji. Ale hodně se změnilo tím, že už nežijí moji rodiče, nejsou tu už kamarádi, jako byl Bořek Šípek, chybí mi tu ta moje generační spojitost, řady souputníků prořídly. Když jsem teď měl tu delší pauzu, o to víc vidím, jak to tady všechno zase poskočilo.
Vy jste se v tomhle domě narodil?
Ne. Já jsem se narodil v Brně a vyrůstal ve Vršovicích, až později jsme se přistěhovali na Malou Stranu. Tehdy byla taková osamělá, hrozivá. Rozpadající se čtvrť. To se dá dneska už těžko vysvětlit. Proto dnes nemám rád, když je město plné turistů. Já si rád vždycky v klidu oběhnu ulice, kde mám vzpomínky z dětství. To se totiž nemůže stát nikde jinde na světě. Tady si člověk pamatuje na svoje klukovské výlety, první lásky. Někdy mě ale úplně zarazí, jak jsou zdi a kočičí hlavy stejné a kolik času přitom uplynulo.
V jakém smyslu?
Teď jsem třeba šel se sestrou a jejím psem po Petříně a potkali jsme dva mladé Američany. Oslovili nás, kudy jít, jestli se dostanou nahoru a jestli je to přírodní procházka. V tu chvíli mě napadlo: Já chodil po Petříně dávno před tím, než se tihle dva narodili, a dávno před tím, než jsem tušil, že se někdy do nějaké Ameriky podívám. A když se tihle dva narodili, já už byl dávno v Americe. Dnes se tu setkáváme, na „mém kopci“, a já jim ukazuji cestu. Čas nehorázně letí. A zajímavé je, i když mi někdo v Americe řekne, že byl v Praze třeba v roce 1979. Možná jsem ho už tehdy potkal a vůbec jsem netušil, že se potkáme znovu – jinde a jinak. Poutníci časem, to mě fascinuje.
Do Prahy jste nyní přijel kvůli Robinsonovi?
Bylo to víc důvodů. Přiletěl jsem do Evropy, protože jsem se účastnil otevření výstavy české ilustrace ve Štrasburku, kde vystavují dílo pana Jiřího Trnky, Adolfa Borna, Jiřího Slívy a moje. A když jsme i s manželkou byli ve Štrasburku, řekli jsme si, že zase zajedeme do Prahy. A tady jsem se dozvěděl, že mám letět do Paříže za U2 a pak hned dolů do městečka Aubusson, kde tkají tapiserie podle mých obrázků. Tam jsem nikdy nebyl, tak mě potěšilo, že konečně uvidím ty mistry tkalce, kteří z mých malinkých obrázků vytvářejí ty veliké tapiserie.
Velká modrobílá tapiserie Letící muž, která vznikla jako pocta Václavu Havlovi po jeho smrti a dnes je vystavena na pražském letišti, je přitom skoro celosvětově známá.
Mně se nikdy nesnilo, že z mých obrázků budou takováto obří díla. To se stalo díky Joachimu Dvořákovi a také díky tehdejšímu vedení Hospodářských novin. Když v prosinci 2011 zemřel Václav Havel, byl to nápad Lucie Tvarůžkové, abych udělal obrázek k uctění památky pana prezidenta. Ten vyšel na titulní straně smutečního čísla Hospodářek věnovaného jeho památce. A tu titulní stranu zase viděl Bill Shipsey z Art for Amnesty a ten nás oslovil s nápadem udělat podle něho tapiserii. A protože měl kontakty do té francouzské dílny, utkalo se to tam. Když se pak pražské letiště přejmenovalo na Letiště Václava Havla, moji tapiserii tam slavnostně odhalili.
Od té doby vzniklo i několik dalších.
Teď jsme dodělali tapiserii na počest Martina Luthera Kinga, kterou představili na svém koncertě právě U2 a dnes je vystavená v Birminghamu v Alabamě. Mých tapiserií na různých letištích je už několik a vždy připomínají nějaké osobnosti, o nichž chce Amnesty International mluvit a jejich památku připomenout. Říkám si často, kolik těch lidí, kteří po letišti táhnou kufry, si takové věci vůbec všimne. Ale pak jsou jistě i ti, kdo si všimnou a zamyslí se. A to je fajn.
Teď jste tapiserii odhalil i v Budově Václava Havla ve Štrasburku.
To bylo celkem dost zajímavé. Na nové budově, která nese jméno Václava Havla, je jeho krásná busta a jsou tam fotografie z jeho života. Požádali mě, zda mohou utkat zmenšenou verzi té tapiserie, která je na letišti v Praze. Nějaký čas jsem o tom přemýšlel, protože tahle měla být unikátní, jen pro Prahu. Měl to být jen jeden kus. Já tyhle věci dělám bez nároku na honorář. A tak jsem nakonec souhlasil, že by se hodilo oslavit Václava Havla a propojit Štrasburk s Prahou. Myslím, že je velká pocta, že tu budovu po něm pojmenovali. Ale nejsem si jist, že to v Česku dostatečně rezonovalo.
Čím to podle vás je?
Řeknu vám jednu věc. Na odchodu Václava Havla mě nejvíc zasáhlo, jak to najednou bylo definitivní. Člověk si říká – v Praze je Václav Havel, když se tam vydám, můžu ho vidět vlastně každý den. Ale pak najednou nebyl, byl pryč. Chyběl. A jak uplývá čas, stále méně lidí ví, kým doopravdy byl. Najednou se ten duch vytrácí. Proto je důležité udržovat jeho památku. Připomínat ho.
Říká se, že máloco je tak nespolehlivé jako lidská paměť.
A nejde jen o pamětníky, ale i o novou generaci. To je stejné, jako když potkávám mladé lidi v nakladatelství v New Yorku. Kdysi jsem psával o hudbě a potkal třeba i Beatles. A teď povídám těm mladým: No, já jsem potkal Beatles, když nahrávali Seržanta Pepře, víte? A starší paní, která mě provázela, se podívala na své dvacetileté kolegy, kteří jen tak koukali a nevěděli, až jim hrdě řekla: Ale on zná taky U2, víte? A to se chytli a najednou se na mě dívali s obdivem. Člověk to těm mladším nemá za zlé, ale ta neznalost je někdy tristní…
Prožíváte takové generační střety často?
No jéje. Já třeba dnes nemůžu dětem a mladým lidem tady ani venku vysvětlit, že jsme si půjčovali desky. Že jsme měli jednu jedinou gramofonovou desku a tu jsme si – téměř obřadně -předávali mezi sebou. Nebo že někdo měl magnetofonový pásek a na něm že šly písničky za sebou. Že to nešlo jen tak přepnout na další stopu. Moje žena se dodnes diví, jaké znám zpěváky -a já jí na to říkám, no, než člověk došel k písničce, kterou chtěl slyšet, poslechl si leccos. Totéž platí s knížkami.
Byl jste už v mládí nadšený čtenář?
Pamatuju si, jak jsme četli všechno. Všechno! I brakovou literaturu. Paní Horáková u nás v domě mi půjčovala knížky, ale nesmělo se o tom mluvit. Kolikrát to bylo třeba nekvalitní, ale tím, že to bylo tajné, že to člověk musel přečíst za noc, protože to pak musel vrátit, si toho strašně vážil. To tajemství znamenalo strašně moc. Mimochodem, zrovna jsem si to připomněl teď při přípravě Robinsona. Udělal jsem tu knihu jako klasiku, univerzální věc srozumitelnou všem. Pak mi ale došlo, že dnes už možná není všeobecně srozumitelné skoro nic.
Myslíte, že lidé už příběh Robinsona Crusoea neznají? Ještě krátce po revoluci jsme to ve třetí třídě četli jako povinnou četbu.
To jste ale možná už četli jako úplně poslední. Já si někdy říkám, jestli jsem nežil v devatenáctém století, jaký rozdíl je mezi mnou a dnešními mladými. My běžně četli Robinsona, Tři mušketýry nebo Kartouzu parmskou. Tohle dnes čtou jen lidé, kteří mají nějaký opravdový zájem o tuto literaturu. Navíc v tom velikou paseku nadělal Disney.
Jak to myslíte?
Tím, že Disney do všech svých pohádek nacpal absolutně pozitivní konce, takže Malá mořská víla se za prince nakonec vdá a tak podobně. Pro nás bylo běžné, že pro děti byly určeny i smutné knihy se smutnými konci, melancholické náměty. Vyprávěly se příběhy, kde třeba dětem zemřeli rodiče. To dneska v podstatě neexistuje. Přitom smutek a melancholie, ale i smrt jsou pro děti důležité elementy a měly by o nich číst. Kde by dnes děti četly Lovce mamutů nebo celého Dumase jako my?
Myslíte, že je to s dětským čtením tak špatné?
Ne, to si vůbec nemyslím. Naopak. Ale prostě jsou jiné, nové knížky. Dokonce si myslím, že je to zase lepší. Nová generace mladých rodičů vůbec nepotvrzuje ty chmurné vize, že budoucnost je jen ve virtuálním světě. Chtějí mít pro děti kvalitní knížky a předtím, než jdou spát, jim z těch knížek čtou.
A neohrožují dětské čtení právě moderní technologie?
Samozřejmě. Dneska i roční děti dokážou zacházet s tablety a smartphony. Všechno to ovládání je strašně intuitivní, děti ho rychle pochopí, je to lákavé. O to cennější ale je, když rodiče vedou děti ke knihám a ony se ke knihám pak vracejí. Když samy chtějí číst.
Je to v tomto směru podle vás nyní stejné v Americe jako v Česku?
Vždy jsem měl pocit, že v Česku jsou si toho lidé ještě víc vědomi. Česko pořád ještě není tak zrychlené, doufám, a to je fajn. Cítím to i z vlastní zkušenosti. Mám tu pár lidí, kteří třeba hrozně dlouho neodpovědí na mail, když jim napíšu. Připojují se třeba jen dvakrát za týden. Nebo jsou celý víkend offline. Nejsou unešení z toho, že musí mít všechno okamžitě, že musí všechno vidět hned – a to je skvělá zpráva. Myslím si, že je to nutné k přežití a pro děti je klíčové vědět, že ještě existuje svět offline. Protože jinak by byly tím online světem strašlivě zahlceny. Děti musí objevovat nějakou krásu a poezii – ale je jasné, že dnes to v tomhle mají rozhodně těžší, než jsme to kdysi měli my.
Co máte nyní v plánu? Máte už v hlavě další dětský námět?
Pokud jsem něčím fascinován, je to příběh Nicholase Wintona. Už o něm přemýšlím dlouho. Teď je to znovu podpořené nejen uprchlickou krizí, ale i tím vším, co se děje ve světě. O siru Nicholasi Wintonovi vlastně přemýšlím už déle než 15 let. Tehdy o něm vznikl film, on byl ještě naživu. Přišlo mi to zajímavé, ale asi to ve mně mělo uzrát.
A ta správná doba přišla teď?
Asi tím vším, co se nyní děje ve světě, jsem si uvědomil, jak důležité je, když se objeví někdo, kdo jedná jinak než většina. Někdo zkrátka vidí, že by něco nemělo být, a poukáže na to. Jde proti proudu a něco konkrétního udělá. Zatímco většina lidí s tím existuje dál, mávne rukou a řekne si, tak to prostě je, co já s tím můžu dělat. Nicholas Winton mi najednou přišel jako osobnost znovu nesmírně aktuální.
Chcete novou knihu pojmout jako jeho životopis?
Zatím mám v hlavě jednoduchý příběh o jeho životě. Je zajímavé tím procházet. Začal jsem najednou o celé té době přemýšlet úplně jinak, než jen jak se o válce učí v učebnicích. Člověk si uvědomí, jaké za tím vším byly příběhy. Že ty děti museli posadit do vlaku jejich rodiče – třeba v době, kdy se ještě běžně říkalo, že se nic nestane, že Němci nebudou tak zlí a že všechno brzy zase přejde. Ti rodiče posadili malinké děti úplně samotné do vlaku a poslali je někam do cizí země. A ty děti tam vyrostly a vlastně nevěděly, proč se to stalo. A s rodiči už se nikdy neshledaly.
Zabýváte se teď osobností Nicholase Wintona nějak hlouběji?
Chtěl bych to vyprávět co nejprostěji. Je velmi pravděpodobné, že on neudělal všechno sám a že mu pomáhali další lidé, ale já nechci dělat detailní historický výklad. Jeho příběh je úžasný – devětadvacetiletý pohledný finančník náhodou projíždí Prahou a najednou uvidí odsunuté děti z pohraničí, je pár měsíců mezi obsazením Sudet, protektorátem a válkou, a on pochopí, že musí něco udělat. Přitom vůbec nemusel. Zajímá mě, jaký to byl typ člověka, jakou měl povahu a charakter, i s přihlédnutím k tomu, že už o tom později nikdy nemluvil, dokud jeho manželka nenašla na půdě mezi starými krámy nějaké dokumenty a neposlala je do BBC… Ptali se ho potom novináři, proč to vlastně celé dělal, neměl k nikomu odpovědnost, nemusel. A pan Winton na to jen suše odvětil, že v tu chvíli mu to připadalo jako naprostá samozřejmost, že to byla nutnost. To mě nesmírně oslovuje, protože to platí obecně – když můžeš, tak musíš. A to si připomínám pořád.
