Vychovat z dětí spokojené a sebevědomé dospělé chce každý rodič. Zároveň je to ale jeden z nejtěžších úkolů, které v životě můžeme mít. Zaručená rada, jak na to, neexistujte, důležité ale je uvědomit si jednu základní pravdu – dítě vychovává zejména to, kým jako rodiče jsme a co děláme, a ne to, co říkáme nebo si myslíme. Všechny základní vzorce chování si totiž děti odvozují z toho, co vidí kolem sebe.
Zapomeňte tedy na dobře míněné aplikování vyčtených pravidel a zamyslete se nad tím, co ve vás mohou vaše děti vidět.
Je to obzvlášť důležité proto, že přejímáním našich vzorů si vytvářejí základy svých osobností, které stojí na sebehodnotě, sebedůvěře a sebeúctě. A ty samozřejmě nelze odvodit z ničeho jiného než z hodnoty, důvěry a úcty, které rodiče (oba!) do svého potomka vkládají.
Sebehodnota
Tím první, čeho se má dítěti dostat, je přijetí – jako nové bytosti v rodině – spolu s vřelostí a láskou, které má dítě zažívat v průběhu svého dětství.
Co znamená nepřijetí, si nejlépe představíme díky extrému, kdy dítě opustí jeden či oba rodiče. Nedůvěra, která tímto vznikne, se pak promítá do veškerého okolního světa. Aktem nepřijetí je ale i situace „nechtěného dítěte“, stejně jako případy, kdy příchod dítěte zkomplikuje rodičům zaběhnutý život. Tvářit se dokážeme všelijak, ale je-li nám dítě na obtíž, averzní pocity s tím spojené vytěsnit nikdy nezvládneme – a dítě je vnímá.
Problém je v tom, že pocity nepřijetí jsou spojeny s existenční úzkostí (přijít o rodiče je život ohrožující stav!) a v budoucnu se budou vracet jako nezvaní hosté v podobě strachu z odmítnutí a pocitů vlastní bezvýznamnosti, tedy nulové sebehodnoty. Neschopnost říci „ne“ má své kořeny právě zde.
Sebedůvěra
Nelze očekávat, že někdo s nízkou sebehodnotou bude překypovat sebedůvěrou. Ta se naopak může vytvořit z toho, jak moc či málo naši rodiče důvěřovali našim schopnostem růst, vyvíjet se a poznávat svět.
Nedůvěřující rodič nevědomě vysílá všemožné signály strachu a obav, zda zrovna jeho dítě zvládne všechny ty nástrahy života, jako jsou třeba dokončení školy či nalezení smysluplného povolání. Tyto signály se projeví buď v přílišném přebírání zodpovědnosti za aktivity dítěte, nebo přísnými tresty za jeho chybné výkony, kdy se ideálem stane dobrá známka ve škole. Dítě se ale o sobě naučí, že jeho schopnosti jsou nevalné (maminka a tatínek za mě vždy vše udělali) nebo že je nutné podávat perfektní výkon, aby nepřišel trest (ať už tělesný, nebo v podobě uraženého rodiče), čímž začne pěstovat nezdravý perfekcionismus.
Pro vybudování sebedůvěry je nejvíce potřeba podpora, jak ukazuje třeba pohádka Princ a Večernice. Velén ve svém souboji s Mrakomorem využívá rad a pomoci tří bratrů, kteří ovšem jeho úkoly neplní za něj, ale jsou mu oporou a stojí za ním. A přesně tak bychom měli přistupovat i ke svým potomkům.
Sebeúcta
Chovat k někomu úctu neznamená, že bezmocné dítě dosadíme na trůn jako modlu, nýbrž že k němu budeme přistupovat jako k rovnocenné bytosti, co se jeho potřeb a prožívání týká.
Matka, která se přimkne k dítěti, aby například nemusela čelit skutečnosti svého polomrtvého vztahu s partnerem, si k sobě potomka připoutá a naučí jej, že je zodpovědný za její pocity, aniž by dítě mělo na výběr.
Spolu se zážitkem z uspokojování potřeb rodičů se vytvoří i vnímání, že vlastní pocity a potřeby naplněny nejsou, a v dítěti vzniká děsivý pocit vnitřní prázdnoty. Tu se v dospělosti snaží všemožně přehlušit bezmezným uspokojováním (věcmi, penězi, druhými lidmi, návykovými látkami apod.), případně jí definitivně podlehne a začne kolem sebe šířit zášť a závist.
Mít šťastné dětství neznamená jen to, že nás rodiče nebili, jak se mnozí snaží si namluvit. Neboť i pusinkování a mazlení přes zjevný odpor dítěte je přesně tím příkladem, kdy uspokojení potřeb rodiče vítězí nad potřebami dítěte. Právě elementární neúcta k jeho projevům (byť ve formě odporu) ukazuje, že o lásce k dítěti nemůže být ani řeč. Mít rád by totiž znamenalo v takovou chvíli své infantilní touhy zkrotit a respektovat celkem jasně vyjádřené potřeby dítěte.
Co deficit sebehodnoty, sebedůvěry a sebeúcty způsobuje?
Za každým šrámem na duši, který se projevuje jako méněcennost plynoucí z nízké sebehodnoty, sebedůvěry či sebeúcty (nebo všech tří), najdeme u dospělého člověka vybudovaný příslušný obranný mechanismus, který mu v časech dětství a dospívání umožnil přežít nebo se alespoň pod tíhou pocitů úzkosti a viny nezbláznit.
Všechny prohřešky a chyby, které se v průběhu výchovy objeví, si totiž klade za vinu vždy dítě. Ani nemá na výběr. Úsudkový aparát, který by byl schopen rozlišit, že tím chybně jednajícím je rodič, v tu dobu nemá k dispozici, a navíc označit za zdroj potíží rodiče by v dětství znamenalo jít proti přírodě a instinktům sebezáchovy.
Když rodič potomka kárá, opovrhuje jím nebo mu dopřává opičí lásku, je to v očích dítěte vždy správně a má to tak být – říká nebo dělá to přece rodič.
To, co byla v dětství nutnost potřebná k přežití, ovšem předznamenává život dospělého a vypořádání se s těmito dětskými zraněními, respektive nalezení nových přístupů k nim, se nakonec stává životním úkolem dospělého člověka.
Ani to ovšem není jen tak, protože původní autorita rodičů se v nás usídlí v podobě autority vnitřní, která jako správce starých pořádků udržuje rodičovská pouta stále při životě. Žijeme si „spokojeně“ pod její vládou, dokud v životě nenarazíme na vnější obtíže či nás nepostihne neuróza zevnitř v podobě úzkostí, depresí či pocitu ztráty smyslu. Ta nás má především upozornit, že jsme se od sebe vzdálili příliš daleko a zaběhnuté vzorce ztrácejí na svém účinku.
Existuje vůbec nějaký ideál?
Jakmile se jednou dotkneme hříchů, které jsme v dosavadním průběhu vztahu s naším dítětem napáchali, vkrade se nám na mysl představa o ideálu. Jenže takový ideál neexistuje. (Ostatně kdo a kdy by ho měl stanovit?)
Dítě potřebuje v první řadě zažít čas na hraní, a to se svými nejbližšími. Potřebuje okusit radost ze hry, mít čas být dítětem, aby mohlo samo v sobě objevit, co jej baví a jaký pocit to je, když během zábavy zažije i výsledek. Potřebuje zažít, jaké to je, být v něčem nejlepší, být v něčem lepší než samotný rodič, stejně jako pocit, když se něco nepovede – jaké to je prohrát. A to vše v prostředí bezpečného vztahu, který není ohrožen ani jeho zlobením, hysterickými záchvaty či jinými vylomeninami.
K tomu rodič nutně potřebuje sestoupit z trůnu své rodičovské autority a projevit zájem o svět dítěte (včetně třeba videoher). Dospělému se to nutně líbit nemusí a také tomu nemusí rozumět, ale pro dítě to je celý jeho svět. Jiný nemá. Buď se tedy o jeho pochopení alespoň bez předsudků pokusíme (a tak lépe porozumíme svému dítěti), nebo nikoli.
Dítě se rovněž potřebuje naučit, jak zacházet se svými emocemi, a to jinak než potlačováním. Potřebuje vědět, že je v pořádku emoce mít a že za jejich projevy musí začít postupně přebírat zodpovědnost. Jejich potlačení sice uleví rodičům, nic ovšem nevyřeší. Potlačením ještě žádná emoce nikdy nezmizela, naopak s potlačením spolehlivě zmizí i příležitost se s ní naučit zacházet.
Podobně dítě potřebuje zažít, že i autorita (rodič) může udělat chybu a že chyba není koncem světa, pakliže se ji snažíme upřímně napravit.
