„Lidstvo jako druh teď prochází masivním evolučním vývojem směrem ke kolektivnímu vědomí, jsme na cestě k vytvoření jednoho obrovského supermozku, který se bude chovat jako obří včelí úl,“ pronese neurovědkyně Hannah Critchlow naprosto samozřejmě, jako by právě nevyslovila hypotézu hodnou vlastní scény ve sci-fi blockbusteru.
Máte najednou pocit, že vám z té představy a všech možných konsekvencí praskne hlava? Tak si to pojďme pěkně popořádku vysvětlit.
Jak to myslíte, kolektivní supermozek?
Díky technologiím fungujeme mnohem méně jako jednotlivci, mnohem více se navzájem spojujeme, online i offline, budujeme infrastrukturu rychlých přesunů po celé zeměkouli. Rychlovlaky, letadla, každý týden jsme na jiném kontinentu, máme telefony v kapse, videokonference a nekonečně mnoho nástrojů pro komunikaci na dálku. Každý z nás může s ostatními sdílet svoji realitu.
A takhle postupně směřujeme k hyperkomplexní, vzájemně propojené existenci. Můžeme sdílet svoje myšlenky v reálném čase s celým světem, koncentrovat svoje mozkové kapacity. A to v momentě, kdy jako lidstvo čelíme hned několika existenčním výzvám, mezi nimi změně klimatu. Nebylo by lepší mít na ty velké a důležité problémy po ruce co nejvíc chytrých mozků schopných spojit se dohromady a sdílet svoje myšlenky a znalosti?
To zní víc jako sci-fi než jako realita. Ale když na to přistoupím, tak k čemu nám kolektivní vědomí bude?
Představte si, že se vyrovnají všechny individuální předsudky nebo chyby ve zpracování informací, kterých se dopouští mozek každého z nás. Místo toho budeme všichni mít komplexnější a přesnější představu o světě a budeme moci čerpat ze společného kognitivního fondu, a lépe tak řešit složité problémy.
Neurověda zkoumá technologie a dává dohromady nástroje schopné nám něco podobného zprostředkovat. O mozku dnes víme víc než kdy dřív, máme neuvěřitelné možnosti, jak ho zkoumat i ovlivňovat. A právě posun v neuroinženýrství nás nakonec postrčí na cestě ke kolektivní mysli, supermozku lidstva, který bude fungovat trochu jako včelí úl, koordinovaně, poháněný společně dedikovanou kapacitou jednotlivců.
Co když si nechci pustit do hlavy nikoho jiného?
I když existuje celá řada studií, které potvrzují, jak vysoce přínosné by to pro vás bylo? Namátkou z vědeckých studií: je vždy dobře obklopovat se rozmanitou strukturou lidí, geneticky odlišných, různě starých, kteří mají za svůj život různé zkušenosti, vyrostli v různých kulturách, takže mohou vidět svět trochu jinak.
Náš mozek z toho vždy jen benefituje. Když dáte takové lidi dohromady a umožníte jim volně komunikovat a sdílet své myšlenky, aniž by se vytvářely nějaké předsudky nebo existovala dynamika dominance, vytváříte v podstatě podhoubí pro genialitu. Představte si mít všechno tohle know-how na dosah a moct se jen připojit. Je to velká věc? Podle mě ano.
Může se to zvrhnout?
