Mělo to být vlastní letadlo. Nakonec z toho je vrtulník a pilotní průkaz. Vlastně tři vrtulníky. Jako bonus kus letiště, a aby toho nebylo málo, navrch ještě letecká škola. Vladimíru Kovářovi tenhle koníček poněkud nabobtnal.
Dejte mu to a on to bude řídit. A ne, teď nemám na mysli softwarovou firmu Unicorn, kterou podle žebříčku Forbesu 69. nejbohatší Čech založil před dvaadvaceti lety.
Vladimír Kovář dokáže vzít za kormidlo vlastní plachetnice zaparkované v chorvatské marině, za koňské otěže irského coba ustájeného na farmě na Rakovnicku, volant elektrického jaguaru a poslední dva roky i za knipl dvoumístného vrtulníku. Skákat padákem neplánuje, kdyby to někoho napadlo.
Letiště v Plasích na půl cesty mezi Plzní a Rakovníkem byste si při cestě mezi oběma městy nevšimli. Když na něj ale z hlavní silnice odbočíte, dostanete se na obrovskou zelenou plochu, odkud se dá z řídicí věže přehlédnout údolí Berounky na straně jedné a zvlněná krajina kolem Rabštejna nad Střelou na straně druhé.
Vybrat, kde je to na konci barevného října krásnější, nejde. Jeden směr ale vybrat musíme. Od chvíle, kdy padne rozhodnutí zamířit k Rabštejnu, uteče dvacet minut a trojice dvoumístných helikoptér už kvůli co nejlepším fotkám jako vážky prolétává kolem kláštera servitů ze sedmnáctého století, který svítí na skále nad řekou.
Dvě bílo-černo-žluté, jedna červená v designu další Kovářovy firmy Red Monster. Hromadný odlet směrem na Rabštejn pro jejího šéfa představoval ten den už druhý start. Na letiště v Plasích, kde jsme se potkali, doletěl ze Strachovic, kde má farmu a kde vrtulník parkuje.
Když z něj po osmiminutovém letu vystoupil a šel proti nám, nešlo si nevšimnout toho, že měl na sobě otevřený padák. Jenže ne zádech, ale vepředu na mikině. Jako obrázek. „Ženě můžu tvrdit, že létám s padákem,“ reagoval na naši poznámku.
Když o něco později padl dotaz na bezpečnost létání a právě i reakce manželky a dětí, odpovědí byla věta, ve které se potkal manžel a otec čtyř dětí na straně jedné a dobrodruh na straně druhé.
Foto Michael Tomeš
„Já jsem jim to tak úplně ze začátku neřekl, ale časem jsem se samozřejmě přiznal. Na jednu stranu mají obavu, což se pochopit dá. Zároveň si ale myslím, že když někomu řeknou, že manžel nebo táta pilotuje vrtulník, tak to pěkně zní i jim,“ odpověděl Kovář tak, že tomu každý s obdivem k létání musí rozumět.
Nápad opanovat kromě vody a pevniny ještě nebe měl Kovář už v devadesátých letech. Tehdy ale uvažoval o licenci na letadlo. Začal si dělat kurz pilota, absolvoval několik zkušebních letů na větroni, prošel zdravotními zkouškami a pátral po tom, jaký stroj si koupí. Pak ale všechno rychle zastavil.
„Zjistil jsem, že možnost letět odněkud někam byla naprosto tristní. Před vstupem do Evropské unie s tím byla spojená strašlivá byrokracie a já jsem chtěl letadlo hlavně k tomu, abych se v něm někam rychle přemísťoval. To mi to nenabídlo, tak jsem se něj vybodnul,“ vzpomíná.
Před dvěma lety se ale běžnou leteckou linkou vracel domů z Chorvatska, kde má vedle firemního hotelu ještě flotilu jachet k pronájmu, a do oka mu padl časopis s článkem o létání ve vrtulníku. Psali v něm mimo jiné i to, že se s ním dá přistát všude tam, kde to není zakázané. Potřebujete jen povolení majitele pozemku. A chuť létat byla po letech zase zpátky.
Po návratu domů tak začal hledat pilotní školu, kterou našel poblíž Kladna, a před dvěma lety do ní nastoupil. A uspěl.
