Původně tu měly vzniknout open-space kanceláře, ale místo toho prostor o velikosti patnácti set metrů čtverečních obsadily knihy. Nejvyšší patro obchodního centra Forum v Liberci je jich plné. V regálech nebo na zemi v bednách od banánů lze najít výtisky nedávno vyšlé beletrie, staré poezie, odborné knihy v různých jazycích i dávno pozapomenuté autory, či naopak vyhledávané dobrodružné romány.
V rohu hučí skenery, brigádníci připravují objednávky a na monitorech blikají algoritmy, které v reálném čase vyhodnocují cenu knih podle situace na trhu.
Tomáš Sanetrník, zakladatel a spolumajitel rodinného podniku, zažil antikvariáty ještě v době socialismu, kdy se žádané tituly schovávaly pod pultem. Svůj vlastní – Avion se rozhodl založit před deseti lety, dnes patří k největším hráčům svého druhu v Česku.
„Nemám to ověřené, ale nebudu daleko od pravdy s tvrzením, že právě v tuzemsku je nejvíc antikvářů na počet obyvatel na světě,“ domnívá se Tomáš Sanetrník.
„Od těch malých po velké a méně znalých po odborníky, před kterými dodnes cítím ostych nazývat se antikvářem. Od těch jsem se celý život snažil něco naučit a činím tak dodnes. Jedna z nejkrásnějších stránek tohoto povolání je to nedohledné pole vědomostí před námi,“ dodává zakladatel antikvariátu.
Avion zaměstnává kolem pětadvaceti lidí na stálo, dalších pět desítek brigádně a ročně míří k obratu okolo šedesáti milionů korun. Přesto příběh jeho zakladatele nezačal žádným podnikatelským plánem ani investičním kapitálem. Začal autostopem.
Tomáš Sanetrník se ke knihám dostal v mladém věku jako sběratel. Každý den chodil do tehdy ještě státního antikvariátu v Liberci, procházel regály a učil se poznávat hodnotu knih nejen podle obsahu, ale také podle úpravy, vazby a ilustrací.
Po revoluci pak přišla nabídka od liberecké antikvární a především knihkupecké legendy Jaroslava Fryče. „Vzal mě tehdy stopem. On jel z velkého výkupu knih a já se vracel ze soukromého malého nákupu po sběrateli. V autě jsme si plácli,“ vzpomíná Sanetrník.
Následujících třicet let pak vykupoval knihy, naceňoval je a prohluboval své znalosti, které software stále nedokáže úplně nahradit.
„U starých tisků, sběratelských objektů a raritních vydání žádný algoritmus nestačí. Tam potřebujete hlavně zkušenost,“ podotýká s tím, že rukama už mu prošly desítky milionů výtisků. V současné době je to zhruba 25 tisíc za týden.
Foto Chris Lawton/Unsplash
Právě dlouholetá zkušenost je dnes tím, co Avion odlišuje od úspěšné konkurence. Zatímco moderní online antikvariáty se soustředí více na novější produkci s ISBN kódy, které slouží ke snadné identifikaci knižního vydání, Avion vykupuje mnohem širší sortiment.
Od současných bestsellerů až po knihy ze šestnáctého století, bibliofilie, samizdaty, plakáty, pohlednice, grafiky a gramodesky. Práce antikváře je zčásti obchod, zčásti archeologie. Tým Avionu týdně objíždí desítky domácností po celé republice. Ve většině případů jde o pozůstalosti, časté je také redukování knihovny před stěhováním.
„Občas se mezi běžnou produkcí, která vycházela ve statisícových nákladech, objeví něco mimořádného. Jako třeba nedávno, kdy syn vyklízel knihovnu po svém otci, jenž za svůj život nashromáždil obrovské množství potištěného papíru,“ upozorňuje antikvář, který má za sebou pětatřicet let v branži.
Mezi obyčejnou beletrií se nacházela i spousta německy a latinsky psaných starých knih s náboženskou tematikou. Ale ani ty už dnes nemají téměř žádnou hodnotu. Často jejich cenu tvoří pouze vazby, mnohdy vyvedené v kůži se zlacením.
„Ty byly hojně využívány především v devadesátých letech filmaři jako kulisy k dobovým snímkům nebo jako dekorace domácností. A v této knihovně jsme nakonec našli inkunábuli (označení pro nejstarší tištěná díla v Evropě – pozn. red.), španělsko-latinský slovník vydaný před rokem 1500,“ prozrazuje majitel antikvariátu.
Knihy, které mají vysokou hodnotu, dnes většinou končí v aukčních síních a majitelé jsou si často vědomi, že mají doma cennost. Přesto antikvář mluví o „lovectví“. To mu poskytuje radost a dodává sílu, takže zatím nepodlehl syndromu vyhoření.
„Nikdy nevíte, co objevíte. Ať už je to kniha, kterou jsem zatím nepotkal, nebo zajímavý interiér,“ zmiňuje. Tomáš Sanetrník totiž vedle knižních titulů sbírá i užité umění dvacátého století. Počínaje kubismem přes funkcionalismus až po jeho organické modifikace ve čtyřicátých letech minulého století.
Dnes ho potěší i artefakty z takzvaného období bruselu, ten ho už obklopoval v době raného dětství – sklo, porcelán, keramika, svítidla, nábytek, koberce…
Z prací na papíře to jsou pak plakáty, knižní obálky, ilustrace, typografické úpravy. Například Ladislava Sutnara, Zdeňka Rossmanna, Karla Teigeho či Víta Obrtela, ale i mnohem mladšího Jiřího Rathouského. Doma i v poloveřejné galerii uchovává téměř kompletní soubor knižních obálek a ilustrací od Josefa Čapka vytvořených v tomto rozsahu unikátní technikou linorytu.
Ale zpět do skladu. Leží v něm odhadem kolem tři čtvrtě milionu knih. Pro výkupy jezdí firma vlastní dopravou nebo jim je dovážejí externí přepravci. Zaměstnanci pak tituly třídí na ty, které lze nabídnout k prodeji, a na ty, jež jsou vhodné už jen k adopci nebo věnování.
Každý antikvariát, který odváží i celé pozůstalosti, však ví, že část neprodejných knih putuje také k recyklaci. Na rozdíl od Knihobotu či jiných podobných konceptů, které vyplácejí provizi až v případě prodeje knihy, v Avionu za ni zaplatí hned při výkupu.
Ceny inzerují online na svých webových stránkách a prodávající tedy přesně ví, za kolik od něj budou knihy odkoupeny v případě, že udělá část práce sám a vybrané tituly zašle kurýrem na náklady firmy. Ta pak nemusí dojíždět a třídit knihy na místě.
I když má i svůj kamenný obchod, většina prodejů se odehrává online. Klasický obraz antikvariátu s majitelem za pultem, se kterým si dlouze povídáte o literatuře, ale dost často také o všem, co život přináší, obklopeni vůní starého papíru, už podle Sanetrníka pomalu mizí.
„Není měsíce, kdy neskončí jeden starý antikvariát,“ poukazuje Tomáš Sanetrník. Důvodů je hned několik. Ubývá sběratelů, přeci jen se o něco méně čte a internet ukázal, že knih je ve skutečnosti mnohem více než čtenářů.
Svou roli pak hraje i změna životního stylu. Mladší generace už knihy tolik nesbírá a hromadění čehokoli je jí vzdálenější. Podle antikváře se stačí podívat do jejich bytů.
„Dříve byla knihovna téměř povinnou součástí jakékoli domácnosti. Dnes mají lidé většinou minimalisticky zařízený byt, kterému dominuje velká obrazovka. Neříkám, že je to špatně, doba je prostě jiná a nic z toho samozřejmě neplatí absolutně, jen jde o trendy, kterých si za roky práce v oboru nejde nevšimnout,“ konstatuje.
Kdysi byl také podle něj antikvář jediným prostředníkem mezi prodávajícím a kupujícím. „Dnes má majitel knihovny nespočet možností a portálů, kde své knihy může nabídnout, a kupující si může snadno vybrat. Jen to obnáší dost práce, a o tom něco víme,“ dodává Sanetrník s tím, že pro zákazníka nikdy nebylo líp.
I proto se musel změnit způsob, jakým se knihy prodávají. A to je moment, kdy do příběhu vstupuje Tomášův syn Ondřej, spolumajitel, který dříve působil i jako ředitel.
Dnes se převážně věnuje své vlastní firmě Gramodesky.cz. Svému otci nejen pomohl přežít digitální revoluci, ale také vybudovat společnost s mnoha zaměstnanci a strukturou, která dalece převyšuje původní představu.
Když se po letech vrátil ze zahraničí, začal pomáhat s přepisováním knih na internet a brzy zjistil, že většinu práce lze automatizovat. Vytvořil program, který simuloval klikání a zadával knihy na e-shop za ně. To jak firma funguje teď, je tak především jeho zásluhou.
„Avion má vlastní databázi milionu naceněných titulů, napojenou na historii prodejů od roku 2016. Software sleduje nabídku na trhu, pohyb cen i frekvenci výskytu konkrétní knihy. Vychází z vlastních dřívějších prodejů, ale i z prodejů na konkurenčních webech,“ popisuje Ondřej Sanetrník.
Firma díky tomu vidí, za kolik se kniha nabízí v danou chvíli na srovnávačích, jako jsou Ulov knihu nebo Můj antikvariát. Ze souboru dat se pak utvoří konkrétní prodejní a výkupní cena, kterou posléze v Avionu inzerují. „Také to, jak velkým nákladem byla kniha vydaná, hraje v její ceně velkou roli. Pokud se vyskytuje často, její cena klesá, a naopak,“ doplňuje Sanetrník mladší.
Mezi nejprodávanější autory podle antikvářů stále patří všeobecně známá jména, jako jsou například Agatha Christie, Karl May, Jules Verne, Umberto Eco, Karel Čapek či Jaroslav Foglar. Žádaná je též prvorepubliková místopisná literatura, odborné knihy o starých řemeslech, ale také staré jízdní řády a vše kolem dopravy.
Vyhledávané jsou i takzvané krvavé romány z přelomu minulého a předminulého století. Zájmy sběratelů jsou nepřeberné. Samostatnou kapitolou je Erbenova Kytice, Máchův Máj a Babička Boženy Němcové.
Krátkodobě jdou více na odbyt i knihy, jejichž autoři právě zemřeli nebo se dostali do centra mediální pozornosti. „Teď se třeba po novém seriálu prodává Simona Monyová, předtím to byly tituly o Ivetě Bartošové,“ prozrazuje Tomáš Sanetrník.
„Vysokou cenu mají především knižní rarity v bezvadném stavu. Podobně jako u známek nebo vinylových desek. To je jediný segment, kde cena knih stoupá,“ upřesňuje antikvář.
Ceny průměrných titulů však podle něj pomalu, ale jistě klesají. Odchází totiž generace, která četla nadstandardně.
„Přestože knihy dříve vycházely ve statisícových nákladech, lidé čekali každý čtvrtek ve dlouhých frontách před knihkupectvími. Na tyto legendární knižní čtvrtky vzpomínají nejen lidé z branže. Přesto si myslím, že knižní kultura a zájem o knihy jsou v Česku stále vysoké,“ soudí Tomáš Sanetrník.
Ostatně akce, jako jsou Svět knihy, Tabook a mnoho dalších, toho mohou být důkazem. „Vzpomínám na nedávný knižní veletrh v Lipsku, kde jsem si v pauzách mezi jednotlivými prodeji, které byly někdy dost dlouhé, četl knihu. Byl jsem mezi asi padesáti kolegy z celé Evropy jediný, dokonce si mne občas někdo vyfotil,“ přidává zajímavou historku.
Za nejlepší období pro sběratele i pro antikvariáty považuje Tomáš Sanetrník začátek devadesátých let. Tehdy probíhaly velké společenské změny, lidé se často stěhovali a zanechávali po sobě obrovské knihovny s cennými tituly.
Zájem o české knihy pak byl i v zahraničí. Prodávala se tuzemská avantgarda, Japonci nakupovali ve velkém dětské ilustrované knihy. „Když jsem byl tehdy v Tokiu, tak jsem v jednom krámku narazil na regál plný českých pohádkových knih. Listoval jsem jimi a v každé druhé byla mou rukou napsaná cena,“ prozrazuje s úsměvem.
On sám četl jako dítě hlavně verneovky, mayovky a foglarovky a nebyl schopný se od knížky odtrhnout. Četl si často i u jídla, což mu maminka prý tolerovala, protože jeho babička si u jídla také čítávala, i když převážně noviny.
V dospívání objevil Edgara Allana Poea, ruské autory, od klasických děl Fjodora Michajloviče Dostojevského nebo Michaila Bulgakova až po polozapomenutého Michaila Petroviče Arcybaševa. Z českých autorů samozřejmě Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, ale i Vladimíra Párala.
Vyučil se totiž v Ústí nad Labem chemikem, a tak měl k prostředí jeho knih blízko. Také chemický kontinuální provoz vybízel ke čtení. Přečtená kniha za směnu, zejména noční, byla pro něj obvyklou normou. Za bývalého režimu ho výrazně ovlivnil samizdat a prostředí undergroundu, které pro něj bylo inspirací a pomohlo mu s vlastní identifikací.
V té době měli státní antikváři povinnost vykupovat i „zakázané“ knihy, shromažďovat je před jejich následnou likvidací. Údajně byl jeden ze skladů také v kostele svaté Máří Magdaleny. „Dokonce jsme s kamarádem přemýšleli, jak do něj vniknout a knihy odcizit,“ vzpomíná Sanetrník.
Dodnes má rád prvorepublikové autory, jako jsou Jan Čep nebo Egon Hostovský, ke kterým se občas vrací, ze světových třeba Vladimira Nabokova nebo Gilberta Keitha Chestertona. Ze současníků si nenechá ujít žádnou novinku Emila Hakla či Daniela Hradeckého.
„Ale je pravda, že na čtení už moc času nemám, naposledy jsem si hodně početl za covidu, tehdy jsem se přiblížil ke své mladické normě,“ přiznává Sanetrník. Nevyhýbá se ani audioknihám, momentálně ho například zaujala na Vltavě vysílaná vzpomínková kniha Beaty Landovské Když máma spala.
„Mám doma stovky knih, které bych si rád přečetl. Snad v důchodu, tam se zatím ale nechystám. Historku o knihovně budované na důchod nicméně slýchávám na výkupech několikrát do měsíce,“ podotýká s tím, že z nejrůznějších důvodů z toho vždy sejde.
„Jen jedinkrát mi zákazník potvrdil, že si skutečně plní svůj sen a postupně čte všechny knihy, které za život nashromáždil. Třeba budu ten druhý případ,“ uzavírá Tomáš Sanetrník.
