Skleněná spirála má za dva roky ohromit svět na výstavě Expo v japonské Ósace. Český pavilon v jejím tvaru navrhli architekti ze studia Apropos Architects. Vyhráli v konkurenci dalších sedmatřiceti ateliérů.

O vítězi rozhodovala sedmičlenná porota v čele se světoznámou architektkou Evou Jiřičnou. „Přiznám se, že žádného favorita jsem neměla. Ale tím, že je skleněný, byl vítězný návrh z těch všech přece jen nejzářivější. A pro mě sklo hodně znamená,“ říká Eva Jiřičná.

Slavná architektka už více než pětačtyřicet let žije a pracuje v Londýně, kde založila i vlastní ateliér Eva Jiricna Architects Limited. Druhý s názvem AI DESIGN má spolu s Petrem Vagnerem v Praze. Když si pro první místo v soutěži o nejlepší návrh pavilonu přišel vítězný tým architektů, neskrývala svou radost. „Potěšilo mě, že mezi nimi bylo i tolik žen. A hlavně že to jsou samí mladí lidé. To je úžasné.“

Když jste začínala vy, byla jste mezi architekty jako žena spíše výjimkou?

Určitě. Když jsem vyšla ze školy, tak nás bylo šest žen z osmašedesáti architektů. Dokonce ještě když jsem pracovala v ateliéru Richarda Rogerse, byla jsem tam jedinou architektkou v celé kanceláři. Až teď je tam kolem pětatřiceti procent žen.

Čím je kolektiv vyváženější, tím je spolupráce lepší. Ale já to tehdy vůbec nevnímala nějak negativně nebo diskriminačně. Já se chtěla učit, zajímala mě práce, chtěla jsem pochopit, co se dělá v Anglii jinak než doma v Česku. To, že jsem byla jako žena v ateliéru jediná, mi prozradil později sám Richard až při velké party v londýnské budově Cheesegrater, do níž se nastěhoval, než zemřel.

Jak moc byl pro vás výběr z těch osmatřiceti návrhů náročný?

Přiznám se, že když jsem si je poprvé prošla, neměla jsem žádného favorita. Každý z projektů reprezentoval jiný názor, jinou proveditelnost. Že by mně osobně jeden návrh vyplul, což někdy být může, se nestalo.

Bylo tam deset dvanáct projektů, u kterých jsem věděla, že o nich musíme mluvit, ale abych si řekla o jednom, že vyhraje, to ne. Navíc se to v průběhu těch dvou dní hodně měnilo. Asi ve třech čtvrtinách prvního dne jsme měli čtrnáct projektů, o nichž jsme opravdu seriózně debatovali. Z toho nám nakonec vypadly tři, u nichž jsme si mysleli, že budou mezi vítěznými.

Ale nakonec nebyly. Proč?

Protože moje zkušenost je taková, že když si dá člověk menší odstup, čas na to, aby se mu to rozleželo v hlavě, vyspí se na to, objeví se jiné aspekty i u těch projektů, které se do užšího výběru neprobojují. A opravdu – druhý den bylo všechno jinak.

Jako porotci jsme si znovu přečetli, co autoři o svém projektu napsali, znovu jsme se zamysleli nad tím, jak se to bude stavět, jak se s tím týmem bude pracovat, kdo asi za tím týmem je, jaká skupina, kdo jsou ti lidé, kteří nám projekt prezentují. Jako předseda poroty máte šílenou odpovědnost. Všechny projekty se dají postavit, ale když pak projdete tou výstavou, je jeden z nich ten, co bude zářit nejvíc. Ten ze skla.

Sklo vás provází celý život, ráda s ním pracujete, kombinujete s dalšími materiály, třeba s ocelí nebo kamenem. A sklo se světu představilo v japonské Ósace už v roce 1970, kdy tam výstava Expo proběhla poprvé a na přípravách české expozice se podíleli třeba Stanislav Libenský nebo Jaroslava Brychtová. Je české sklo to, čím bychom se měli ve světě chlubit?

Stoprocentně. Všichni mluví jen o belgickém sklu, benátském sklu, ale na české se ve světě tak trochu zapomíná. A přitom rozhodně máme co nabídnout a za dva roky to budeme moci v Japonsku i ukázat.

A když už jste zmínila dvojici Libenský a Brychtová, tak s nimi jsem se poprvé potkala v roce 1959 na výstavě skla v Moskvě. Byla jsem tam v devatenácti jako hosteska. Uměla jsem perfektně rusky, poněvadž jsem byla poslaná na převýchovu do ruského gymnázia.

V Moskvě jsem pak několik měsíců prováděla návštěvníky výstavou a ještě předtím dostala intenzivní šestitýdenní školení o českém skle – včetně toho technického nebo foukaného. A tam jsem měla možnost se seznámit s takovými jmény, jako byl Hlava, Šotola, Roubíček, Libenský, Brychtová. Chodila jsem s nimi na skleničku, povídali jsme si a stali se z nás kamarádi. Já jsem pak jezdila celý život po sklárnách po celém světě, pracovala se sklem ve formě stability a konstrukčních schopností. Přirostlo mi k srdci.

Už jsme zmínili, že jste měla radost, když jste viděla, kolik mladých tvůrců se soutěže o český pavilon zúčastnilo. Jak moc je to pro ně důležité?

Ohromně. A nejen pro ty mladé, ale pro jakoukoli skupinu architektů. Protože se tím učí, jak čitelně a inteligentně prezentovat své myšlenky. Všech osmatřicet týmů věřilo, že nás uchvátí, a nikoho z nich jsme nevyřadili proto, že nesplnil podmínky.

Jen mě trochu mrzí, že soutěže jsou pro každou skupinu velká finanční zátěž. Proto bych se přikláněla k tomu, aby se organizovaly tak, že to malé ateliéry, které většinou přinesou fůru nápadů, tolik finančně neochromí. U velkých kanceláří se ty náklady přece jen víc ztratí.

Stále pracujete, jste zvaná do porot architektonických soutěží, to musí být dost náročné časově všechno skloubit?

Vstávám každý den v šest hodin ráno, a když jsem v Londýně, tak už jsem v osm hodin na Zoomu s pražskou kanceláří. Když jsem pak v Čechách, tak se taky prakticky nezastavím. Asi jsem nikdy nepracovala tak moc jako teď. Ale díky bohu za to.

Během přesunů z Londýna do Prahy jste už nasbírala spoustu letových hodin. Jak často se vracíte do Čech?

No, tak dvakrát třikrát do měsíce. Nedávno jsem byla na Slovensku v Bratislavě. Společnost Penta organizovala architektonickou soutěž na zástavbu Southbank, což je taková veliká část kolem Dunaje. Zúčastnily se jí ateliéry jako Snøhetta, Zaha Hadid, Boele. Šlo o velký a velmi zajímavý urbanistický projekt. Těší mě, když dnes městům, ale i samotným developerům záleží na tom, jak bude ten který projekt vypadat. A že vůbec soutěže pořádají.