Jako mladý procestoval stopem celou Evropu, zkušenosti sbíral pod vedením architekta Karla Hubáčka, s partou kolegů jezdíval k Václavu Havlovi na jeho Hrádeček. A jeho zásluhou získala liberecká univerzita po revoluci vlastní fakultu architektury.
Osmasedmdesátiletý Jiří Suchomel obdržel za průkopnictví v oblasti udržitelné architektury a založení a dlouhodobé vedení liberecké Fakulty umění a architektury Cenu ministerstva kultury. Ocitl se tak ve společnosti jmen, jako je Eva Jiřičná, Miroslav Masák nebo Viktor Rudiš. „Byl jsem překvapený, že si na mě někdo vzpomněl. A potěšený i poctěný,“ říká architekt.
Na rozhovor se potkáváme v kavárně, která sídlí v prvním patře osmipodlažní budovy rektorátu Technické univerzity. Stavěla se před patnácti lety právě podle Suchomelova návrhu a Studentskému náměstí vtiskla osobitý styl.
Foto Libor Sváček
Proč jste šel studovat zrovna architekturu?
Určitě mě ovlivnil můj táta, který ji měl rovněž vystudovanou, nicméně nikdy se jí pořádně nevěnoval. Většinu života strávil jako úředník organizující výstavbu pro kamenouhelné doly v Kladně, ale byl nadšeným nedělním malířem a mně se velmi věnoval. A protože já stále stavěl nějaké modely a bavilo mě cokoli vyrábět, tak jsem se rozhodl jít na architekturu taky. Tehdy byly v Praze dvě možnosti, kde ji studovat: buď na ČVUT, anebo na jedné ze dvou uměleckých škol. Tam ale měla trochu jiný formát.
Co vás při studiu bavilo nejvíce?
Pro kluka z Kladna byla Praha úplně jiný svět. Na architektuře se nás navíc sešla parta skvělých a zajímavých lidí. Vysedávali jsme spolu po hospodách, společně objevovali architekturu i životní postoje. Co se architektury týče, byli jsme do značné míry samoukové, ono v šedesátých letech bylo mezi vyučujícími spíše méně než více inspirativních lidí.
Iniciativa něco se naučit byla spíše na naší straně, což ale vůbec není na škodu. A mělo by to tak být i u současných studentů – sami musí projevovat zájem o obor, není to tak, že se o ně někdo postará. Musí se snažit sami dopídit k informacím a srovnat si je v hlavě.
Vaše generace vyrostla na funkcionalismu. Přesto, měli jste možnost vidět v šedesátých letech i práci zahraničních architektů?
V našem oboru to s nedostupností západních materiálů zase tak špatné nebylo. Chodili jsme do studovny Technické knihovny, kde jsme měli k dispozici zhruba deset západních titulů zahraničních architektonických časopisů, takže představu o tom, jak to venku vypadá, jsme měli. Mě ale kromě předválečného moderního funkcionalismu oslovovali i skandinávští autoři. Záhy jsem objevil také japonské dění a pak britskou a americkou scénu, která byla v té době velmi dynamická.
Jaké jste měl tehdy jako architekt ambice?
Ty největší. To, že kolem nás nebyly žádné velké vzory, nám spíše otevřelo pohledy do světa. V roce 1967 jsem dostal inženýrský diplom, ale protože jsem ve svých třiadvaceti letech ještě nebyl úplně vyzrálý a věděl, že na sobě musím dál pracovat, přihlásil jsem se k dalšímu studiu na Akademii, kde mě přijal profesor Frágner. To bylo štěstí, protože jako student jsem se mohl snadněji dostat do zahraničí, snáze jsem získal výjezdní doložku. V roce 1968 jsem odjel v létě do Německa, abych si vydělal peníze a mohl cestovat – a tam mě zaskočila ruská okupace.
Vrátil jste se hned do Čech?
Ne, zůstal jsem tam ještě rok. V Německu jsem měl práci, přátele, bydlení i svou tehdejší přítelkyni. Výjezdní doložku jsem si stále prodlužoval, ale nakonec se rozhodl pro návrat kvůli rodičům a bratrovi. A taky protože jsem si říkal, že odejít mají z naší země Rusové, ne já. Možná to byl až naivní heroismus, ale tušil jsem, že to nebude snadné. Můj německý kamarád mě varoval, že Rusové budou utahovat šrouby. A měl pravdu, akorát nikdo z nás nevěděl, že to utahování bude trvat dvacet let.
Žil jste rok v Německu, čerstvě po studiích… Nebál jste se, že vás budou poměry v okupované zemi ubíjet?
Ten svět tady byl pitomý, hloupý, otupující a ubíjející. Osobně jsem sice neprožíval žádnou politickou perzekuci, ale atmosféra ve společnosti byla umrtvující. Všechno hloupé mělo přednost a všechno inteligentní bylo potlačováno. Jenže my měli protizbraň a ta se jmenovala Sial (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, ateliér spoluzaložený Karlem Hubáčkem, pozn red.). Už když jsem se z toho Německa vracel, tak jsem věděl, že pojedu do Liberce ke Karlu Hubáčkovi, protože Ještěd na tom kopci zářil jako maják do tmy po celé Evropě.
My jako mladí architekti jsme se k němu slétávali jako můry na lampu. A Hubáček pro nás vytvořil úžasné podmínky – finanční ne, ale to pro nás nebylo životně důležité. Důležitější bylo, že vytvořil takovou niku, kam nedoléhaly ty komunistické nesmysly. Navíc jsme se tam sešli v dobré sestavě a to mně pomáhalo přežít, stejně jako vzpomínky na Německo.
Bytostně jsem věděl, že se dá žít i jinak, že není nutné podléhat depresi, která tady vládla, protože nejde o jedinou možnost existence. Stále jsem doufal, že jednou to bude lepší.
Jako samostatný ateliér se Sial ustanovil v roce 1968. Vybíral si Karel Hubáček, koho do něj přijme?
Zájemci z naší generace se mu tam jen hrnuli. A tak Hubáček společně s Miroslavem Masákem vymysleli představu takzvané Školky jako instituce uvnitř kanceláře, která umožní čerstvým absolventům získat zkušenosti. A zároveň využije jejich elán, lidi tam nějakou dobu pobudou a pak odejdou do života. Taková byla základní představa.
Na podzim roku 1969 nás tam přišlo asi deset, dvanáct lidí do kanceláře, která měla asi padesát lidí. Měli jsme velké oči a vedli vášnivé řeči. V tom byla Hubáčkova odvaha a velký přínos, že nás všechny přijal. A on se o nás staral, abychom nezvlčeli a něco se naučili, dával nám úkoly v rámci ateliéru.
A také vám zařídil parádní zázemí.
To ano. Sial v sedmdesátých letech získal bývalou výletní restauraci Na Jedlové na okraji Liberce. Přestavěl ji pro potřebu Školky. Dalo se tam pracovat, spát, měli jsme tam dílnu, ateliér a žili jsme si prostě úžasně. Jezdili tam za námi známí a známí našich známých a díky Mirkovi Masákovi tam občas zavítal i Václav Havel. My pak občas zase na Hrádečku navštívili jeho.
Podíleli jste se už tehdy na nějakých stavbách?
Mé první praktické úkoly byly na dnes již neexistujícím obchodním domě Ještěd, kde jsem dělal osvětlení a podhledy hlavních prodejních ploch, informační grafiku, design pasáží, nábytek na terasy. Byla to velmi kuriózní stavba, takový slepenec asi deseti různých prodejních organizací. Všechny potřebovaly zázemí, měly vlastní ekonomickou odpovědnost. Byla to taková koláž, spíše jako Babylonská věž, taky na tom pracoval kdekdo v Sialu.
Obchodní dům šel bohužel v roce 2009 k zemi a nahradilo ho moderní centrum…
Jen já sám jsem podával dvě žádosti o zápis mezi kulturní památky, pokaždé zamítnuté. Myslím, že nebylo nutné ten dům zbourat, mohl zůstat součástí většího celku. Třeba by měl trochu jiné využití, možná i zajímavější, jenže tehdy to bylo těžké. Dnes už si developeři více uvědomují širší souvislosti, architektonickou kvalitu, vztah k okolí, že ne vždy musí jít v první řadě o maximální výnos z plochy, ale že může mít dům i jiné účely, které lidi přitáhnou.
Vraťme se ještě na chvíli do minulosti. Když chtěl jít Karel Hubáček do důchodu, zvolil jako svého nástupce vás. To musela být výzva?
Karel už toho měl nad hlavu, takže jakmile dosáhl důchodového věku, rozhodl se odejít. Navíc na tom nebyl zdravotně dobře, neustálé střety a boje s těmi komunistickými nesmysly ho neuvěřitelně vyčerpávaly. Dva roky předtím mě přemlouval, abych to vzal, a já se strašně bránil. Nakonec jsem srazil podpatky a souhlasil.
Bylo mi tehdy čtyřicet let a zdědil jsem po něm kancelář se šedesáti zaměstnanci, která měla pracoviště v Liberci a Praze. Pochopitelně před Hubáčkem měli všichni respekt, i ti komunističtí politici, přede mnou zase tolik ne, takže to nebyly lehké časy. Ostatně i samotné mé uvedení do funkce mělo takovou pachuť – když jsem byl zavolán na jmenování k řediteli Stavoprojektu, jehož byl ateliér součástí, se skřípěním zubů souhlasil, ale měl dvě podmínky.
První, že musím založit brigádu socialistické práce, a druhou, že musím absolvovat VUML (Večerní univerzita marxismu a leninismu, pozn. red.). Nic jsem mu neslíbil a odešel z místnosti. VUML jsem nikdy neabsolvoval a brigádu nezaložil. Nechal jsem to vyšumět, ale viselo to nade mnou celou dobu jako Damoklův meč.
Jak moc změnila architekturu sametová revoluce?
Všechno se změnilo, totálně. Sial měl vždy speciální skladbu zakázek a pohyboval se v takových zvláštních vodách. A tenhle svět se zhroutil ze dne na den: lidé zmizeli, instituce kolabovaly, vůbec nebylo snadné tu kancelář s velkým množstvím zaměstnanců provozovat. Takže přišla fáze přerodu, kdy bylo jasné, že se musí osamostatnit, opustit Stavoprojekt a zredukovat se, aby odpovídala novým podmínkám.
V téhle fázi se na liberecké radnici znovu objevil bývalý starosta Moulis, osvícený komunista, který pomáhal Hubáčkovi Sial založit. A ten řekl, že ho opět osamostatní, ale chtěl, aby se do jeho čela Karel vrátil. To mně vyhovovalo, mohl jsem to převoznické pádlo zase předat a byl osvobozený od řady zatěžujících souvislostí. A přesně v té době pro mě přišla nabídka jet na semestr učit do Ameriky, na univerzitu. Tak jsem ji s radostí přijal.
Forbes Digital Premium
