Film Slepičí úlet se stal v roce 2000 velkou kulturní událostí. Po třiadvaceti letech se dočkal pokračování na Netflixu, které nabízí inteligentní zábavu a osobitou vizuální podívanou k tomu.

V časech, kdy je už nikdo nečekal, přichází bristolské tvůrčí studio Aardman Animations s novým eposem. Tentokrát v produkční spolupráci s Netflixem přináší animovaný film nejen pro děti, ale taky pro jejich rodiče.

Pokud totiž něco je zásadním tématem tohoto filmu, je to neporozumění mezi mladší a starší generací. A subtilní vyznění, že to tak vůbec nemusí být, když se spolu naučíme mluvit.

Není lehké si dnes zpětně představit, jak obrovským kulturním fenoménem se stal první Slepičí úlet, když se v roce 2000 dostal do kin po celém světě. Byla to diváky hojně navštěvovaná filmová událost.

Mimo jiné proto, že v sobě nesla spoustu devíz najednou: tedy výsostně svébytnou plastelínovou animaci plnou roztodivně zvláštních lidských tváří a taky zvířátek. A pak typické, nezřízeně vtipné nápady na gagy a neobvyklé scénky.

Tyto elementy z krátkých snímků pak postupně v chytrém scénáři dělaly v celovečerním debutu studia ze všech slepic tak trochu lidské postavy. A do toho nechyběla správně bizarní grotesknost. Taková, jakou známe z těch nejlepších nejstarších filmů. 

Hlavní devízou pak u jedničky bylo taky citlivé zpracování tématu od talentovaných scenáristů a animátorů. Ani se nezdálo, že jde o pohádku pro děti. Spíš se o prvním Úletu psalo jako o chytré paralele s tehdejším světem.

Slepice zdrhající od kruté majitelky mohly zároveň prchat symbolicky před čímkoli. V tom byly poutavé, protože každý si tam našel svou metaforu. Nejčastěji se ale nabízela totalita připodobňovaná k Georgi Orwellovi a jeho Farmě zvířat, kterou se Slepičí úlet alespoň v dílčích aspektech určitě inspiroval. 

Jednička každopádně nebyla žádná hvězdami ozářená podívaná, která dopředu počítala s davy hrnoucími se do sálů, jako je tomu u dnešních animáků, které lákají na oblíbené (roztomilé) postavy a jejich dabéry.

Výjimkou byl v prvním Úletu tehdy populární Mel Gibson, od něhož se ale Hollywood kvůli jeho antisemitským výrokům převážně odvrátil, a ve dvojce jej nahrazuje neméně zábavný Zachary Levi. 

Pro svou specifickou estetiku a nádherně svébytné cítění světa se každopádně film úspěchu dočkal mezi asi úplně všemi diváky. Dojal nejmladší děti, dospívající i puberťáky, ale taky dospělé, protože velmi chytře a zároveň třeskutě absurdně pojednával o svobodě zvířat, která často nevnímáme jinak než jako zdroj potravy. 

A přitom nešlo o film nějak politicky aktivistický ani ve svém vyznění radikální. Nebyla to žádná vegetariánská agitka, ale pro ty citlivější z nás to možná malinko k úvaze, jak k těm slepicím přistupujeme, vedlo. Ale ne na sílu: co si z toho vezmeme, už zůstalo tak nějak na každém z nás, kdo film s dítětem zhlédli.

Svého času, tedy v osudném roce 2000, jednička vydělala neočekávaně přes 227 milionů dolarů. A bez debat to byl zasloužený úspěch. Ostatně v té době byl málokterý animák takhle zábavný a do toho všeho divoce mnohovrstevnatý.

Ale hlavně! S postavami z Úletu ještě pořád převážně hýbali lidi. První Slepičí úlet byl z čistě technického hlediska překvapivou, komerčně výsostně skórující vlaštovkou plastelínové stop-motion animace do jinak digitálního světa dětské kinematografie. 

Objevil se totiž v dobách počátku milénia, kdy trh s animací začaly ovládat trojrozměrné snímky od Pixaru. Tehdy hlavně první a druhý Příběh hraček, doprovázený dnes trochu zapomenutým Životem brouka, na který pak navázaly v následujících letech masivní hity jako Příšerky s. r. o., Hledá se Nemo a samozřejmě Úžasňákovi. 

Nemluvě o studiu Dreamworks, které muselo, co to šlo, dohánět geniální konkurenci Pixaru s podobnými kousky. Jako byl první Shrek v roce 2001 nebo později Příběh žraloka. Či o pár let později dnes již kultovní Madagaskar.

Pokračování Slepičího úletu nese podtitul Zrození nuget. A dobrou zprávou pro všechny rodiče ratolestí v různorodém věku je, že není o nic horší než kultovní první díl. Naopak není od věci říct, že jako mnoho jiných druhých dílů je tento divočejší, velkolepější a celkově přesahuje hranice toho, co se v předešlém zdálo možné.

To není vždy dobře, ale v případě tohoto slepičího animáku to znamená větší podívanou, kterou si s dětmi určitě chcete užít.

Příběh začíná tam, kde skončil před třiadvaceti lety první film. Čas tu ale díkybohu moc nehraje roli, takže pokud jste vy ani vaše děti neviděli jedničku, klidně si Zrození nuget pusťte.

Všechno podstatné vysvětlí flashbacky v úvodních scénách, a pokud si děti tento plastelínový svět sympatických opeřenců zamilují, není nic jednoduššího než se s nimi (taktéž na Netflixu) vrátit k prvnímu dílu. A jak sami asi víte, tak s dětmi navíc opakovaně. 

V novince naše slepice každopádně žijí v až utopické vesnici, kde si pěstují, co potřebují, a nic jim vlastně nechybí. Všichni se radují, že jsou daleko od lidí, a široko daleko nehrozí žádné nebezpečí. 

Když se ale rodičům, trochu naivnímu kohoutovi Rockymu (zmiňovaný Zachary Lewi, dříve Gibson) a tvrdohlavé mamince, slepici Ginger (Thandie Newton, dříve Julie Sawalha), narodí malé rozdivočelé kuřátko Molly (Bella Ramsey), všechno se změní.

Nejdřív jen trochu, ale když se v záplavu pubertální slepičí rebelie Molly rozhodne, že odejde z utopického ostrova rodičů a při první příležitosti naskočí do dodávky, která má na dveřích natištěné veselé kuře v kyblíku, začnou se dít věci.

Molly se stane (dle očekávání poučenějších diváků) obětí masového průmyslu, který kuřata nejdřív zdroguje, aby byla šťastná, a pak je stisknutím tlačítka vede k jejich jasné smrti. Ta z nich pak udělá ony lahodné Nugetky z názvu.

Pro naše čtenáře a rodiče, kteří by se báli, že takový film jejich děti rozhodí, můžeme bez váhání říct, že horor kuřat v továrně na jejich zpracování je tu udělaný tak vtipně a chytře, že na nejmladších divácích určitě nezanechá žádné větší šrámy.

Nic tu není ukázáno explicitně a to, co je chytře naznačené, je pochopitelné hlavně pro dospěláky, ale skoro vůbec ne pro děti.

Go big!
Vydání Forbesu Go big!

Celá továrna je navíc plná úžasných scenáristických nápadů od tvůrčího týmu složeného z autorů Kareyho Kirpatricka, Rachel Tunnard a Johna O’Farrella. A ti dělají z každé zápletky výtvarný i humorný zážitek. 

V těch nejlepších momentech plánování i dobrodružné akce nový Slepičí úlet bez přehánění připomíná Mission: Impossible s Tomem Cruisem. A v těch nejcitlivějších zase vrcholy Pixarovek. 

Je to dobrodružná sranda, která někde uprostřed velmi empaticky mluví o tom, že rodiče se bojí o svoje děti, protože vědí, že svět je plný zlých individuí. A děti chtějí zkoušet, co jim život nabízí, protože to zlo ještě neznají. A nakonec druhý Slepičí úlet dojemně říká nám všem, že pravda je tak nějak uprostřed.

Zbytečně okolí nevěřte, může vás zklamat, ale ani se moc nebojte, jinak nikdy nic nepoznáte. A vždycky buďte připravení pomoct ostatním, kteří jsou slabší. Potřebují nás a my nejsme nic, dokud nepomáháme.

Vlastně je to tradiční pohádkové vyznění, ale tady přes tu všechnu legraci vyznívá o tolik silněji.