Vítejte v kraji Ferrera Rocher, Nutelly a Kinder čokolády. Přesně to by mohla při příjezdu do severoitalské Alby hlásat cedule u silnice a nebyla by daleko od pravdy. Vlastně se divím, že tu taková cedule není.
Nejbohatší italská rodina Ferrerových totiž během několika desítek let proměnila skomírající sever Itálie v jeden z nejvíce prosperujících regionů v Evropě. Letos navíc slaví osmdesát let od vzniku prvního receptu na oblíbenou sladkou pomazánku Nutella.
Je slunečné nedělní poledne a v severoitalském stověžatém městečku Alba mají i zmrzlinárny zavřeno. Všichni si v místě vetknutém mezi kopce šrafované vinicemi dopřávají zasloužený odpočinek. Tedy, téměř všichni.
Na obřím moderním parkovišti před továrnou Ferrero Rocher stojí několik desítek aut, provoz tu ale není žádný. Továrna za mnou ovšem jede na plný plyn a je to i cítit. Ve vzduchu se vznáší tak hutná a veskrze omamná vůně pražených lískových oříšků a nugátu, že by se z toho člověk snad dokázal nasytit.
Třísměnný provoz nepolevuje ani ve sváteční den. „Myslím, že touto dobou už dělají zásoby na zimu,“ říká místní rodačka Emanuela Carosso, obchodní manažerka resortu Borgo Monchiero. Ten v září otevírá a stává se novým přírůstkem zdejší bohaté turistické mapy, která uspokojí i náročnější klientelu. Je to možná jeden z nejlepších obrazů proměny Langhe. Kraj, který zbohatl na čokoládě, dnes umí nabídnout také služby pro ty, kteří jsou zvyklí na luxus.
Zásoby oříšků musejí být značné, protože globální poptávka po oříškovočokoládové pralince zabalené ve zlatém obalu je gigantická. Tak gigantická, že díky nápadu rodiny Ferrero z původně značně chudého kraje Lange udělala kraj bohatý. Ale to předbíháme.
Nejprve se musíme vrátit o osmdesát let zpátky do kraje, který tehdy popravdě neměl s dnešním Lange, plným bohatých vinařských resortů, michelinských restaurací a sklepů s lahvemi Barola za stovky eur, mnoho společného.
Poválečná Alba byla městem s patnácti tisíci obyvatel a její okolí patřilo k chudším částem severní Itálie. Kakao bylo nedostatkové a drahé, zato kopce kolem města byly plné lísek, které tu rostou dodnes a o své místo soupeří s vinicemi.
Foto Julie Mahlerová
Místní cukrář posedlý experimentováním, Pietro Ferrero, v tom viděl obchodní příležitost. Dne 14. května 1946 oficiálně založil firmu Ferrero a začal vyrábět „Pasta Gianduja“, předchůdce současné Nutelly.
Oříškovokakaová hmota se prodávala jako šiška zabalená v alobalu, z níž se ukrajovaly plátky na chleba. Jeden kilogram stál šest set lir, což by po započtení inflace dnes odpovídalo zhruba 310 korunám, zatímco čokoláda tři tisíce lir (což by dnes odpovídalo asi 1550 korunám). Název odkazoval na Gianduiu, tradiční karnevalovou postavu.
Delikatesa se díky Ferrerovi stala dostupnou lidem, kteří si čokoládu předtím mohli dopřát jen několikrát do roka. On sám přitom nevymyslel spojení kakaa a oříšků od nuly, mělo zde dlouhou tradici.
Když na začátku devatenáctého století komplikovala napoleonská kontinentální blokáda přísun kakaa, začali místní výrobci čokolády drahou surovinu míchat s jemně mletými lískovými ořechy.
Ale zpět k Ferrerům. Postupně vznikla potřeba oříškovou hmotu na chleba roztírat. Pietrův syn Michele Ferrero recepturu upravil a dal produktu novou identitu. Zmizel italsky znějící název a objevil se jednoduchý, téměř mezinárodní novotvar Nutella. Spojil anglické slovo nut, tedy ořech, s měkce a italsky znějící koncovkou -ella. Ferrero nahradilo kakao oříškem a ten se stal hlavní ingrediencí.
Micheleovo životní motto znělo „lavorare, creare, donare“, tedy „pracovat, tvořit, darovat“. A s tímto přístupem na sebe úspěch nenechal dlouho čekat.
Během jediného roku vzrostla výroba nutelly ze tří set kilogramů na více než tunu a na konci roku už firma zaměstnávala kolem padesáti lidí. Postupně stoupala rovněž produkce lískových ořechů. Ta vzrostla z 373 tun na konci druhé světové války na zhruba 2400 tun v roce 1953 a přes 5300 tun v roce 1961.
Foto Jonathan Kemper/Unsplash
Továrna nakonec dokonale prorostla městem i zvlněným krajem. Lidé odsud po generace ráno odjížděli na směnu a večer se vraceli ke svým vinicím, sadům a rodinným hospodářstvím.
„Společnost Ferrero jim dávala práci, ale nechtěla, aby kvůli ní museli opustit svět, ze kterého pocházeli,“ líčí farmář a vlastník lískových sadů Luca, který je zrovna uprostřed sklizně. Sady jsou všude okolo nás, celý kraj je jimi protkaný.
Přesto globálním nárokům na produkty firmy nestačí. Navíc oříšky musejí mít specifický tvar i sladkost. Dováží se proto i z Turecka a Ameriky. „Vidíte všude ty suché listy? I oříšky jsou letos menší. Dřív jsem sklidil třeba dvě tuny na hektar, tento rok je to stěží 0,6 tuny, kvůli suchu nás čekají těžké časy,“ stěžuje si Luca.
Čím déle o chodu firmy poslouchám, tím víc mi rodina Ferrerových připomíná legendárního zlínského podnikatele Tomáše Baťu. Podobnost ve vyprávění místních slyším v poněkud starosvětské představě o kapitalismu, v němž podnikatel odpovídá za výrobní linku, výplatní pásku a do určité míry i za život lidí kolem ní.
Ferrero dodnes sváží zaměstnance z vesnic firemními autobusy, pomáhá jim s bydlením, organizuje pobyty pro jejich děti a má nadaci, která se stará i o penzionované pracovníky.
To vše začalo v době, kdy firma potřebovala lidi a v poválečném kraji Lange jich neměla nekonečnou zásobu. „Pokud chtěla získat dobrého pracovníka z některé vesnice ukryté mezi kopci, bylo výhodnější přivézt jej ráno do Alby a odpoledne zase domů než ho přinutit, aby opustil půdu a přestěhoval se do města,“ říká Emanuela Carosso.
Foto Julie Mahlerová
Vznikl tak pozoruhodný kompromis mezi továrnou a venkovem. Člověk mohl být současně dělníkem Ferrera, vinařem i pěstitelem lískových oříšků. Průmysl venkov nepohltil, začal s ním žít v symbióze.
„Každý tu zná nebo má v rodině někoho, kdo pracuje v továrnách Ferrero nebo se zná s rodinou jejího majitele. Tatínek mé manželky rodině Ferrero dělal zahradníka a moje manželka – v tu dobu osmiletá – měla roli ochutnávačky nových produktů,“ směje se taxikář Matteo.
„Byli to velmi moudří a vstřícní lidé. Maria Franca Ferrero, manželka Michela a vizionářka firmy, chodila vždy nesmírně vkusně oblečená. Umřela letos v únoru a manžela tak přežila o jedenáct let,“ líčí Emanuela Carosso.
Druhou část podnikatelského receptu na úspěch dodal mladší bratr zakladatele firmy Pietra a strýc Michela, Giovanni. Nechtěl čekat, až si velkoobchodníci nové zboží najdou sami, a začal s vlastními dodávkami objíždět obchody.
Prvních dvanáct ferrerovských vozů se postupně proměnilo v distribuční síť, která přeskakovala tradiční prostředníky a dostávala výrobky přímo na pulty. Už v padesátých letech minulého století vzrostl vozový park firmy ze 154 na více než 1600 automobilů.
Nutella se pod svým současných jménem prodává od roku 1964. O čtyři roky později přišla čokoláda Kinder, v roce 1969 Tic Tac, v roce 1974 Kinder Surprise a v roce 1982 konečně zlatá koule Ferrero Rocher, jejíž vůni teď cítím před továrnou.
Carosso mi vypráví, že Michele Ferrero přemýšlel o výrobcích především očima matek. Dala by to svým dětem? Koupila by to rodině? Zlatý obal Ferrero Rocher měl podle tradovaného příběhu proměnit obyčejnou pralinku v dárek.
Foto Julie Mahlerová
Michele Ferrero si zákazníky personifikoval. Jeho ideální zákaznice se jmenovala Valeria. Nebyla to bohatá žena, která nakupuje bez přemýšlení. „Valeria je matka, která nakupuje, babička, teta,“ vysvětloval v jednom ze vzácných rozhovorů, které poskytl médiím.
V jeho představách byla skutečnou šéfkou Ferrera žena stojící před regálem supermarketu a rozhodující, zda do výrobku investuje peníze své rodiny. Sama firma svůj původní záměr popisuje jako snahu zpřístupnit sofistikovanou čokoládovou specialitu mnohem širšímu spektru zákazníků.
Po smrti Michele Ferrera v roce 2015 převzal strategické vedení podniku jeho syn Giovanni Ferrero a ke starému rodinnému receptu přidal agresivní akvizice, byť se přesně tomu jeho otec celý život vyhýbal.
Podle amerického Forbesu společnost Ferrero utratila během deseti let přes třináct miliard dolarů za nejméně 21 firem v devíti zemích.
Koupila třeba britský Thorntons, americkou Ferrara Candy Company, cukrovinkový byznys Nestlé v USA za 2,8 miliardy dolarů nebo sušenkový byznys Kelloggu za 1,3 miliardy dolarů. V roce 2025 pak přidala za 3,1 miliardy dolarů WK Kellogg, výrobce cereálií Corn Flakes či Rice Krispies.
Za deset let se tržby společnosti téměř zdvojnásobily. Loni skupina vykázala obrat 19,3 miliardy eur (466 miliard korun), meziročně o 4,6 procenta vyšší. Provozuje 36 výrobních závodů a zaměstnává téměř 48 700 lidí.
Její výrobky se prodávají ve více než 170 zemích. Aktuální hodnota majetku Giovanniho Ferrera je 38,2 miliardy dolarů (795 miliard korun) a po řadu let nesl titul nejbohatšího Itala, dokud jej loni v čele žebříčku nevystřídal spoluzakladatel kryptoměnové společnosti Tether Giancarlo Devasini.
Dnešní blahobyt kraje Lange stojí i na vínech Barolo i Barbaresco, bílých lanýžích, gastronomii a turistickém boomu posledních desetiletí.
Avšak význam počínání rodiny Ferrerových se pro poválečný vzestup tohoto regionu přeceňuje jen těžko. Továrna pomohla zastavit odliv lidí z venkova, vytvořila průmyslové centrum a zároveň dala výsostnou ekonomickou hodnotu plodině, která tu rostla po generace.
Foto Unsplash
