„Přineste mi ještě jeden Zuri gin tonic, prosím,“ říkám.
„Hakuna matata, sir.“
Ta odpověď se člověku prostě musí líbit. V překladu totiž znamená něco jako: „Gin je tu cobydup a pro jistotu vám ho udělám dvojitej jako vždycky, jo?“
Moře v padesáti odstínech modré šplouchá nějakých dvacet metrů od místa, kde za chvíli přistane ten drink plný ginu, skořice, badyánu a kardamomu, a aby se neřeklo, také zalitý trochou toho toniku. Listy ztepilé palmy nade mnou poskytují jemný stín, šum, šum, šumí tak nějak potichounku, bílý trojúhelník plachetnice klouže na vlnách a veze hypnoticky rytmický zvuk bubnů a je to slyšet tak akorát.
Ani byste neřekli, že jste v Česku.
A přitom jste!
Teda skoro.
Až na to, že je to šest stupňů pod rovníkem, nazdar se tu řekne jambo a jmenuje se to tu Zanzibar.
Ale tenhle konkrétní kousek země, kde se mi zrovna rozpouští v tom ginu s kořením kostka ledu vcelku přijatelnou rychlostí, by se klidně mohl jmenovat Skoročesko.
Lustry jsou tady z Lasvitu. Umyvadla dělali ve Vysočanech v Gravelli. Vířivky jsou z Dolní Dobrouče. Župan v bungalovu má nápis Denisa Nová a ten bungalov se nejdřív zkoušel v Hostivaři, než mu poprvé střechu počechral zanzibarský vánek.
A král téhle čtrnáctihektarové české kolonie se jmenuje Václav. Občanským jménem je v Česku znám taky jako Václav Dejčmar.
Teď zpátky ke svahilštině, protože to je tady v těch končinách přeci jen řeč o něco rozšířenější než čeština. Zatím. Tak v té řeči místních se krásný řekne zuri. A přesně tak se to tady taky jmenuje. Zuri Zanzibar.
V otevřené recepci spolu líně tančí lustry z Nového Boru s jemným vánkem z Indického oceánu a už tady vás obejme duch tohohle místa: Zapomeň, odkud jsi přišel, maličký. Tady je všechno zuri, krásné. Uklidni se, gin tady nedojde nikdy, opravdu nikdy.
Relaxuj… Pole-pole, chlapče…. To je zas svahilsky a znamená to pomalu, v klídku… Takový je nejspíš celý Zanzibar, ale tady je ten klídek ještě spojen s neokázalým luxusem, pohodlím a všechno funguje naprosto spolehlivě.
„Tohle je místo, ze kterého má dýchat prostor a luxus nikoli věcí, ale prožitku a zkušenosti,“ říká majitel a tvůrce Václav Dejčmar, pohodlně usazený v křesle jedné ze šesti restaurací a barů, které tu jsou. Tenhle koncept funguje pouhých osm měsíců a Zuri už v různých prestižních anketách získává nejvyšší hodnocení jako „place not to miss“. Patří určitě k tomu nejlepšímu nejen na Zanzibaru, ale v celé východní Africe. V bílých šortkách a košili Václav Dejčmar popisuje, jak se to stalo, že je tady on a že je tady Skoročesko.
„Místo vlastně objevil cestovatel a horolezec a můj kamarád Rudolf Švaříček. Jednou mi volal, že našel nejkrásnější pláž na světě a že je na prodej. A tak jsme to tehdy ještě s pár dalšími investory (mezi nimi byl třeba i Radim Jančura) koupili,“ vypráví Dejčmar. Původní plán byl tady přestavět a vystavět pár chatek. „Deset, tak jsme si to nějak plánovali,“ usrkne z drinku a podívá se kolem, jak to vlastně dopadlo.
V Zuri je dnes 55 do posledního detailu a s citem pro design vystavěných bungalovů, vil a suit. Celý resort má 14 hektarů. Pláž s otevřeným horizontem, kterému nebrání ve výhledu ani zrnko písku, měří přes 300 metrů. Šest barů a restaurací je hostům k dispozici prakticky nonstop. Nikde není ani na okamžik plno, nikde není ani na chvíli náznak stresu. Na týdny a měsíce dopředu je sice vyprodáno, obsazenost je skoro 90 procent, ale ani ve snu by vás nenapadlo, že je tu někde dohromady 100 hostů, o které se starají skoro tři stovky personálu. A všude hakuna matata, což tedy popravdě znamená spíš žádné starosti než to s tím ginem…
„No, ne že by šlo všechno tak snadno, jak to teď vypadá,“ vzpomene u drinku Dejčmar, co předcházelo téhle idyle.
„Zkrachovala původní architektonická kancelář. Během stavby zkrachoval taky místní generální dodavatel. Rozpočet jsme přešvihli o 100 procent. Byl jsem tu každý měsíc, historek se stavěním v Africe mám nepočítaně a ne že bych si to musel někdy znovu zopakovat. Ale vytvořili jsme místo, které si, zdá se, na sebe dokáže v klidu vydělat a kam se sám i s přáteli budu rád vracet,“ vypráví o pěti letech výstavby Václav Dejčmar.
Investor, který vydělal peníze hlavně na algoritmickém nanosekundovém obchodování s finančními deriváty, tady v Zuri zhmotnil jinou, umělečtější a bohémskou stránku své osobnosti.
Majitel Zuri Václav Dejčmar a raper Vladimir 518
V Praze pořádá fashion week a vlastní modelingovou agenturu, podporuje a produkuje filmy, je jedním z největších českých mecenášů a zajímá se třeba o výzkum psychedelických látek či spolufinancuje Centrum současného umění DOX. To vše je Václav Dejčmar.
A umění a design a bohemian perfection jsou tak i v Zuri vidět všude. A k tomu úcta k místu a místním. Dejčmar a Zuri tu financují hoteliérskou akademii, kde se můžou učit lidé nejenom ze sousední vesnice a nejenom pro Zuri. A ve jménu udržitelnosti, ano, toho slova, co zní tak trochu šprťácky, se tu recykluje, odsoluje voda a vymýšlí, aby z toho všeho krásna kolem měli co nejvíc i místní a aby to co nejméně uškodilo přírodě. Nebo jí to spíš ještě pomohlo.
Recepci vévodí velká knihovna, člověk z Česka těžko přehlédne třeba krásnou monografii fotografa Josefa Koudelky. Hosté, kteří sem jezdí hlavně z Anglie, Německa, Španělska či Itálie, si ale můžou do svého bungalovu či vily půjčit taky stovky DVD s filmy, která tu jsou volně k dispozici. Po celém království Zuri jsou kouty, kde se člověk ponořen v zeleni může zašít a nerušen vůbec ničím a nikým si číst nebo jen tak zevlovat.
Česko v zanzibarském ráji ale nereprezentují jen lustry, vířivky či umyvadla. Celý projektový tým, který vymyslel třeba unikátní recyklaci a odsolování mořské vody či dal dohromady nejdelší infinity bazén na ostrově, pocházel z Česka. A tak tu třeba manželský pár Martin a Alena Šťastní strávil víc než rok – na stavbě, ale i při vytváření toho ráje na zemi. Jestli se Zuri něčím hodně liší, tak je to vše obklopující tropická zeleň, rajská zahrada všude kolem. Tu tady vykouzlila Alena Šťastná.
To tu není samozřejmost, v resortech u moře nic moc podobného nenajdete.
Tady jsou ale palmy i na pláži -původně si je sem Alena Šťastná „odložila“ do půdy pro pozdější užití, ale vznikl z toho vlastně palmový háj na pláži a tak zůstal. Až moře a pláž omrzí, člověk může plavat nádhernou zahradou plnou exotických rostlin a slastně zabloudit ve spice garden, místě plném koření. Zanzibar je totiž ostrov koření. Najdete tu od skořice přes vanilku, kardamom, hřebíček, pepř až po muškátový oříšek nejspíš úplně všechno.
A možná to poprvé v životě uvidíte jinak než v pytlíku či v kořence doma v kuchyni.
Á propos, kuchyně… Zanzibarské kulinářské umění spoléhá na to, co daruje neuvěřitelně štědrý oceán a bujná příroda plná ovoce a zeleniny. I když, nijak sofistikovaná kuchyně to teda není… Pilaf, rýže, nějaká ryba, kuře…
V Zuri to ale rozhodně neplatí. Vaří tu šéfové se zkušeností z Evropy, co čtvrt roku tu hostují šéfkuchaři, co mají na čepici tři micheliny. Podobně se tu budou střídat i špičkoví dýdžejové u mixážního pultu na baru u pláže.
Jo, a ještě ten bar, vlastně. Ten je taky z Česka. Udělal ho David Černý z toho, co místní moře vyvrhlo, a je taky dvojčetem slavného baru v pražské Mlýnské kavárně, matce všech pražských kaváren. A ten zanzibarský bar pokřtil, mimo jiné, multifokální umělec Vladimir 518. Ten tady na Zanzibaru s podporou Václava Dejčmara nejen rapoval, ale především dával dohromady celosvětově první výpravnou knížku o kmenech Zanzibaru. Vyjde letos na jaře. Ano, Češi dávají světu první pořádnou velkou zanzibarskou kroniku.
Takže tohle je Skoročesko.
Nejspíš, spolu s ostrovem Velaa Jiřího Šmejce, nejkrásnější česká zámořská kolonie, o které si tak nějak v duchu můžeme s hrdostí myslet, že je trošku taky naše (jasně, i když ji zaplatil a odmakal někdo jiný, ale tak je to s koloniemi vždycky).
Ale k tomu snění si na pláži místo ginu můžete objednat třeba místní specialitu. Aquarium. Je to modré a funguje to tady pod palmami naprosto bezchybně.
Hakuna matata, hochu, nalej tam tý modrý ještě o kapku víc, my jsme z Česka, my jsme zvyklí…
