V Číně odstartovalo mistrovství světa v basketbalu a dnes ve 14.30 českého času začne zápasem s hvězdným týmem Spojených států i pro český tým. Při té příležitosti uveřejňujeme na Forbes.cz výjimečně rozhovor s největší českou hvězdou Tomášem Satoranským, který vyšel loni v červnovém Forbesu. Rozhovor vznikal ještě ve Washingtonu, který Satoranský letos v červenci vyměnil za Chicago, ale to nejdůležitější se nezměnilo. Česká hvězda vás v něm vezme do zákulisí NBA, vysvětlí vám, proč dostávají hráči před venkovními zápasy kapesné, a poví vám, na co si v Americe nikdy nezvykla.
Povídat
si s novináři bylo to poslední, na co měl v té chvíli
zrovna náladu. Nejradši by někam zmizel a celý večer už
s nikým nepromluvil. „Nevím, co se s námi děje.
Musíme s tím něco udělat a musíme to udělat rychle,
než bude pozdě,“ soukal ze sebe Tomáš Satoranský.
Byl
začátek dubna 2018 a nejlepší český basketbalista
současnosti a aktuálně jediný Čech, který hraje v NBA,
nejprestižnější lize světa, stál uprostřed šatny v hloučku
novinářů, vlasy ještě mokré ze sprchy, a vysvětloval,
proč jeho klub Washington Wizards před chvílí nečekaně prohrál
s Atlantou.
Žádné
ohledy nebo soukromí – cirkus jménem NBA, ve kterém se ročně
protočí osm miliard dolarů, je dokonale fungující továrnou na
emoce, které se nejlépe prodávají, dokud jsou čerstvé. Zatímco
v Česku nesmíte na sportovce promluvit dva dny před zápasem,
aby neztratil koncentraci, tady za ním novináři smějí jít až
do šatny ještě půl hodiny před utkáním.
„Zvykl
jsem si na to, ale někdy mě to štve. NBA chce, aby fanoušci
viděli co nejvíc do zákulisí, což je náročné, když zrovna
prohrajeme,“ vypráví už v lepší náladě druhý den ráno,
když nás vede útrobami Capital One Areny v centru
Washingtonu. Je sobota, Wizards mají za sebou dva zápasy ve dvou
dnech, takže dnes má Tomáš volno a v hale je z hráčů
jediný.
Šestadvacetiletý
basketbalista nakoukne do posilovny, pozdraví se s fyzioterapeutem
Navinem Hettiarachchim a pokračuje do středu arény. Tam, kde
ještě před pár hodinami stála palubovka, dva koše a 20
tisíc fanoušků na tribunách, je najednou ledové kluziště
s mantinely.
Večer
tady totiž v NHL nastoupí hokejisté Washingtonu Capitals, za
které před lety válel i Jaromír Jágr, takže basketbal musí
zase na jeden den stranou. „Nejvíc mě na tom překvapuje, jak
ohromný je NBA byznys. Fanoušci platí velké peníze za lístky,
takže za ně musí dostat tu nejlepší show. Někdy na to koukám
s otevřenou pusou,“ usměje se Tomáš Satoranský.
Přesně
o tom snil před lety, když jako malý kluk u televize
hltal smeče Michaela Jordana. Tehdy sám sobě slíbil, že si
jednou v NBA zahraje, a začal na svém plánu pracovat.
Každý krok, který od té doby udělal, byl promyšlený
a naplánovaný tak, aby ho jednou dovedl do Ameriky.
V českém
sportu nenajdete nikoho, kdo by měl kariéru tak pečlivě
nalinkovanou jako on. Z pražské Folimanky, kde si nejvyšší
soutěž zahrál v dresu USK Praha už v patnácti, to
nakonec přes Sevillu a Barcelonu dotáhl do NBA před třemi
lety, když s Wizards podepsal smlouvu na tři roky.
První
rok jako nováček jen paběrkoval a hlavou se mu honily
pochyby, jestli radši neměl zůstat v Barceloně, kde byl
hvězdou týmu. Ve své druhé sezoně se ale dočkal. Když se
zkraje loňského roku zranil rozehrávač a superhvězda celé
NBA John Wall, chopil se dokonale své šance.
Jako
první rozehrávač, což je v basketbalu hráč, který
režíruje hru, vytáhl Wizards ze sedmého místa ve Východní
konferenci v jednu chvíli až na čtvrté a jako teprve
čtvrtý Čech v historii NBA překonal většinu českých
rekordů, včetně počtu nastřílených bodů na zápas. Na začátku
února jich Chicagu nastřílel 25, což bylo o bod víc než 14
let staré maximum Jiřího Welsche.
NBA
si do té doby neznámého Čecha začala víc všímat a z Tomáše
Satoranského se během pár měsíců stal vedle fotbalisty Petra
Čecha a lyžařky a snowboardistky Ester Ledecké globálně
nejznámější český sportovec. I proto se loni stal hlavní
tváří módní značky Blažek.
Jeho
statistiky jsou o to cennější, že NBA je momentálně na
vrcholu, což dokazují neuvěřitelné výkony hvězd v čele
s LeBronem Jamesem nebo rekordní cena za televizní práva, za
která televize ESPN a TNT platí ročně 50 miliard korun.
A český hráč v tomhle světě nehraje vedlejší roli.
„Padá
nejvíc bodů v historii NBA, říká se, že i tempo je
asi největší, je to momentálně asi nejdynamičtější soutěž
na světě,“ souhlasí Tomáš Satoranský. „Ale kdybych tady
hrál jen druhé housle, asi bych si toho neužíval tolik. Nechci si
to tady jen odsedět, chci mít důležitou roli,“ zdůrazňuje.
Měsíc
po našem rozhovoru se znovu přesvědčil, jak krutá a drsná
dokáže NBA být: Satoranský musel překousnout návrat Johna Walla
do sestavy, své nečekaně nízké vytížení v play-off,
a zejména vyřazení v prvním kole s Torontem. To
hlavní mu už ale nikdo nevezme. Tomáš Satoranský totiž
přesvědčil sám sebe, že na nejlepší basketbalovou soutěž
světa má. Jako jediný Čech. „Byla to taková zvláštní
sezona. Mám smíšené pocity, přitom prožívám své nejlepší
období v NBA a nejspíš i v kariéře,“
usmívá se.
Jste momentálně
jediný Čech v NBA. Co to vlastně znamená?
Nechci
se moc chválit, ale je fakt, že jsem sem nepřišel z úplně
basketbalové země, takže o to je to zajímavější. Když se
na to podívám zpětně, je to docela hustý. Měli jsme v NBA
čtyři hráče a já jsem jeden z nich. Tady v Americe
si možná úplně neuvědomuju, co to znamená, ale když přijedu
domů, cítím to. Basket není v Česku tolik populární, tak
doufám, že bych to mohl pomoct změnit.
V čem je
největší rozdíl mezi českou ligou a NBA?
Nevím,
kde začít. Českou ligu jsem hrál, když mi bylo patnáct, což je
možná odpověď na vaši otázku. Je to neskutečný rozdíl, NBA
je aspoň o pět úrovní výš. Největší rozdíl je, že
české lize chybí drajv. Nechci ji kritizovat, ale teď si moc
nedovedu představit, že bych v ní jednou ukončil kariéru,
i když jsem si to tak původně plánoval. Spíš se asi vrátím
do Španělska.
Španělská liga už
není o tolik horší?
Rozdíl
tam samozřejmě pořád je, ale španělská liga se NBA už hodně
přibližuje. Je to podle mě druhá nebo třetí nejlepší soutěž
na světě, díky ní taky Američané Evropany víc respektují. Ale
co si budeme povídat – to, co dokážeme v Evropě, Američany
stejně moc nebere. V Barceloně jsem měl výborné období,
ale to tady nikoho nezajímá, takže jsem stejně začínal úplně
od nuly.
To musí být
náročné – v Barceloně jste byl hvězda, ale tady jste jen
nováček.
Jo,
to byla docela rána. Ale zase takový šok to nebyl, počítal jsem
s tím. V NBA si tím projde každý Evropan. Je jedno,
jakou jsem měl v Evropě pozici, tady to nic neznamená.
Mentalita lidí je tady jiná, Američané každého začnou
respektovat až ve chvíli, kdy jim dokáže, že na to opravdu má.
Co ještě vás
v NBA zaskočilo?
Jak
obrovský je to byznys. Někdy se z toho sport úplně vytrácí
a víc to připomíná byznys. Vedou se tady statistiky úplně
o všem, Američané jsou tím posedlí. Hodně věcí je tady
pak o penězích, třeba to, kdo a kdy hraje. To mě ze
začátku trochu zarazilo.
Není důležité
vyhrát, ale hlavně vydělat?
To
zase ne, ale když máte na soupisce hvězdu, která prodává hodně
lístků, tak prostě hraje víc minut a má v týmu větší
roli. Kdo má dobrou image u fanoušků, nestane se, že by
nehrál, i kdyby zrovna neměl formu. To se v Evropě
nestává. A to do toho teď promlouvá i výška hráčských
kontraktů, které má NBA jedny z nejvyšších. Televizní
práva se prodala za neuvěřitelnou částku, kvůli tomu vyletěly
nahoru i platy hráčů a najednou se ve spoustě klubů
řeší jen peníze.
Takže
kdo má vyšší plat, hraje?
Doufám,
že tohle tak úplně nehraje roli – vlastně mi vzhledem k mému
platu ani nic jiného než doufat nezbývá, ale je fakt, že někdy
to tady tak funguje.
Což je nevýhoda,
protože berete tři miliony dolarů ročně a Wall 18 milionů.
John
je naše největší hvězda, na kterou chodí fanoušci. On naštěstí
hraje fakt dobře, takže tohle se u něj řešit nemusí, ale
jeho image hvězdy mu samozřejmě nahrává. V Evropě nebývá
zvykem, že by byla předem daná první pětka, hraje prostě ten,
kdo se do hry hodí víc. Tady ne.
Nedělá v týmu
zlou krev, že se zveřejňují platy? V Evropě to tak není.
Občas
to trochu problém je. Veřejně se o tom samozřejmě moc
nemluví, ale platy jsou známé, takže každý hráč to o svém
konkurentovi ví. Když se mě v jednom z prvních
rozhovorů ptali, kolik vydělávám, byl jsem z toho tak
zaskočený, že jsem mlžil, i když to novináři stejně
věděli. Nějaký vliv na myšlení hráče to mít může, ale já
se na to snažím nemyslet, aby mě to nerozptylovalo.
Může vás NBA
zabezpečit do konce života?
Doufám,
že když budu chytrý, tak ano. Když vidím, jaké kontrakty se
tady podepisují a jaké peníze si tady člověk může
vydělat, říkám si, že se tady zajistit dá. Nesmí být ale
hloupý a začít ty peníze rozhazovat. Když v Americe
někdo přijde k velkým penězům, nalepí se na něj spousta
lidí a chtějí půjčit. NBA se proto snaží hráče
vzdělávat a zvyšovat jejich finanční gramotnost, takže
jsem jako nováček musel absolvovat třídenní kurz. Někdy to bylo
docela vtipné.
Jak to?
Nejvtipnější
bylo, když nám zcela vážně vysvětlovali, že nemáme doma bít
manželky, protože hráči NBA mívali s domácím násilím
problémy. To byla úsměvná rada, kterou mi zrovna nikdo dávat
nemusel, ale když se mluvilo o financích, dával jsem pozor.
Podle pravidel nám z platu odchází automaticky 18 tisíc
dolarů na spořicí účet, ke kterým nám NBA přidá dalších 21
tisíc. A tyhle peníze nám začne vyplácet, až nám bude 50
let.
Protože spousta
hráčů po skončení kariéry zkrachuje.
Ano,
díval jsem se na statistiky, podle kterých je to až 65 procent
hráčů. Skončí s basketem a najednou nemají přísun
peněz, ale přitom mají pořád stejný lifestyle. Byly i případy,
kdy ti kluci museli kvůli dluhům prodat prsten za vítězství
v NBA. Říkal jsem si: Dřete kvůli tomu celý život, a pak
ten prsten musíte prodat. Takže ano, NBA vás dokáže zabezpečit,
ale musíte k tomu přistupovat chytře.
Tři miliony dolarů
ročně nejsou málo. Polepšil jste si oproti Barceloně?
Polepšil,
ale zase ne tak, aby se mi z toho zatočila hlava, protože než
jsem odešel do NBA, podepsal jsem v Barceloně dobrou smlouvu
na další čtyři roky. Ale já sem nešel kvůli penězům, hnal mě
dopředu spíš sen zahrát si NBA, kvůli tomu jsem taky kdysi začal
hrát basket.
Popište mi svět
NBA zevnitř.
Je
to dokonale promazaný stroj. Všechno je na té nejvyšší úrovni,
jakou si dovedete představit. Servis, který mám, je nejvyšší,
jaký jsem kdy zažil. Máme třeba třikrát víc členů
v realizačním týmu, než je hráčů. To už o něčem
svědčí. O hráče je prostě maximálně postaráno.
Jak to vypadá
v praxi?
NBA
má speciální linky pro kluby, takže máme svoje letadlo, kde je
víc místa pro hráče. Právě v cestování je asi ten
největší luxus. Můžeme třeba nechat auta hned vedle letadla,
procházíme jen minimální kontrolou, takže na letišti strávím
sotva pět minut. Všechno je strašně rychlé. Nejhorší ale je,
když máme šňůru zápasů venku, to pak mám problém zapamatovat
si i číslo pokoje.
Každý den jste
v jiném městě.
Přesně.
Hrajeme 82 zápasů v šesti měsících, polovinu z toho
mimo Washington. Takže jedu v hotelu v Clevelandu do 17.
patra, kde si uvědomím, že 17. patro jsem měl včera v Chicagu
a že dneska spím o tři patra níž. Bydlíme v těch
nejlepších hotelích, jenže já už to stejně nevnímám, protože
si jednak nejsem schopný zapamatovat ani číslo pokoje, a pak
jsem většinou rád, že mám postel, do které se můžu svalit
a usnout. Zajímavé taky je, že oproti Evropě je to v NBA
všechno mnohem víc individuální. To pro mě byl velký nezvyk.
Jak to myslíte?
V Barceloně
jsem byl zvyklý dělat všechno společně s celým týmem, ale
tady přiletíme do nějakého města a jediné, co musíme
dodržet, je čas odjezdu na trénink. Každého nechávají dělat,
co chce, dokud se chová jako profesionál. Nemáme dokonce ani
společné snídaně, obědy nebo večeře. Před tripem dostaneme
každý kapesné a jídlo si musíme zařídit sami. Takže jsem
si zpočátku pořád objednával jídlo na pokoj, ale pak mi došlo,
že to většinou není zrovna nejzdravější strava, navíc za room
service zaplatíte navíc 15 dolarů, takže se teď už snažím
jíst v hotelu co nejméně.
Jste spořivý typ?
Docela
jo. Nejsem skrblík, když se mi něco líbí, dokážu si peněz
užít. Nejvíc asi utrácím za módu a jídlo. Moje žena
Anička je dcerou food kritika Pavla Maurera, takže mě naučila
užívat si dobré restaurace. Ale rozhodně nerozhazuju peníze
kolem sebe. A zrovna room service v hotelu je většinou
přirážka za nic, takže tohle docela řeším.
Mimochodem,
všiml jsem si, že se každý hráč před zápasem rozcvičuje sám.
To
je pravda a měl jsem s tím ze začátku docela problém.
V Evropě se chodí rozcvičovat celý tým najednou půl hodiny
před zápasem, ale tady se rozcvičuje každý sám v předem
stanovený čas. Já chodím na hřiště dvě a půl hodiny
před zápasem. Čtvrt hodiny se rozcvičuju a pak mám ještě
víc než dvě hodiny do zápasu, takže si musím čekání nějak
zkrátit.
Kvůli čemu to je?
Nevím.
Asi aby každý hráč měl maximální servis. Střílím si na koš
a mám kolem sebe pět asistentů, takže můžu mít jen svoji
rutinu. Funguje to tak, že čím větší hvězda, tím blíž
k zápasu se rozcvičuje. Moje pozice v týmu se sice
zlepšila, ale zase nepřišel žádný nováček, takže chodím na
rozcvičení pořád stejně. Nejhorší je, že nemám dvě hodiny
před zápasem co dělat. Adrenalin opadne, tělo vychladne, takže
se snažím chodit do posilovny, abych se udržel v provozní
teplotě.
Nepřijde vám, že
je NBA v první řadě velká show?
Show
to rozhodně je, což je vidět už při timeoutech, kdy se přeruší
hra, ale diváci se musí neustále bavit, takže se v hale
vymýšlí všechno možné. Kluby jsou přesvědčené, že fanoušci
platí hodně peněz za lístky, takže musí dostat tu nejlepší
show.
Je fakt, že jsem si
během zápasu ani nevšiml, že by byla nějaká přestávka.
Přesně! Při svém prvním zápase jsem se úplně lekl, když ve čtvrté čtvrtině celá hala vybuchla nadšením. Vůbec jsem nechápal, co se děje, až mi to došlo. Náš soupeř nedal dvě šestky (trestné hody – pozn. red.) a to znamenalo, že každý fanoušek dostane zadarmo kuřecí sendvič. Američané prostě nejvíc fandí, když můžou dostat něco zadarmo, oproti Evropě tady není taková tradice fandění. Zápas si prostě musí hlavně užít. Třeba lístky hned vedle hřiště u nás stojí 2,5 tisíce dolarů na zápas, to je přes dva miliony korun za sezonu. A když někdo zaplatí takové peníze, má pocit, že si může dovolit cokoli. Během zápasů k nim třeba chodí i servírka s pivem, na to jsem koukal s otevřenou pusou. Běžím po hřišti a najednou jde vedle mě dáma s tácem piv.
Jak se v tom
dokážete soustředit?
Tohle
vytěsním. Když hraju, dokážu se soustředit jen na zápas. Měl
jsem trochu výhodu i v tom, že jsem první rok moc nehrál
a seděl jsem na lavičce, takže jsem se mohl docela rozkoukat.
NBA je zkrátka obrovská show, což souvisí i s penězi,
které se tady kolem toho točí.
Co vás na tom
nejvíc baví?
Žiju
si sen, který jsem měl, když jsem jako malý kluk začínal hrát.
Hodně lidí mi v té době asi nevěřilo, když jsem jim
říkal, že jednou budu hrát v NBA. Takže jo, občas trochu
zpomalím a snažím se užít si, že jsem tady. To mě na tom
baví nejvíc. Jsem hrozně soutěživý, takže si tady tu smlouvu
nechci jen prosedět. Chtěl jsem dokázat sám sobě i ostatním,
že tady zvládnu hrát důležitou roli, a ne tady jen
přežívat. A to se mi snad už povedlo.
Pokud se to dá
usuzovat podle toho, že ve fanshopu Wizards začali před koncem
základní části NBA prodávat dres i s vaším jménem,
tak ano.
Fakt?
Oni tam už mají dresy? To jsem ani netušil.
Ano, sice zatím
jenom v té nejlevnější kategorii za 69 dolarů, ale je tam.
To
je super. Dřív tam měli dresy jen se jmény tří čtyř hráčů,
ale s tím, jak jsem začal hrát víc, nechali asi vytisknout
i moje jméno. Jsem rád, že moje výkony mají odezvu. V Česku
se o mně taky začalo víc mluvit a paradoxně mě znají
i lidé, kteří basket jinak vůbec nesledují. Jo, užívám
si, že jsem v NBA a že tady můžu soutěžit s těmi
nejlepšími hráči na světě.
Střih: Léto 2008, Praha. Byt v prvním patře starého činžáku na Vinohradech. U stolu sedí tři muži a vášnivě debatují. Tehdy patnáctiletý Satoranský, jeho nevlastní otec a agent Phillip Parun.
Syn
české matky a novozélandského tenisty Onnyho Paruna, který
to mimochodem v roce 1973 dotáhl až do finále Australian
Open, prošel jako manažer českým Vodafonem, v Praze
organizoval koncerty Eltona Johna, Mobyho nebo Jamese Blunta, ale
nejvíc ze všeho ho bavil basketbal.
Zhruba
dva roky před schůzkou u Satoranských se vším praštil,
svůj koníček definitivně proměnil v byznys a stal se
basketbalovým agentem na plný úvazek. „První, co mi Tomáš
tehdy řekl, bylo, že chce hrát NBA. Tohle ho vždycky odlišovalo
od ostatních hráčů – věděl, co chce. Být co možná nejlepší
hráč a sáhnout si na NBA,“ popisuje Parun to, čemu ve
zkratce říká „Tomášova mentalita“.
O talentovaném
mladíkovi, který navzdory svému věku válel v dresu USK
Praha, se už tehdy dobře vědělo. Parun pro něj měl nabídky od
španělské Malagy nebo řeckého Panathinaikosu, což by v té
době bylo podobné, jako by útočník fotbalové Slavie Milan Škoda
přestoupil do Realu Madrid. Jenže Phillip Parun to smetl ze stolu
a poradil mu jiný klub. CB Sevillu, která se v té době
plácala u dna španělské ligy a byla kousek od sestupu.
Na první pohled to byl krok zpátky. Parun ale věděl, že Tomáš
potřebuje nejdřív nasbírat zkušenosti v týmu, kde bude mít
největší šanci hrát.
Nezvyklá
rada to byla i proto, že v té době všichni hráči,
kteří už přerostli českou ligu, odcházeli téměř výhradně
do Itálie, i když se tam nakonec žádný z nich nikdy
pořádně neprosadil a zase se potupně vrátili.
Satoranský
pak ještě rok zůstal v Praze, celou tu dobu se učil
španělsky, připravoval se na přesun do Španělska a v roce
2009 odešel do Sevilly. Průměrný klub postupně vytáhl v tabulce
nahoru, stal se klíčovým hráčem a o tři roky později
si ho v draftu NBA „zarezervoval“ Washington.
„Ten
den to bylo velké zadostiučinění, ale lpět na úspěchu nemá
smysl,“ mávne rukou Parun a připomene, že draftovaný hráč
automaticky nedostává smlouvu, takže se občas stane, že nakonec
do NBA ani nikdy neodejde. „Proto jsme na tom hned začali
pracovat. Sledovali jsme třeba i to, odkud nejčastěji
odcházejí hráči z Evropy do NBA a jakou pak mají
v Americe šanci,“ říká Parun.
Výsledkem
byl v roce 2014 přesun do Barcelony, která tehdy zrovna
vyhrála španělský titul. Pro většinu hráčů by to byl vrchol
kariéry, pro Tomáše Satoranského to ale byl jen další krok za
splněním snu. „Doufal jsem, že si mě Washington vytáhne do NBA
dřív, ale když přišla Barcelona, říkal jsem si, že je to
nakonec taky fajn, protože když nic jiného, můžu se zlepšovat.“
Loni zkraje roku mu v Barceloně nabídli novou čtyřletou
smlouvu, která obsahovala i klauzuli o výkupném pro
případ, že by se ozval Washington. Částka byla stanovena na dva
miliony eur a k překvapení všech se nakonec začala
řešit mnohem dřív, než všichni čekali – hned na jaře. Část
odstupného zaplatil Washington, část sám hráč a lidé
kolem něj. V té chvíli už Tomáše od splnění snu dělila
poslední věc. Dojednat podmínky smlouvy.
Jak se jedná
o platu s klubem NBA?
Hráč
u toho není, řešil jsem to jen na dálku. Tím, že jsem
v Americe nikdy nehrál, neměl jsem výchozí pozici úplně
ideální. Wizards o mně věděli úplně všechno, ale nikdy
mě neviděli hrát v Americe, takže nevěděli, jak obstojím
v náročnější konkurenci. Navíc ještě záleží na
ostatních platech v klubu, protože v NBA jsou stanovené
platové stropy, takže když jsou ostatní smlouvy vysoké, klub ani
víc nabídnout nemůže. Ale původní nabídku se podařilo i tak
zvýšit.
Na
tři miliony dolarů hrubého ročně, což je v NBA pořád
podprůměr.
To
mi nevadí. Kdybych řešil peníze, bylo by to špatně, protože by
mě to ovlivňovalo. Nikdy jsem ani ostatním peníze nezáviděl,
tohle nemám v sobě. Dělám to kvůli lásce k basketbalu,
a kdybych řešil peníze, jenom bych ten sport podváděl. Spíš
sám sebe utvrzuju v tom, že když budu hrát naplno a budu
do své hry dávat všechno, ty větší peníze nakonec přijdou.
Kdy jste začal
s basketbalem?
Asi
ve druhé třídě. Miloval jsem Michaela Jordana, asi jako každý
tehdy. Bylo mi sedm nebo osm a pořád jsem koukal, jak smečuje.
Ta jeho atletičnost mě fascinovala.
Potkali jste se už
někdy osobně?
Ne.
Vlastní klub Charlotte Hornets a říká se, že vždycky sedí
hned vedle lavičky. Když jsme tam hráli, nedostal jsem se na
hřiště, tak jsem alespoň pořád pokukoval po jejich lavičce,
jestli ho tam někde neuvidím, ale nebyl tam. Jeho byznys je asi už
tak velký, že se na zápasy tolik nedostane.
Zpátky k vašim
začátkům.
Začínal
jsem v USK, kde se tehdy otevřel školní basketbalový
kroužek. Vždycky jsem dělal míčové sporty, měl jsem na ně asi
i talent, u nás v rodině totiž každý hraje
volejbal. Babička to vždycky nerada slyší, ale mně volejbal
přišel nudný. Ale k basketu to nemá tak daleko.
Byl jste
v basketbalu talent od přírody, nebo jste to měl spíš
vydřené?
Talent
jsem určitě měl. A taky štěstí, že jsem si od každého
v rodině mohl vzít něco. Třeba děda a máma byli ve
volejbale vždycky urputní a dávali do něj hodně srdce, což
mám asi po nich. Do všeho jdu naplno a nesnáším prohrávat.
Máma byla učitelka ve školce, kde si se mnou asi dost uži-
la,
protože všechny dětské hry jsem bral na život a na smrt.
Zůstalo vám to
dodnes?
Ano.
Manželka by mohla vyprávět, jak je to se mnou někdy po zápase
těžké, když prohrajeme a jsem frustrovaný. Ale hrajeme
tolik zápasů, že se musím klidnit, není na to čas, druhý den
hrajeme znovu. Ale je fakt, že s tím mívám trochu problémy.
Jak jste pak
skousával to, že jste do NBA přišel jako hvězda Barcelony, ale
v první sezoně jste moc šancí nedostal a na hřiště
jste chodil jen na pár minut?
Těžko.
Bylo to frustrující období. Přemýšlel jsem, co by bylo kdyby,
jestli jsem s přestupem do Ameriky udělal dobře. Přišel
jsem sem kvůli basketbalu, ale pak jsem nehrál. Ale zase nejsem ten
typ, co by se rychle vzdával, to mi taky pomáhalo.
Čekal jste takový
scénář?
Čekal
jsem, že to bude komplikované, ale jak moc, to jsem si uvědomil,
až když jsem sem přijel. Bez přímé zkušenosti se to nedá moc
dobře představit. Něco z toho jsem čekal, ale to, jaké budu
mít postavení a čím si budu muset projít, tak úplně ne.
Nebyl to jen takový
drsnější způsob, jak si otestovat váš charakter?
V té
chvíli mi to bylo jedno, štvalo mě to, ale možná by to mohlo být
jedno z vysvětlení. Takhle mi to vysvětloval i Marcin
Gortat, Polák, který je v NBA už 11 let. Pořád mi opakoval,
že musím být trpělivý. Bylo to náročnější i tím, že
být nováčkem ve 25 letech je něco jiného než v 19, kdy
víte, že máte před sebou spoustu času. Říkal jsem si: Jsem
v nejlepších letech, mám nejlepší období v kariéře,
ale přitom nehraju. Několikrát mě napadlo, jestli by nebylo
lepší, kdybych byl jinde.
Napadlo vás, že se
bez hraní v basketbalu zhoršíte?
I takové
myšlenky mi naskakovaly. Nehrál jsem, tréninků jsem taky moc
neměl, takže jsem se musel udržovat sám. I když jsem měl
volno, šel jsem si sám zatrénovat, abych z toho nevypadl,
kdybych dostal šanci. Nebylo to vůbec lehké období, ale říkal
jsem si, že když už mi to nedá nic po herní stránce, tak mě to
snad alespoň zocelí po té mentální.
Loni kvůli vám
dokonce vlivný washingtonský novinář Adam Rubin vymyslel hashtag
#FreeSato a volal po tom, abyste dostal víc šancí.
Věděl
jsem o tom i proto, že mě v té souvislosti fanoušci
označovali na Twitteru. Na klub to asi nemělo moc velký vliv, ale
pomohlo mi to v sebevědomí, protože jsem cítil, že mám
podporu.
Popište mi ten
stres, když půlku zápasu sedíte na lavičce a pak máte jen
pár minut na to, abyste dokázal, že si zasloužíte větší
šanci.
To
byla ta největší výzva, kterou jsem v Americe poznal. Jít
z lavičky do hry místo největší hvězdy týmu je docela
stresující, protože v takové situaci se chyba neodpouští.
Kdybych ji udělal, šel bych zase rychle ze hry. Na tohle jsem musel
být mentálně připravený. NBA mě naučila, že musím být
připravený využít šanci okamžitě.
Což jste přesně
udělal, když se na začátku loňského roku zranil John Wall.
Ano.
Měl jsem výhodu, že už jsem tady byl druhou sezonu, takže jsem
byl trochu rozkoukaný. Loni v létě jsem si zahrál s českou
reprezentací a pracoval jsem na věcech, o kterých jsem
byl přesvědčený, že by mi mohly pomoct v NBA. Cítil jsem,
že jsem připravený.
A všechny jste
svými výkony zaskočil. Který kompliment vám udělal největší
radost?
Předlonii
se nám dařilo a díky tomu jsme loni častěji hráli v přímém
přenosu celostátních televizí ESPN nebo TNT, takže takhle si mě
všimlo víc lidí, kteří do té doby vůbec netušili, kdo je
Satoranský. No a nejvíc mě asi potěšila pochvala od Isiaha
Thomase, bývalého hvězdného hráče Pistons, který v jednom
přenosu řekl, že jsem takový glue guy. Doslova lepidlo, které
tmelí tým a zlepšuje jeho výkon. To se mi poslouchalo dobře.
Jaký máte vztah
s Wallem?
V pohodě.
Určitě nejsme největší kámoši, ale komunikuju s ním
docela často. Hrajeme na stejné pozici, takže si za ním občas
přijdu i pro radu.
Není mezi vámi
rivalita?
NBA
je velký byznys a rivalita v týmu je větší, než jsem
byl zvyklý z Evropy. Ale zrovna s Johnem žádnou rivalitu
nemám. Vím, jak jsou rozdané role – a ta jeho je
neotřesitelná. Takže pokud chci být víc na hřišti, musím se
zlepšit i na jiných pozicích, než je rozehrávač. Takže se
teď snažím zlepšovat a využít Johnovy rychlosti, aby se mi
vedle něj na hřišti otevřely nové možnosti.
Mimochodem, jaké to
je, když proti vám na hřišti běží o 20 kilo těžší
a 20 centimetrů vyšší hráč v plné rychlosti?
Zní
to děsivě, ale v ten moment nad tím nemůžu moc přemýšlet.
Takže do toho jdu radši po hlavě. Naučil jsem se, že ukázat
strach je to nejhorší, co můžu udělat. V NBA to všichni
vycítí a o to víc pak jdou proti vám. Jasně, je těžké
nemít respekt, když jdu proti LeBronovi, který má 130 kilo a je
to fyzicky neuvěřitelně silný člověk, ale nesmí to být
alespoň na mně vidět. Byla by to moje slabina.
Je NBA pro bělocha
pořád náročnější?
Zrovna
já jsem známý tím, že jsem byl v Barceloně hodně
atletický typ hráče. Ale tahle moje atletičnost tady není tak
unikátní jako v Evropě. Co si budeme povídat, v NBA je
každý atletický. V čem mám asi výhodu, je vnímání
basketu. Čtu hru jinak. Ale pohybově je to tady mnohem těžší.
V čem vás NBA
a Amerika změnily?
Nijak
zásadně, spíš mi daly zase další pohled na svět. Washington mě
baví, je to na americké poměry hodně evropské město. I tak
preferuju spíš Španělsko než Ameriku.
V čem
konkrétně?
Jednak
jsem si pořád nezvykl na americké jednotky. Všechny ty libry
a unce. Takže když tankuju, prostě radši řeknu plnou. Ale
to je úsměvné. Spíš mi vadí, že je to hrozný waste land.
Američané strašně plýtvají, snad nejvíc na světě. Je to
strašné, na všechno vám v obchodě dají plastovou tašku,
i když ji nepotřebujete. V NBA zase máme pořád kolem
sebe spoustu jídla a toho je někdy tolik, že se prostě
vyhazuje. Tohle mě strašně štve a nedokážu se s tím
smířit. A navíc mi trochu chybí španělská vřelost.
Američané jsou taky vřelí, ale nikdy nevím, kdy je to upřímné.
Ve Washingtonu máte
smlouvu ještě na rok, ale udržet se v NBA je mnohem těžší
než třeba v hokejové NHL.
Asi
ano. V NBA je v porovnání s NHL asi větší
konkurence, v basketbalu je navíc zvykem, že se po každé
sezoně obmění 30 procent kádru, což v jiných sportech také
není obvyklé. Takže cesta sem je strašně těžká, ale zpátky
to jde hrozně snadno.
Takže je důležité
využít každou chvíli, co jste v NBA?
Ano,
tohle je asi nejdůležitější poselství, které dostaneme na
začátku na všech školeních. Že je dobré potkávat co nejvíc
lidí v zákulisí, protože to třeba jednou pomůže ve
vlastním byznysu. Tak se snažím poznat co nejvíc lidí a něco
se přiučit. Když jste tady a máte nálepku hráče NBA,
i důležití lidé se s vámi baví jinak.
Co vás teď žene
dopředu, když už jste si splnil sen zahrát si NBA?
Pořád
se chci zlepšovat a mít ještě větší roli v klubu, to
je teď pro mě cíl. A ještě jedna věc mě žene dopředu.
Byl jsem ve slavných klubech, ale přitom jsem toho docela málo
vyhrál. Když jsem byl v Barceloně, zrovna ve španělské
lize dominoval Real Madrid, takže jsme vyhráli jen jeden pohár.
Vím, že zrovna v NBA je tenhle cíl strašně těžký, ale už
mám nejvyšší čas něco vyhrát.