skip to main content
Gastronomie

Nebudu ničit svůj byznys slevami. V Česku doutná gigantický sociální a ekonomický problém, míní Zdeněk Pohlreich

2 minuty čtení

Zdeněk Pohlreich s nadsázkou říká, že se letos v prosinci chystal stáhnout do penze a užívat si odpočinku. Místo toho zažívá dramatický rok: po jarním lockdownu se přes prázdniny začali hosté do jeho podniků pomalu vracet, ale současná epidemiologická omezení přinesla další výrazný propad.

Zatímco v březnu Pohlreich spolu s Janem Punčochářem a Janem Stejskalem rozjel solidární iniciativu Vaříme nepostradatelným, v jejímž rámci rozvezli hasičům, záchranářům či policistům desítky tisíc krabiček s jídlem, uprostřed sílící podzimní vlny popisuje situaci pro Forbes mnohem pesimističtěji.

Reklama

Už jsme tuto situaci zažili jednou a dnes jsme zpátky tam, kde jsme byli začátkem května. Praha je zavřený město. Večerku máme v deset a obávám se, že to zdaleka není všechno. Zejména v centru města jsou nejen hospody, ale celý sektor pohostinství na kolenou. V tuto chvíli je to prokletá destinace.

Zatímco v první vlně jsme se všichni snažili se situací vypořádat s maximálním nasazením, dnes je všude patrná skepse. I my víc přemýšlíme, jak dlouho vydržíme, než to celé vytáhneme ze zásuvky – za normálu začínají naše restaurace vydělávat peníze kolem desáté, jedenácté, protože to je chvíle, když už zákazníci sedí, jsou spokojeni, a třeba si objednají další lahev vína.

Určitě ale nebudeme začínat s tím, že bychom pohřbívali vlastní byznys nesmyslnými slevami. V centru města zkrátka chybí lidi a peníze. Takže když slevím na polovinu, matematicky to znamená jediné – že budu prodávat míň jídla za míň peněz. Nevidím, co by to mohlo efektivně přinést.

Reklama
Covid ukazuje, v jaké kondici je tato zem.

Myslím si, že zažíváme hlavně mediální pandemii. Současné dění je ukázkou toho, jak sociální sítě dokážou ovlivnit lidi a mění se v nástroj ďábla. Zároveň nám covid nastavuje zrcadlo, v jaké kondici je tato zem. Rozhodně nesdílím všeobecný názor, že nezáleží na tom, kdo za to může. Nezdá se mi, že lidé odpovědní a placení za to, aby zdravotnictví udrželi připravené, udělali všechna opatření správně.

Zároveň se ukazuje, jak strašně neelastický máme u nás sociální systém. V našich podnicích zaměstnáváme přes sto lidí, které jsme si drželi v naději, že nám pomůžou restartovat byznys, jakmile se situace zlepší. Jsou to lidé, kteří to tady léta budovali s námi.

Na druhé straně není možné, aby soukromí podnikatelé dotovali politiku zaměstnanosti. Jestli máme zaměstnanost udržet, tak nám stát musí pomoct. Jinak tady doutná gigantický sociální a ekonomický problém. Začíná období, kdy se budou lidi bát o práci. Mám známé, kteří do podniku půl roku sháněli číšníka – teď vypsali inzerát znovu a přihlásilo se čtyřicet lidí.

Sám jsem si říkal, že od prosince dostanu penzi, stáhnu se na odpočinek a budu zpovzdálí sledovat, jak to ostatním jde. Když budou chtít s něčím poradit, tak se sem dobelhám o holi, bude mi to lichotit a třeba budu trochu kyselej… Nemám černý myšlenky, říkám si, kdo už by to měl zvládnout, když ne my.

Ale zachraňovat byznys ve svém věku jsem opravdu nechtěl.

Reklama
Reklama