Příběh o lásce, která zdolá všechny překážky – a snad překoná i smrtelnou diagnózu. Norský film Naděje uspěl na mnoha světových festivalech a vzbudil velkou pozornost. Teď ho můžete vidět i vy.
Jmenují se Anja a Tomas. Úspěšný energický pár umělců ve středním věku, kteří spolu strávili polovinu života, jejich šest dětí, okolo jejich přátelé, kolegové, rodina. A její náhlá smrtelná diagnóza, dle všeho zcela bezvýchodná, o které se dozví den před vánočními svátky.
To je základní půdorys norského komorního dramatu Naděje, pod nímž je jako režisérka a scenáristka podepsána ceněná norská filmařka Marie Sodahl a který právě můžete vidět i vy v archivu iVysílání České televize.
Možná je právě tohle poněkud nečekaný tip na dokonalý valentýnský film.
Naděje totiž neumírá. A nakonec může možná až nečekaně oživit i zašlou romantiku, která mezi energickou Anjou (Andrea Hovig) a jejím charismatickým mužem Tomasem (Stellan Skarsgard) během let nekonečného dělení času mezi kariéru a péči o početnou rodinu v prostorném bytě v centru Osla docela vyprchala. Žijí více vedle sebe než spolu.
Ona jako divadelní režisérka právě prožívá triumf díky mezinárodnímu úspěchu svého nejnovějšího představení. Blíží se Vánoce, domů se sjíždí celá rodina. A je to typická patchworková rodina. Totiž jeho děti, její děti, jejich společné děti a také její starý otec.
Uprostřed předvánočního shonu, mezi koupí vánočního stromku a řešením drobných každodenních sporů mezi šesti sourozenci ve věku od deseti let až do plnoletosti, kteří ve věčných hádkách zapomínají i na to, kolik je kterému z mladších bratrů přesně let, a neustále bouchají všemi dveřmi velikého bytu, se to stane.
Anja se dozví, že bolest hlavy, kterou připisovala stresu a nervozitě před premiérou, způsobil mozkový nádor. Je velký, na obtížném místě, dle všeho zcela neléčitelný.
Den před Vánoci se Anja dovídá, že jí zbývají přibližně tři měsíce života.
To je základní půdorys příběhu, na kterém režisérka Maria Sodahl rozehrála působivé, intimní rodinné drama pro dva herce, muže a ženu, kteří tváří v tvář fatálnímu sdělení lékařů přehodnotí celý svůj dosavadní život.
Jsou to jen oni dva, protože se rozhodnou nechat si špatnou zprávu pro sebe. Už předchozí vánoční svátky totiž Anja strávila v nemocnici, současný nádor je zřejmě metastázou dřívější rakoviny plic. Teď se rozhodne o své nemoci doma mlčet.
„Nechci, aby děti celý život nenáviděly Vánoce,“ řekne své lékařce na vysvětlenou Anja.
Maria Sodahl se opírá o civilní, přesvědčivé herectví i nesmírnou lidskou hloubku svých dvou hlavních představitelů, dokonale vybraných pro nelehké role životních partnerů, kteří čelí náhle příliš blízké smrti. Anja je drobná a křehká, ovšem jen zdánlivě bezbranná.
A Tomas, s impozantní Skarsgardovou výškou 191 centimetrů, je jako její jediná opora v boji s nemocí náhle zcela osamocený – a jakoby také drobný, malý, vystrašený.
Ve vyprávění je režisérka zcela suverénní. Snad i díky tomu, že vypráví tak trochu i vlastní příběh. I ona kdysi čelila podobné lékařské diagnóze. A zjevně pochopila, jak důležitá je naděje tam, kde zdánlivě žádná naděje nezbývá.
A snad i díky osobní zkušenosti režisérky sledujeme zcela absurdní momenty, které špatná zpráva může do rodinného života dvojice s šesti dětmi přinést. Anjiny první reakce jsou totiž zcela iracionální.
Nejdůležitější, co dělat, když máte mozkový nádor, je samozřejmě vyluxovat celý obří byt, naskládat všechny lyže a brusle symetricky do kumbálu a uklidit všem šesti převážně pubertálním dětem v pokojích.
Ve druhé fázi nastává klasické období popírání, obviňování a hněvu, smlouvání a pádu do deprese. Smíření dlouho nepřichází, jsou přece Vánoce, všichni se zcela nespravedlivě radují a ona to všechno nejspíš vidí naposledy.
Štědrý večer se sezením okolo prostřeného stolu, veselé vyprávěnky, oblíbené společné hry. Pak tradiční návštěvy. Kruté vedlejší účinky léků, které dostala na nesnesitelné bolesti hlavy, aby vánoční svátky zvládla. Nespavost. A její muž, její jediná opora, je tak nemožný!
Ideální jsou tedy v tuto chvíli výčitky, pronášené mezi zuby nad vánočním punčem nebo za zamčenými dveřmi koupelny.
Foto archiv České televize
„Nemusíš mě milovat jen proto, že umřu, ale musím vědět, že mi pomůžeš.“
„Nedržíme pohromadě, nikdy nám to moc nešlo.“
„Nechci, aby si nás děti pamatovaly takhle, až tu nebudu.“
„Tvá práce byla vždycky má největší sokyně.“
To, co by u jiného tvůrce mohlo být místy až nesnesitelnou studií manželského rozkolu, tady činí neuvěřitelně snadno stravitelným přitažlivý styl vyprávění Marie Sodahl. Rozhádané dvojici v nelehké životní situaci člověk bezvýhradně fandí. Cítí totiž, že se mají přes to všechno rádi.
Že spolu čelí strachu z chladu a neosobních reakcí zaměstnanců nemocnice a pokud si náhle v autě s ledovou upřímností sdělují svá nejhlubší tajemství, staré nevěry, flirty a po letech jeden druhému odkrývají všechny ty partnerské polopravdy, čtvrtpravdy a celolži, je to jen jejich pud sebezáchovy.
Možná i druh společné sebeobrany před tím, co se právě děje, když se jim během několika svátečních dní rozpadá dosavadní život pod rukama.
A že ve chvílích, kdy na povrch vyplouvají i skutečně hluboko tajené bolesti, spojené třeba s rozdílnou láskou k vlastním a nevlastním dětem, a kdy věru není čas na politickou korektnost, na sobě Anja a Tomas citově visí.
Spolu s nimi divák sjíždí emocionální horskou dráhu, nahoru dolů, den za dnem, hodinu po hodině. V lékařských zprávách a sděleních, ale i doma v posteli. Bezvýchodné a negativní zprávy, navíc často dosti bezcitně sdělované, se střídají s náhlými infuzemi naděje.
A spolu s nadějí se prohlubuje i láska, jakkoli je to láska složitá. Vztahy přece jsou složité.
Naděje není morbidní ani bezvýchodný film. Naopak. Je to film o lásce. Takové, jaká láska opravdu je.
Premiéru měl před čtyřmi lety na MFF v Torontu, uspěl i na Berlinale a celé řadě dalších festivalů, kde vzbudil velkou pozornost. Nominaci na prestižní Evropskou filmovou cenu získala jak Maria Sodahl za nejlepší režii, tak i herečka Andrea Hovig za osobité ztělesnění nemocné Anji.
Na iVysílání České televize můžete norskou Naději vidět až do 18. února.
