Měl to být obyčejný chladný podzimní čtvrtek, kdy všichni vyhlíželi leda tak blížící se volný víkend. To, že by se zrovna 9. listopadu 1989 měly psát dějiny, netušil nikdo. Co se ten den stalo, nejspíš překvapilo všechny účastníky i pozorovatele.
Řetězec několika náhod, nepřesných informací a nedorozumění vedl během pár hodin k pádu Berlínské zdi: symbolu rozdělení nejen Německa, ale i tehdejšího světa na dvě nesmiřitelné části.
Dnes se slaví výročí téhle události, jež vstoupila do historie a vedla bezmála o rok později ke sjednocení Německa. I po 35 letech od pádu zdi jsou ale rozdíly mezi východem a západem této země pořád patrné. Ať už při pohledu na hospodářské statistiky, nebo při povídání se samotnými Němci.
V televizi v obývacím pokoji malého bytu ve východoberlínské čtvrti Prenzlauer Berg běžel přímý přenos z tiskové konference vedení Německé demokratické republiky. Že by teď mohlo padnout něco mimořádného? Skutečně. Mluvčí politbyra Günter Schabowski oznamuje nové cestovní předpisy, které mají podstatně uvolnit cesty východních Němců do zahraničí.
Pak ale padne otázka od italského novináře: „Kdy to začne platit?“ Chvíli je ticho. Tenhle dotaz totiž muže, který se neúčastnil předchozích jednání, kde se nová cestovní pravidla dojednala, naprosto zaskočí. Schabowski začne rozpačitě listovat papíry, zkoumá ručně psané poznámky.
„Podle toho, co vím, to vstupuje… okamžitě. Neprodleně,“ říká Schabowski do kamery. Sice se mýlí a navíc pro cesty do zahraničí měla být dál potřeba povolení, na to se však už nikdo neptal. A on to stejně nevěděl.
Tuhle zprávu, jež východoněmeckou televizí prošla bez větších emocí, okamžitě zaznamenají západní média. Agentura AP dokonce napíše, že NDR otevírá hranice. Až když se tahle informace objeví v osm hodin večer v západoněmecké televizi ARD, kterou tajně sledovali lidé i na východní straně hranice, dají se davy do pohybu. Postupně desítky lidí míří k hraničním přechodům uvnitř Berlína.
Foto Profimedia
Berlínská zeď dnes
„Schabowski říkal, že můžeme za hranice, pusťte nás,“ dožadují se východní Berlíňané na několika místech pohraničníků. Jenže ti nemají žádné rozkazy. Otevřít brány nechtějí. Napětí stoupá a situace je velmi nepřehledná. Pořád ale přicházejí další a další zástupy lidí, kteří chtějí – a kteří jsou povzbuzeni zprávami o otevřených hranicích ze západní televize – pustit dál.
U přechodu v ulici Bornholmer Strasse je po půl desáté až tisíc lidí. Zmatení pohraničníci se nakonec rozhodnou, že pustí alespoň pár lidí, kteří dělají největší rozruch. Jenže to dav vůbec neuklidnilo, naopak.
Napětí dál roste a stráž je v úzkých. Nakonec, asi půl hodiny před půlnocí, rozhodne velitel, který má přechod na Bornholmer Strasse na starost: „Otevřeme závoru.“
V tu chvíli se začnou na západ drát tisíce lidí. Během jediné hodiny – v noci z 9. na 10. listopadu 1989 – jich tudy projde podle odhadů až dvacet tisíc. Odtud dávají pohraničníci vědět svým kolegům na dalších přechodech a ti je následují. O půlnoci jsou už otevřené všechny cesty do Západního Berlína.
Během celé noci proudí lidé na západ a tam je nadšeně vítají jejich sousedé. Elektrizující a plná radosti, taková prý byla tehdy nálada v ulicích. Lidé lezou na Berlínskou zeď, tlučou do ní kladivy, tančí na ní. Neuvěřitelné záběry vysílají televize po celém světě. Je jasné, že tohle už zpátky vzít nepůjde.
Noc z 9. na 10. listopadu, kdy po 28 temných letech padla 44 kilometrů dlouhá Berlínská zeď, u níž při pokusu dostat se přes ni zemřelo více než 140 lidí, znamenala začátek cesty východních Němců ke svobodě. Zároveň se otevřela cesta ke znovusjednocení Německa.
Šlo to rychle, překvapivě rychle. Za necelý rok, 3. října 1990, se slavilo, že ze dvou německých republik je zase jedna společná.
Samotné sjednocení země však nešlo zdaleka tak rychle a bezproblémově. Ani po 35 letech od pádu Berlínské zdi se nepodařilo úplně smazat hranici mezi západem a východem. Hlavně při pohledu na hospodářské statistiky je tenhle rozdíl na první pohled očividný.
Například hrubý domácí produkt na osobu dosáhl v roce 2023 v nových spolkových zemích, tedy v bývalé Německé demokratické republice, necelých 23 tisíc eur. Oproti tomu na západě země je to o dvacet tisíc eur víc. Promítá se to i v příjmech, zatímco průměrná mzda ve starých spolkových zemích loni dosahovala 3750 eur, na východě je to o šest stovek eur méně.
Ještě výraznější jsou rozdíly v bohatství. Podle dat Německého institutu pro hospodářství (DIW) měla v roce 2022 chudší část obyvatel na východě země v průměru majetek ve výši dvanáct tisíc eur, zatímco srovnatelné domácnosti na západě disponovaly dvojnásobkem.
Ještě větší disproporce je vidět u nejbohatších lidí. Nejmovitější procento Němců ze západu má v průměru dvanáct milionů eur, oproti tomu nejbohatší procento Němců z východu má v průměru tři miliony eur.
Přestože jsou rozdíly mezi oběma částmi země stále patrné, není to tak, že by východní část nebyla z byznysového pohledu zajímavá.
Základ z doby před pádem zdi se jen těžko dohání, zatímco v NDR nebylo v roce 1990 ani sto bankovních účtů s víc než milionem marek, v západním Německu bylo tou dobou podle informací Bundesbanky asi sto účtů, na kterých byla miliarda marek.
Přestože jsou rozdíly mezi oběma částmi země stále patrné, není to tak, že by východní část nebyla z byznysového pohledu zajímavá. V poslední době je to totiž právě ekonomika na východě, které se daří více.
Jen letos by podle ekonomického institutu Ifo měla vzrůst o 1,1 procenta, zatímco celostátní očekávání nejsou ani na polovině téhle hodnoty. Zásadní roli v tom hrají jak nové terminály na zkapalněný zemní plyn, tak třeba i továrna americké automobilky Tesla na výrobu baterií do elektromobilů, jež stojí v blízkém sousedství Berlína.
Tesla je i příkladem toho, jak je východní Německo zajímavé pro zahraniční investory. Jen loni oznámili svůj záměr investovat v nových spolkových zemích například výrobci čipů TSMC a Infineon. Motivují je k tomu samozřejmě miliardové vládní dotace, přesto má být dopad na místní ekonomiku pozitivní a má pomoct k tomu, aby – přinejmenším hospodářské – rozdíly mezi východem a západem dál slábly.
