Její příběh je zázrakem. Eva Umlauf (80) je nejmladší doloženou přeživší z koncentračního tábora v Osvětimi, kam se dostala s rodiči jako dvouletá. Rodačka z Československa žije v Mnichově, kde působí jako psychoterapeutka a kde ji český Forbes vyzpovídal v exkluzivním rozhovoru.
„Radši na to děcko zapomeňte, beztak nepřežije!“ S touhle větou se setkala matka Evy Umlaufové v koncentračním táboře v Osvětimi. V listopadu 1944 tam dorazila transportem tehdy jako těhotná s manželem a v náručí s malou Evou, které bylo v té době jen 23 měsíců a patřila k nejmenším dětem v osvětimském pekle. Když ji při příchodu tetovali, bolestí omdlela.
Eva přežila. Shodou náhod. Těsně po příjezdu jejího transportu totiž nacisté přestali využívat plynové komory. „Transport z Terezína, který přijel těsně před námi, skončil celý v plynu, ženy i děti,“ popisuje mi tahle vitální a krásná dáma ve svém mnichovském bytě, kde ji vyhledám.
Eva, která se narodila v pracovním táboře pro Židy ve slovenských Novákách, snášela katastrofální podmínky v Osvětimi tři měsíce. Při osvobození tábora v lednu 1945 byla vyhladovělá k smrti a vážně nemocná.
Výčet jejích nemocí, který sepsali lékaři, je neuvěřitelný: měla neštovice, černý kašel, zápal plic, tuberkulózu, křivici, měknutí kostí, zánět pohrudnice a otoky z hladu.
V táboře se léčila v improvizované nemocnici do června 1945. Mezitím její matka v Osvětimi porodila zdravé dítě, Evinu mladší sestru Noru. Evin otec holokaust nepřežil, stejně jako dalších šestnáct členů z její rodiny.
Eva následky hrůz v Osvětimi trpěla celé dětství a byla často nemocná. Později vystudovala medicínu a stala se lékařkou. I její další životní příběh je zajímavý: v roce 1967 se provdala na Západ do Mnichova, kde porodila tři děti a stala se psychoterapeutkou.
Svou praxi provozuje dodnes a je velmi úspěšná. O svém osudu nedávno sepsala velmi silnou knihu s názvem Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé vzpomínky, která byla přeložená i do češtiny.
Jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?
Nejranější vzpomínka z dětství je, když jsme šly v Trenčíně po ulici s mámou a lidé se zastavovali a říkali nám: „Zázrak! Když žijete, tak je to zázrak.“ Tak jsem si říkala, proč se diví, že žiji? Tomu jsem vůbec nerozuměla.
A po válce se na nás pořád někdo usmíval a všichni byli šťastní, když nás viděli. Tak jsem si myslela, že jsem něco zvláštního. Když jsem byla starší, začala jsem přemýšlet nad tím, proč jsem zázrak? Vysvětlení mi došlo až mnohem později.
Věříte, že vaše přežití Osvětimi bylo zázrakem?
Nevěřím. Každý si může vybrat, co to bylo: zda zázrak, náhoda, nebo štěstí. Faktem je, že u našeho transportu se porouchala lokomotiva, a proto jsme se o tři dny opozdili. To bylo naše štěstí, že jsme dorazili do Osvětimi až 3. listopadu.
