skip to main content

Loužemi, sněhem a bahnem. Aneb pouť s Jiřím Padevětem za nadějí

8 minut čtení

V dobrých časech jsme s Jiřím Padevětem putovali po stopách těch temných. Nacházeli jsme varování, že dobré časy nejsou vůbec samozřejmé a že bez nich nejde svobodně dýchat, svobodně se rozhodovat, svobodně podnikat. Kde jinde by měl záznam takové cesty být než v magazínu o byznysu a inspiraci?

Nejprve jsme se s Jiřím Padevětem brodili měkkou půdou pole, vyhýbali se špinavým jezírkům kaluží a přeskakovali zarostlé meze. Teprve poté jsme usedli v jeho kanceláři.

V kanceláři, kterou u ředitele renomovaného knižního nakladatelství tak nějak čekáte. Nachází se v budově na Václavském náměstí nad knihkupectvím Academia, neboť právě v čele tohoto vydavatelství Jiří Padevět stojí.

Nespornou dominantou interiéru je velká knihovna naplněná tituly, z nichž na člověka padá tíseň, co všechno nestihl a patrně nikdy nestihne přečíst. Hřbety spousty knih rozparcelované příčkami několikapatrové knihovny tvoří podmanivé, ne však překvapivé hlavní vybavení podlouhlé místnosti – takhle má zkrátka kancelář šéfa nakladatelství vypadat.

Reklama

Představu vzorové úřadovny nabourává jediná výjimka. Vlastně dvě: na stole leží dvě dlažební kostky. „Nejsou nijak významné, byly náhodně sebrány z ulice,“ říká Padevět a koutky úst se mu pomalu roztahují do potutelného úsměvu. „Možná je to barikáda introverta a možná výhrůžka návštěvám, aby uměly odejít včas, což si prosím neberte osobně.“

I kdybych si to osobně bral, urazit bych se nemohl. Jelikož otázka na specifické „artefakty“ padla v samotném závěru setkání, záhy skutečně nastal čas loučení, jež proběhlo v klidu, kostky nemusely být vrženy.

Za pár minut jsem kráčel po dlažebních kostkách Václaváku a díky tomu mi došlo, že ty v Padevětově kanceláři vypadaly výhradně jako obranná či útočná zbraň, takže mi vůbec nevytanul na mysli jejich pravý účel. Tedy to, aby mozaika do sebe zapadajících kostek stvořila chodník, aby se lidem pohodlně chodilo po světě, aby byl i proto svět o krapet lepší.

Spisovatel Jiří Padevět
Reklama

Napadlo mě na Václaváku, že se v téhle souvislosti nabízí výstižný symbol, zkratka charakterizující počínání muže, s nímž jsem právě dohovořil: Jiří Padevět je průvodcem a kronikářem dob, kdy se lidem chodilo těžce životem, kdy dlažební kostky sloužily spíš k boji, byly ze země vytrhávány, a nikoli do ní sázeny v uspávajícím rytmu kladívek, metronomu šťastných či alespoň klidných ér.

Padevětovo bádání je ovšem časově vymezeno obdobím dvacátého století a územně hranicemi někdejšího Československa, takže dlažební kostky, jejichž struktura nesoucí v sobě potenciál zranění bolí jaksi předem, létají vzduchem prakticky nepřetržitě. Ani tohle, stejně jako ředitelova kancelář, bohužel nepřekvapí.

Vydali jsme se s Jiřím Padevětem cestou, kde žádné chodníky nevedou. A urazili po ní docela slušný kus, zhruba dvacet kilometrů. Vyšli jsme z Bochova na Karlovarsku a šlapali přes Těšetice, Hřivínov, kolem starého židovského hřbitova do obce Luka, dále do Albeřic, Velkého Hlavákova a Bělé, pouť jsme ukončili ve Valči.

Šli jsme podél zaniklé železniční trati, rozbředlým polem se zbytky sněhu, polní cestou či po okraji silnice, o chodníku nemohla být v žádném úseku cesty ani řeč.

O chodníku řeč být nemohla, jinak se stáčela ke všemu možnému, za několik hodin chůze jsme toho zákonitě namluvili na román. Probrali jsme Zemana, jak toho hradního, tak toho seriálového s hodností majora; zhodnotili jsme výhody i nevýhody vegetariánství; zamudrovali si o smyslu loveckých honů, k čemuž nám dal popud v dálce spatřený divočák.

Leitmotiv hovoru, který se na nás logicky neustále lepil jako bahno na boty zapadající do mokrého oraniště, byl ale předem jasný a daný: osudy vězňů z jednoho z takzvaných pochodů smrti, které dělaly tragickou tečku za válkou; část trasy jsme se pokusili před několika lety společně rekonstruovat a pocítit ho na vlastní nohy.

Reklama
Reklama