Známý režisér M. Night Shyamalan má v kinech novinku zvanou Někdo klepe na dveře. Stojí za vidění?
Dva muži v odlehlém venkovském domě čelí nebezpečným vetřelcům, chlácholí vystrašené dítě a musí volit mezi vírou a racionalitou. Venku dost možná začal konec světa, který ale k rodině proniká hlavně skrze televizní obrazovku. Flashbacky ze života před tímto incidentem pak dodávají ústřednímu konfliktu netušenou emocionální hloubku.
Neviděli jsme to už někde? Samozřejmě, že viděli.
Tenhle popis totiž sedí hned ke dvěma filmům režiséra M. Night Shyamalana, ať už k jednadvacet let starým Znamením, kde vzdorovali mimozemšťanům bratři hraní Melem Gibsonem a Joaquinem Phoenixem, tak k aktuální novince Někdo klepe na dveře, kde partneři v podání Jonathana Groffa a Bena Aldridgeho bojují se čtyřmi podivnými cizinci.
Ti do chaty uprostřed pensylvánských lesů přišli s brutální agendou. Když partnery, kteří spolu vychovávají malou dceru, čtveřice přemůže a spoutá, první instinkt obětí velí vloupání označit jako útok z nenávisti. Vetřelci však tvrdí, že v sobě nemají „ani jednu homofobní buňku“, naopak je spojila děsivá vize konce civilizace, jemuž může zabránit pouze zmlácená rodina.
A to tak, že jednoho svého člena zabije. Výběr je libovolný. S každou další prováhanou hodinou ale zemřou statisíce lidí.
Prozradit víc se u takových filmů samozřejmě nesluší, zároveň je ale třeba říct, že ono „víc“ tady tentokrát ani moc nestojí za řeč.
Slavný režisér, jenž má v posledních letech po několika propadácích zažívat jakési kvalitativní vzkříšení, tady totiž nikdy nesetřese dojem, že spíš jen vyplňuje nějaký produkční slot, než aby měl v rukávu skutečně výrazný koncept, který bylo třeba nutně rozpracovat do skoro dvouhodinového celovečeráku.
Což o to, napjatí místy budete, nikdy ale tolik jako v mnohem lepších thrillerech o šokujících invazích do našich zdánlivě zabezpečených domovů. Nejde ani o film, v němž byste museli dávat pozor, protože je na konci ukrytá nějaká šokující pointa.
Druhé zhlédnutí, při němž byste se plácali po čele, jak jste mohli být tak nepozorní a nevidět, že Bruce Willis je také duch, tady opravdu nehrozí.
Shyamalan tady asi chce zhmotnit nějaký současný strach z toho, co přinesou večerní zprávy, jaká katastrofa se na nás řítí a který nebezpečný cizinec zaklepe na dveře – a do toho naznačuje, že se silnou vírou mohou mít i malé věci dalekosáhlé celoplanetární důsledky.
V provedení ale chybí průrazné nápady – třeba jako když v jeho předchozím filmu Čas každá z postav stárla „jinak“ a snímek s tím skrze různé herecké projevy vykutáleně pracoval.
Pokud tedy chcete vidět skutečně provokující film, v němž se otec od rodiny rozhoduje, koho ze svých drahých obětuje, zkuste spíš Zabití posvátného jelena od režiséra Yorgose Lanthimose.
Colin Farrell si v něm natáhne kuklu na hlavu a pak se s flintou v ruce točí dokola v obýváku, aby vystřelil na náhodného člena rodiny posazené různě po obvodu místnosti. Jak to dopadne, můžete zjistit třeba na Edisononline.cz.
